Rozhovor s JUDr. Tomášem Sokolem

Tendence stranit, podle mě dosti nekriticky těm, kteří nesplácejí své dluhy, lhostejno z jakých důvodů, se v naší politice a následně právní i denní praxi projevuje dlouhodobě. Jistě si všichni budou pamatovat tzv. Milostivá léta, která plošně umožňovala oddlužit kohokoliv nezávisle na tom, z jakého důvodu jeho dluh vznikl. K čemuž bych dodal, že podle mě je dost zásadní rozdíl mezi dlužníkem, který napůjčoval z naprosté nezodpovědnosti a bez úvahy, zda bude schopen dluh někdy splatit a někým, kdo přišel o práci, jinou obdobnou nemůže sehnat, a proto je v problémech. Na naší „dluhové scéně“ spolehlivě převažují ti prví, leč dobrodince z povolání tenhle rozdíl vůbec nezajímá. Mimochodem podle všech dostupných statistik jako dlužníci s problémy nepřevažují třeba ženy s dvěma hladovými dětmi v náručí, ale většinu chronických dlužníků tvoří muži v produktivním věku, jimž v práci brání jediná překážka: lidově zvaná tulení nemoc.

Nemohu a nechci se ale tady a teď vyjadřovat k tomu, zda současná novela insolvenčního zákona je výsledkem toho, co v otázce označujete za politické handlování. Zejména proto, že důvody legislativní iniciativy, resp. jejího následného schválení už teď nejsou podstatné. Podstatný je totiž jen výsledek.

Lze se na to ale dívat i z jiného úhlu pohledu. Novela je možná zlepšením současné právní úpravy, i když zkracuje dobu oddlužení z pěti na tři roky. Novela stanoví konkrétnější kritéria pro posuzování aktivity dlužníka, rozhodné pro povolení oddlužení. Současně dává věřiteli rozsáhlejší právo zasahovat do celého procesu a ověřovat, zda dlužník splácí dluh či dluhy tak, jak mu to bylo soudem uloženo. Věřitel má pak právo navrhovat prodloužení doby oddlužení, ovšem jen v omezených časových lhůtách což znamená, že se musí o proces splácení dluhu průběžně zajímat. Právo tedy bude přát především bdělým.

Ale zpět na váš dotaz, zda nejde o cestu do pekel: upřímně, na to nedokážu odpovědět. Jednak úplně přesně nevím, jak se do pekla jede, jednak v tomto případě efekt novely bude zřejmý až s časovým odstupem, nejspíš minimálně dvou let. To vzhledem k tomu, že jednou ročně budou mít věřitelé možnost navrhnout prodloužení doby oddlužení.

Jisté, zato je, kdo už na podlézání dlužníkům doplácí. Zcela jistě to nejsou jen věřitelé. Nepochybuji o tom, že peněžní ústavy či nebankovní subjekty poskytující úvěry jsou povinny zohlednit s péčí řádného hospodáře zvýšení riziko nevymožitelnosti, nebo ne úplné vymožitelnosti úvěru. Například v rámci stanovení úrokové sazby půjček. Takže ať každý zkusí hádat, kdo všechno se bude skládat na nesplacené dluhy. Pokud jde o soukromníky, ti svoji újmu nijak kompenzovat nemohou.

Možná ještě horší je destrukce jednoho právního mechanismu. Shodou okolností jsem v nedávné době hájil v trestní věci, v níž jako svědci vystupovali dlužníci, kteří usilovali o oddlužení. Bylo jich několik desítek a až na pár výjimek všichni přiznávali, že jejich dluhy, kterým se v ptydepe aktivistů říká dluhová past, vznikly prostě tím, že si napůjčovali peníze, které nebyli schopni splácet. Což už je skoro normál. To, co mě ale zarazilo, bylo zjištění, že až na výjimky šlo o dluhy, které vznikaly postupně tak, že dlužník nebyl schopen vrátit úvěrujícímu, obvykle bance to, co vrátit měl, tak si půjčil u jiné banky, ovšem s chladným vědomím, že zase nebude schopen dluh splatit.

Obvykle ani půjčenou částku nepoužil na úhradu prvního dluhu, nebo nepoužil zcela, a když došlo na placení toho dalšího dluhu, tak si prostě zase půjčil další peníze. Při tom svým budoucím věřitelům zatajil, že už má dluhy, z čehož by nepochybně dovodili, že když mu půjčí, tak nejspíš nic nedostanou. A nepůjčili. Tedy dlužník uvedl věřitele v omyl, což bývalo v těch pomlouvaných devadesátkách, a i později, kvalifikováno jako trestný čin podvodu. A také to i stále má znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nyní ale nikdo z dlužníků, kteří definovali před soudem jak na orloji, dodnes stíhán není. I když státní zastupitelství tvrdilo, že na tyhle hybridy dlužníků a podvodníků dojde. Ale nedošlo a podle mě proto, že se to už si dnes nikdo netroufne. Nedej bože stíhat dlužníka, který se postupně propracoval k dluhům za několik set tisíc, případně za více než milion, protože nejrůznější neziskovky, asi není třeba jmenovat jaké, začaly „řvát“.

Jak jsem už řekl, pozitivní prvek novely jsem dohledal, je ale otázkou, jak bude v praxi efektivní. Což ale záleží i na věřitelích. Je ale zbytečné spekulovat o nějaké další novelizaci, protože na tu současné atmosféře není ani pomyšlením, neboť tak moc zase Piráti mimo hru nejsou. Ostatně nejde jen o ně. Na diskriminaci vlastníků, lidově okrádání, rozličnými právními předpisy se podíleli poslanci koalice i opozice.  Kromě toho se do politiky se vměšují již zmiňované neziskovky a různé jiné subjekty, které křičí o to více, oč méně mají politické odpovědnosti. A přitom už se jich řada politiků evidentně bojí.

Stávka soudních úředníků či zaměstnanců pražských zastupitelství byla do té míry krátká, že nijak zásadně nezasáhla asi nikoho. Tedy ani naši advokátní kancelář. Nutno k tomu dodat, že pokud vím, tak i přes hlášenou stávku soudci soudili a nevím o jiném jediném případů, kdy by například musel být zadržený a poté obviněný propuštěn z vazby, protože soud nestihl kvůli stávce rozhodnout o návrhu na jeho vzetí do vazby. Je pravdou, že některá soudní jednání se rušila, ne ale všechna a já jsem celou zastávku spíše vnímal jako upozornění, na to, co by mohlo následovat, kdyby se problém nevyřešil. To by pak asi skutečně byl velký problém, nepochybně i pro advokáty, ale především pro účastníky řízení. Pokud stávka v krajním případě ovlivnila zmíněna rozhodování o návrhu na vzetí do vazby zadržených osob, podezřelých mnohdy i z nejzávažnějších deliktů, byl by to problém pro celou společnost.

Jako soukromník, či snad přesněji daňový poplatník, jsem si již zvykl na to, že s mými daněmi je občasně nakládáno způsobem, který se mi nelíbí. Případně hodně nelíbí. Ten pocit jsem ale měl, a to mnohem intenzivnější, do roku 1989, kdy jsem si navíc ani politiky nemohl vybírat, nebo se o ten výběr alespoň svobodně pokoušet. Vzhledem k tomu, že moje příjmy jsou asi nad běžným průměrem, nechci se vyjadřovat k tomu, jak jiní usilují o zvýšení svých příjmů. Protože právě to by mi připadlo chucpe.

Za právní základ problému lze asi označit dva nálezy Ústavního soudu, oba ze dne 15.5.2024 (sp. zn. Pl.ÚS 15/22, publikované ve sbírce zákonů pod č.208/2024 Sb. a Pl.ÚS 5/24, publikované pod č.211/2024 Sb.). Oba nálezy se zabývají platy soudců, ale zasáhly i do jiných oblastí úpravy zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů. Což odstartovalo další kolo diskusí o platech politiků i soudců, protože nálezy, zejména ten druhý zasáhl do toho, čemu se říká platový automat. Ambicí zákonodárce při tvorbě zákona č. 236/1995 Sb. bylo stanovit jasná a přehledná pravidla pro stanovení mzdy a dalších odměn, zjednodušeně řečeno politikům a také soudcům. Jak patrno, ne až, tak podařilo. Počítalo se jistě s možnou restrikcí platů, ale za jasně daných podmínek. Jen pro ilustraci cituji část zdůvodnění nálezu sp.zn. Pl.ÚS 5/24, konkrétně odstavec 122: „Aby mohla být přezkoumána proporcionalita trvalé platové restrikce, je třeba, aby byla řádně odůvodněna, a to „včetně komplexního ekonomického rozboru, z něhož budou patrny možnosti státního rozpočtu v návaznosti na hospodářskou situaci státu“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13, bod 53). Úlohou Ústavního soudu není formulovat ve svém rozhodnutí rozsáhlé ekonomické analýzy zkoumající možnosti státního rozpočtu; ty by měly být součástí důvodové zprávy (tamtéž, bod 71). Ekonomická analýza musí umožnit rovněž srovnání s platovými poměry v moci zákonodárné a výkonné. Proto Ústavní soud v minulosti například zdůraznil, že v rámci ekonomické analýzy „musí být poskytnuty řádné údaje o situaci v odměňování zejména vyšších státních úředníků a dalších osob s nejvyššími odměnami za práci poskytovanými ze státního rozpočtu“ (tamtéž, bod 53). Jak patrno, Ústavní soud neshledal jako dostatečně odůvodněnou platovou restrikci, zrušil platový koeficient pro stanovení platu soudců, snížený z trojnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok na násobek 2,822. Což následně odstartovalo spory o to, jaký koeficient by měl být určen pro politiky a další osoby.

Jde ale o velmi zjednodušenou reprodukci problému. Jeden nález má 25 stran a druhý dokonce 36, takže pokud to chce někdo detailně pochopit, doporučuji mu oba nálezy si přečíst. Jisté je, že teď se v tom vláda „plácá“, a je to docela dobré téma pro opozici. Soudcům Ústavní soud vrátil koeficient na tři, ale u ostatních, kterým je dle zákona mzda určována pomocí koeficientu je nutno ten zrušený nahradit jiným. Což jde jen cestou zákona, jehož návrh ale opozice zablokovala, takže po novém roce mohou vzniknout značné potíže. Pokud se nic nezmění, od konce ledna2025 nebude jasné, jaké platy mají politici a další osoby dle zákona č. č. 236/1995 Sb.

Nejsem schopen se detailně orientovat v kauze platby, resp. přesněji náhrady pro manželku pana prezidenta, rozhodně ale nevidím důvod takovému závazku ze strany státu. Posléze snad došlo ke změně, podle které by měla manželka pana prezidenta dostávat část peněz, která je panu prezidentovi vyplácena jako nezdanitelná paušální náhrada.  Chápu, že manželka prezidenta také reprezentuje stát, ovšem zcela dobrovolně, protože když nebude chtít, tak jí k tomu nelze nijak nutit. A jestli se s ní pan prezident bude dělit o část toho, co sám inkasuje už je čistě věc jejich interní dohody, protože okamžikem inkasa jde o společné jmění manželů.

Upřímně, na tuto otázku se mi skutečně nechce příliš odpovídat. Ne ale, protože bych se bál, ovšem považuji ji za poměrně velmi složitou.  Jak jsem už před chvíli řekl, je jisté, že soudcovská nezávislost je něco zcela jiného než služební poměr policistů, žalobců, případně pracovní poměr jiných profesí. To samozřejmě neznamená, že by i v těchto profesích nemohli usilovat o zvýšení platu. U soudců byl ale, právě pro tu požadovanou úplnou nezávislost, nastaven pevný mechanismus automatického zvyšování platů. Asi dost dobře nelze chtít po soudcích, aby se uskromnili, a dobrovolně se vzdali něčeho, co jim automaticky určuje zákon, takže jim plat prostě „přistane“ na účtu. Leda že by část svého tohoto příjmu posílali na nějaký dobročinný účel. Prostě to je zákonný mechanismus a jediné, co se dá nebo o čem se dá diskutovat je, jestli tento mechanismus je nastaven správně.  Nyní se k tomuto nastavení vyjádřil závazně Ústavní soud. No a soudci na tom, co jim Ústavní soud přiznal prostě trvají. Což mi nepřipadá až tak podivné.

Dražby nejsou mojí specializací, i když jsme se také poskytovali právní službu dražebníkovi. Podle dostupných informací jde primárně o civilisticky spor týkající se toho, zda dražba fakticky znamená toliko příklepem stvrzené uzavření smlouvy o převodu vlastnictví, přechod vlastnického práva na základě jiné skutečnosti. To je dosti subtilní civilistický problém.

V této chvíli se zdá ovšem být vyřešen prostě tím, že zákon začne od 1. 1. 2025 platit.  Kritika, které nový zákon podrobil pan RNDr. Bureš v minulém čísle Konkursních novin, je dost zdrcující a v některých směrech se skutečně zdá, že je nová úprava zbytečně přísná. Mohu-li soudit, tento problém nebyl v odborných kruzích nijak zvlášť probírán, aspoň jsem nezaznamenal žádné články v odborném tisku na toto téma. A to ani před rokem 2017, kdy úsilí o přijetí nového zákona začalo, ani později. Ostatně jak sám pan RNDr. Bureš řekl, zákon byl schválen hlasy jak vládní koalice, tak opozice. Zda byl zákon nějakým způsobem prolobován, netuším. Vypadá to spíš, že prostě se s ním poslanci buď ztotožnili, anebo je nezajímal. Totéž platí pro senátory, snad s výjimkou zmiňované Daniely Kovářové. Co se ale reálně kolem návrhu zákona odehrálo, nedokážu posoudit.

Víte, o přijímání zákonů něco vím už z dávné minulosti a občasně si to znovu připomínám. Aktuálně v souvislosti se novelou zákona o advokacii nebo trestních předpisů, a jeho dopad do některé profese. Z titulu své dlouhodobé funkce v představenstvu České advokátní komory například vím o složitosti přijímání zmíněné novely zákona o advokacii i o tom, jaké úsilí jsme museli vynaložit, aby zákon vypadal alespoň přibližně tak, jak jsme si představovali při sepisování návrhu novely.  Ale pokud jde o tu advokacii, jsem plně spokojen. Nevím, kde se stala chyba v případě nového zákona o dražbách a zda se skutečně chyba stala. Případně jestli bude mít tak fatální důsledky, jak uvedl v rozhovoru s vámi předseda Komory dražebníků České republiky, z. s. Z mého pohledu by se snad problém dražby jako od 1. 1. 2025 faktické potvrzení dohody dal řešit i v případě jiných dražebníků než exekutorů, ale nijak hlouběji jsem se tím nezabýval. Podobně jsem vůbec neřešil ústavněprávní aspekt, tvrdí-li pan předseda RNDr. Bureš, že by to mělo dražebníky jako profesi v podstatě vyhubit.

Za rok účinnosti zákona o preventivní restrukturalizaci nelze činit žádné seriózní závěry o jeho fungování. Spolupodílel jsem se na komentáři k zákonu, publikovaném v Bulletinu advokacie, a to pojednáním o trestních aspektech či trestních souvislostech tohoto zákona.

Zákon o preventivní restrukturalizaci mi připadá celkově jako rozumný předpis, klade ovšem zvýšené nároky na statutáry obchodních společností, které se ocitnou nebezpečí insolvence. Oproti dřívější době, kdy především bylo jejich povinností, úpadek společnosti rozeznat, když už k němu došlo, samozřejmě i když jednali předtím s péčí řádného hospodáře, nyní je jejich povinnost větší. Jsou povinni neustále zvažovat, zda úpadek nehrozí a pokud taková možnost existuje i jen jako alternativa, musí rozhodnout, zda nebezpečí nečelit restrukturalizací. Do jaké míry se podařila kauza Liberty Ostrava nedokážu posoudit, protože jednak nemám žádné relevantní informace a jednak ani neexistuje žádný srovnatelný tedy podobný případ.

Nejsem schopen si vzpomenout na někoho, kdo by o zákonu o hromadných žalobách řekl něco pěkného. Míním samozřejmě své profesní prostředí. Jako advokacie jsme upozorňovali na rizika spojená s tímto zákonem. Setrvale si myslím, že jde o jakousi politickou obezličku pro nejrůznější aktivisty, kteří by chtěli bránit spotřebitele, předpokládám především z nedostatku jiné příležitosti a schopnosti, jak na sebe upozornit. Případně to bude dobrý instrument pro vydírání velkých firem, jak se již děje tam, kde tuhle vymoženost zavedli.

Zkušenosti ze zahraničí také moc hezky nevypadají. Už jsem kdesi konstatoval, že si rád počkám, jak to všechno dopadne a jaké z toho budou plynout nejrůznější problémy a komplikace. Napadá mě jich celá řada, ale nechci nikoho navádět. Pro právníky to bude moc zajímavé rejdiště.

Díky za otázku, novela trestního zákoníku je také téma na samostatný článek, ne-li knihu. Rozhodně není pravda, že by za některé závažné hospodářské trestné činy bylo možné ukládat pouze tzv. alternativní tresty včetně peněžitých, ale rozšiřuje se možnost zvolit tento postih. Veřejně se hlásím ale k těm, kteří měli představu o podstatně rozsáhlejší změně trestního zákoníku. Pokud jde o škálu trestů, které by bylo možné ukládat. To nesouvisí jen s tím, že v rámci Evropy a do určité míry i v rámci světa máme dosti zbytnělý vězeňský systém, v současné době asi 20 000 vězňů, z nichž každý nás denně přijde minimálně na 1 900 Kč. Dalším důvodem je, že doposud nikdo nebyl schopen přesně popsat zákonitost mezi ukládanými tresty a jejich efektem. Tedy jestli defraudant, který odchází od soudu s trestem odnětí svobody na pět let bude za těch pět let, nebo po podmíněném propuštění polepšenější, než když mu soud uloží 10 milionů Kč peněžitého trestu (uvádím jako modelový příklad). Nikdo úplně přesně neví, jak funguje individuální prevence, nebo do jaké míry takový trest může odstrašit někoho jiného od stejného trestného činu.  Obvykle se uvádí, že spíše ne, protože většina pachatelů spoléhá spíše na to, že nebudou dopadeni.   Původně byl plán Ministerstva spravedlnosti podstatně rozsáhlejší. Pokud jde o dekriminalizaci, po které volá odborná veřejnost již roky. Pak v důsledku nejrůznějších kritických reakcí se tento plán dosti značně zredukoval. Jeden z mých kolegů hovoří o tom, že z původního záměru, který přirovnal ke šťavnaté kýtě, zbyla ohlodaná kost, která bude předložena Sněmovně. Až tak emotivně bych současný stav neoznačoval, faktem ale je, že zmíněná odborná veřejnost současný systém kriminalizace protiprávních jednání dost zásadně kritizuje právě proto, že v mnoha případech není jasné, proč jsou ukládány takové tresty, jaké ukládány jsou a proč by nebylo možné uložit tresty, které například nepovedou k rozpadům rodiny, rozrůstání tzv. kriminální populace, a kromě jiného i k zmíněným výdajům. Jeden z vysokých představitelů českého vězeňství v odborné diskusi shrnul problém tak, že by do vězení měli být posílání ti, kteří nás skutečně ohrožují, ne ti, kteří nás prostě jen dráždí nebo rozčilují. Ať si po tím pojmem každý představí, co chce.

Částečná deregulace postihu pěstování marihuany je zcela okrajová záležitost. Souvisí s tím, že současný stav, kdy rozhodování o tom, co je množství marihuany menší než malé, tedy množství, jehož držení není trestné, závisí především na tom, jakou má držitel marihuany denní spotřebu. Mně osobně tohle kritérium připadalo komické a musím říct, že se usmívali i studenti, když jsem jim tuto úpravu vysvětloval.

Princip „v pochybnostech žaluj“ vedl v mnoha případech alibismus státních zástupců, kteří žalovali i v případech, kdy to bylo zcela zbytečné a bylo zřejmé, že v následujícím soudním řízení nebude mít obžaloba úspěch. Konstrukce tohoto principu budí pochybnost: pokud vyjdeme z toho, že soud musí v pochybnostech zprostit, tak je otázka, zda má být podána žaloba, jestliže žalobce má už dopředu pochybnosti o úspěchu obžaloby. Přesněji, pochybnost, že staví před soud důvodně podezřelého.

Trestní kodex a jeho zrod, či možná spíše porod, je také kapitola sama pro sebe. V rekodifikační komisi sedím už asi 15 let, takže jsem do určité míry odpovědný za to, co po těch 15 letech je, či přesněji není. Návrh nového trestního řádu byl dokončen již vloni a pan ministr Blažek sondoval mezi odborníky a mezi politiky, speciálně mezi poslanci, členy Ústavně-právního výboru a senátory sdruženými do téhož výboru Senátu, jeho průchodnost. Záhy se ukázalo, že z řady důvodů, jejichž popis by zabral hodně místa, návrh zákona moc průchodně nevypadá. Nešlo o politikum, ale prostě různé názory na některé normy v návrhu.

Za této situace by asi opravdu byl holý nerozum předkládat zákon do legislativního procesu v Parlamentu a riskovat, že se stane rejdištěm nejrůznějších právních kutilů. Nadto některá jeho ustanovení budila poměrně značný odpor i mezi odborníky a bylo jasné, že ti budou doporučovat poslancům či senátorům, aby buď zákon nepřijali jako takový, anebo aby navrhli změny či vypuštění těchto ustanovení. U „velkých“ zákonů, jako je občanský zákoník, trestní zákoník, trestní řád apod. je nezbytné, aby text, jenž prošel řadou odborných recenzí, které končí u Legislativní rady vlády, již pokud možno nebyl příliš měněn právě proto, že jde o velice složitý právní předpis s celou řadou vazeb, které si laik nemusí umět představit. Návrh zákona ale nesmetly ústavně-právní výbory, ale vyplynulo to z multioborového jednání, které loni proběhlo v Kroměříži a na kterém jsem byl i já přítomen. Ukázalo se, že bude opravdu lepší ještě na návrhu pracovat a snažit se odstranit ta nejvíce problémová místa. To už je ale jistě práce pro novou vládu a bude mít pochopitelně k dispozici stávající text návrhu nového trestního řádu. A půjde jen o to, zda pod jejím vedením se pokusí nebo podaří zákon vyladit do takové podoby, aby pokud možno hladce prošel novou Sněmovnou a pak i Senátem.

Syndrom vyhoření bych nerad, naproti tomu lacinější pivo rád. Zatím to ale vypadá, že nic z toho nehrozí. České republice bych toho přál hromadu, a těžko říct, co by mělo ležet úplně navrch. Určitě mír. Nejen takový, jaký je teď a tady, ale mír i pro Ukrajinu nebo Izrael. K tomu něco zhola nemožného, totiž aby si občané Ruské federace v nějaké významné většině, ne snad jen pár osvícenců uvědomili, že ne Evropa nebo svět pro ně, ale Ruská federace pro celý svět v současné době znamená největších nebezpečí. Pak už si snad přát politiky, kteří si budou uvědomovat, že jsou placeni za práci a ne zato, jak pěkně se navzájem pozuráží, když na ně někde namíří televizní kamery. Taky se nás nebudou snažit za jednu generaci nahnat do ráje, případně i klackem, když nejdeme podle jejich představ dost rychle. K tomu pak voliče, kteří si takové rozumné politiky zvolí, což je ale zcela nemožné, protože to by ti voliči sami museli vědět, co doopravdy potřebují a alespoň zhruba věděli, z čeho vybírají.

Autor: Petr Blahuš

Foto: se souhlasem pana Tomáše Sokola

JUDr. Tomáš Sokol (1951) je český právník nejen v oblasti práva trestního, ale také občanského, obchodního a v dalších odvětvích a specializacích.  V roce 1978 absolvoval Právnickou fakultu University Karlovy v Praze a od té doby pracuje v advokacii, s výjimkou několika let po tzv. Sametové revoluci, kdy se v roce 1990 stal pražským městským prokurátorem a poté až do roku 1992 ministrem vnitra v české vládě Petra Pitharta. Poté se vrátil zase do advokacie, ale souběžně s tím byl v letech 1992 až 1997 členem (v letech 1996–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1997) i předsedou politické strany Svobodní demokraté - Liberální strana národně sociální (SD-LSNS). V roce 1996 za tuto stranu kandidoval do Senátu ve volebním obvodu Příbram, nepostoupil však do druhého kola. Ač to předtím dlouhodobě odmítal, v akademickém roce 2011/2012 se stal odborným asistentem na katedře veřejného práva a veřejné správy CEVRO Institutu (tedy na soukromé vysoké škole neuniverzitního typu blízké ODS). Nicméně jeho hlavní doménou je stále advokacie, už v roce 1992 například spoluzaložil advokátní kancelář, později pojmenovanou Brož & Sokol & Novák, která se v roce 2023 spojila s Trojan, Doleček a partneři, advokátní kanceláři, s.r.o. Ta, nyní pod jménem Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s.r.o. tvoří jednu z nejvýznamnějších právních kanceláří v České republice.

Kromě vlastního výkonu advokacie se ale také angažuje v samosprávě českých advokátů, když byl již v roce 1995 členem kárné komise a od roku 2009 členem odvolací kárné komise České advokátní komory (ČAK). V roce 1997 se také stal zkušebním komisařem pro trestní právo při advokátních zkouškách. JUDr. Sokol je rovněž členem představenstva ČAK, v minulosti byl jejím místopředsedou. Je také předsedou sekce pro trestní právo ČAK, členem její sekce pro advokátní právo a sekce pro IT a GDPR. V letech 2006–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2009 se stal opakovaně několikanásobným vítězem soutěže Právník roku, spolupořádané Českou advokátní komorou, a to v kategorii Právník roku volený laickou veřejností. V roce 2009 také obdržel od předsedy ČAK ocenění „Za přínos České advokacii“. Je známý hlavně pro své zastupování například Radovana Krejčíře, lobbisty Marka Dalíka a dirigenta Bohumila Kulínského. V roce 2010 zastupoval vládu České republiky před Nejvyšším správním soudem ve věci projednávání vládního návrhu na rozpuštění Dělnické strany. V nedávno skončeném skandálu kolem současné manželky historicky prvního pravomocně odsouzeného českého expremiéra Nečase (ODS) také vystupoval coby obhájce generála v.v. Ondreje Páleníka (v letech 2010- –⁠⁠⁠⁠⁠⁠2012 velitel Vojenského zpravodajství, 2012–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2014 předseda Správy státních hmotných rezerv) který byl obžalován ze zneužití pravomocí veřejné osoby.

JUDr. Sokol je krom toho také již skoro čtvrtstoletí členem Arbitrážní komise České basketbalové federace, když od roku 2010 je jejím předsedou, stejně jako předsedou Arbitrážní komise Českého volejbalového svazu. Rovněž je zapsán v Seznamu rozhodců Ministerstva spravedlnosti podle zákona č.216/1994 Sb. Kromě toho však působí i jako rozhodce v soukromé firmě Společnost pro rozhodčí řízení, a. s.,kterou založili s partnery ze své advokátní kanceláře, a v roce 2014 patřil k zakladatelům Unie obhájců České republiky, v jejímž čele později stanul jako její prezident.