Článek
Kvůli pokynu Evropské unie, respektive jejímu tlaku na české zákonodárce, byl v létě se zpožděním skoro dva roky konečně přijat zákon o hromadném řízení.
Jeho finální podoba je ale podle expertů v řadě případů rozporuplná. „Aby pojem spotřebitel zahrnoval i některé podnikatelské subjekty, často právnické osoby, jde zcela proti logice současné právní teorie,“ tvrdí Mgr. Ondřej Cicvárek, advokát AK ARROWS ETL Global, i když jedním dechem dodává, že se podoba zákona v průběhu legislativního procesu měnila hned několikrát. „Prosazení řešení umožnit participovat na hromadném řízení i mikropodnikatelům bylo velmi nečekané, neboť žádná z tehdejších variant s ničím podobným nepočítala,“ dodává Mgr. Cicvárek.
7. června podepsal prezident republiky nový zákon o hromadném občanském řízení soudním, který po několika letech zpoždění zavádí na rozkaz EU do našeho českého tuzemského práva procesního zcela nový institut tzv. hromadných žalob. Co podle vás bylo důvodem pro zákonodárce krom povinnosti přijmout příkaz EU a hrozby sankcí k vytvoření a přijetí této nové právní normy? A bylo to vzhledem k ustálené soudní praxi a době opravdu nutné nebo se prostě, jak jsem už uvedl, jednalo jen o nutnost, vyvolanou direktivou z Bruselu?
Osobně se domnívám, že rozhodujícím důvodem pro přijetí zákona o hromadném řízení byl až pokyn Evropské unie k transpozici směrnice o zástupných žalobách z listopadu 2020. Diskuse na téma přijetí speciální právní úpravy na ochranu kolektivních zájmů v České republice probíhá již více než dekádu. I přesto k přijetí finální podoby zákona, který implementuje institut hromadných žalob, došlo až nyní na příkaz unijní administrativy
Zda bylo nutné tento zákon přijmout, je věcí názoru. Za sebe mohu říci, že jsem rád, že zákon o hromadném řízení máme. Před jeho přijetím totiž v České republice žádná ucelená legislativa, která by kolektivní práva jednotlivců dostatečně chránila, fakticky neexistovala. V některých zákonech sice bylo možné určité prvky kolektivní ochrany najít, tato pravidla nicméně nebyla dostatečná a v praxi byla využívána spíše sporadicky. Jeden příklad za všechny: v oblasti ochrany práv spotřebitelů bylo dříve možné kolektivně se domáhat u soudu pouze toho, aby se „nepoctivý podnikatel“ zdržel svého protiprávního jednání. Možnost hromadného vymáhání peněžité satisfakce však tehdejší zákon neznal. Každý spotřebitel se tak musel svého práva domáhat individuálně, což vedlo k tomu, že lidé svá práva jednoduše nevymáhali, jelikož náklady spojené se zahájením a vedením soudního řízení v převážné většině dalece převyšovaly částku potenciálního odškodnění. Tento fenomén má dokonce zvláštní označení, tzv. racionální apatie. Když už se někteří spotřebitelé na soud obrátili, výsledek řízení se často lišil případ od případu, neboť každou žalobu projednával jiný soud a jiný soudce. A bohužel, ani soudnictví není výjimkou, a i zde se můžeme setkat se starou známou poučkou, co právník, to názor.
Čím si vysvětlujete zhruba dvouleté zpoždění a jaká budou na Českou republiku podle vás za ně ze strany EU uvaleny sankce? EU již avizovala, že tak učiní…
Konkrétní důvody, které způsobily zpoždění v implementaci zákona, bohužel neznám. Na tuto otázku se musíte zeptat příslušných legislativců, kteří měli přípravu zákona na starost. Problém s pozdní transpozicí unijních pravidel do našeho právního řádu nicméně vnímám velmi negativně, neboť kdo jiný, než stát by měl být pro své vlastní občany vzorem, pokud jde o plnění právních povinností.
Co se týče sankcí, které na nás může Evropská unie uvalit, s největší pravděpodobností se bude jednat o peněžitou pokutu, která se může vyšplhat i na vyšší desítky milionů korun. Jistým vodítkem pro učinění výše pokuty může být situace kolem zákona o ochraně oznamovatelů, s jehož přijetím se Česká republika opozdila zhruba o jeden a půl roku. Tehdy šlo o podobně dlouhou dobu, jako je tomu v případě zákona o hromadných žalobách. Pokud si pamatuji správně, v souvislosti s pozdní implementací whistleblowing směrnice se skloňovala pokuta kolem 2,9 milionů EUR. V přepočtu na české koruny tedy o zhruba 70 milionů korun.
Jak se v průběhu dohadovacího a připomínkové řízení měnila podoba zákona a je podle vás něčeho škoda, že se to nakonec do její finální podoby nedostalo?
V průběhu legislativního procesu se podoba zákona měnila hned několikrát. Mezi nejzásadnější změny, které si vybavím, patří zvýšení horního limitu odměny žalobce z původně navrhovaných pěti procent z přisouzeného plnění na 16 procent. Šestnáctiprocentní hranice představuje určitý kompromis, někteří poslanci původně navrhovali zvýšit horní limit až na 25 procent s odůvodnění, že odměna ve výši pěti procent je zcela neadekvátní, jelikož vůbec neodpovídá vynaloženým nákladům a odvedené práci žalobce během řízení. Tento argument je veskrze racionální a sám za sebe mohu říct, že jsem rád, že ke zvýšení maximální možné výše odměny došlo.
Další změnou, kterou si vybavím, bylo snížení minimálního počtu spotřebitelů zastupovaných v hromadném řízení z původních 20 na polovinu. Tato změna byla učiněna zejména proto, aby se hromadné řízení otevřelo většímu množství případů. Vzhledem k tomu, že zákon je postaven na tzv. přihlašovacím principu, byl tento krok dle mého názoru velmi žádaný.
Za pravděpodobně nejzásadnější však osobně vnímám to, že zákonodárce umožnil participovat na hromadném řízení i tzv. mikropodnikatelům, tedy podnikatelům s méně než deseti zaměstnanci a ročním obratem pod 50 milionů korun. Prosazení tohoto řešení bylo velmi nečekané, neboť žádná z tehdejších variant s ničím podobným nepočítala.
Co naopak považujete za výhodné, podařené, a co nakonec ve finálním znění zákona zůstalo? Tedy řečí laiků: co se podle vás na zákoně povedlo nejvíce a proč?
Za pozitivní považuji hlavně to, že se zákonodárce nesnažil pravidla upravující hromadná řízení implementovat do již existujících zákonů, a naopak se rozhodl vydat cestou samostatné právní úpravy. Výhodou přijetí zvláštního zákona je možnost řešit veškeré aspekty kolektivních řízení komplexně a na jednom místě. Problematika hromadného řízení pokrývá nejen oblast civilního sporného řízení v nalézací fázi, upravuje ale i specifické otázky ohledně věcné příslušnosti soudu, náhrady nákladů řízení, řeší se zde vztah k vykonávacímu či insolvenčnímu řízení apod.
Jak je patrno, jde o zvláštní formu soudního řízení, která se od standardního civilního řízení v mnoha ohledech odlišuje. Pokud by se zákonodárce snažil tato pravidla zakomponovat do již existujících zákonů, s největší pravděpodobností by se jednalo o občanský soudní řád, vedlo by ten jen k dalšímu tříštění právní úpravy a prohlubování nesrozumitelnosti práva, a to jak pro laickou, tak odbornou veřejnost.
Mimochodem, plédoval jste vy osobně pro přijetí varianty opt-in, nebo opt-out? A proč?
Osobně bych se klonil spíše k režimu opt-out, tedy k systému, v němž jsou poškození spotřebitelé do hromadného řízení zahrnuti automaticky až do doby, než se své účasti výslovně vzdají. Tento přístup považuji oproti systému opt-in za praktičtější a efektivnější, protože umožňuje projednat a vyřešit předmět sporu v celém jeho rozsahu v rámci jednoho řízení. Opt-out systém by navíc významně snížil finanční zátěž zastupujících spotřebitelských organizací, a to zejména na začátku sporu, jelikož by odpadla potřeba aktivně vyhledávat poškozené osoby a vynakládat prostředky, které jsou neodmyslitelně spjaty s administrací jednotlivých přihlášek.
Obavy mám rovněž z toho, že režim opt-in bude často spotřebitelské organizace nutit k větší medializaci jednotlivých kauz, a to zejména proto, aby tím přilákaly pozornost dostatečného počtu poškozených osob. V opačném případě může značná část případů ztroskotat na tom, že nebude k dispozici dostatečný personální substrát pro zahájení hromadného řízení. I pokud podmínky pro zahájení řízení splněny budou, přesto se může stát, že v důsledku nedostatečného počtu přihlášených poškozených zůstane vymáhaná pohledávka v bagatelní výši, v důsledku čehož nebude podání hromadné žaloby jednoduše dávat zastupujícím organizacím ekonomický smysl. To vše může následně vést k různým informačním a mediálním kampaním, které mohou poškodit reputaci žalovaného podnikatele ještě před zahájením samotného soudního řízení.
V době tvorby a vzniku zákona o hromadných žalobách se objevovaly připomínky, kritické hlasy a varování, že se nový, Bruselem tlačený právní akt dostane do střetu s některými články Listiny lidských práv a svobod, jenž je součástí Ústavního zákona a tudíž že by mohl být protiústavní, a tedy nezákonný. Jak se těmito připomínkami podle vás zákonodárce vypořádal, a nemůže tak někdo argumentovat například kvůli tomu, že některá ustanovení občanského soudního řádu jsou v něm výslovně vyloučena nebo minimálně výrazně upravena?
Máte pravdu, v době tvorby zákona skutečně zaznívaly z různých stran obavy, že některá jeho ustanovení mohou být v rozporu ústavním pořádkem. Pokud vím, tyto kritické hlasy se nicméně soustředily především na možné omezení práva poškozených na spravedlivý proces, a to zejména ve vztahu k opt-out systému, v němž jsou členové skupiny do řízení zahrnováni automaticky. Tedy bez toho, aniž by k zastupování své osoby dali svolení.
V režimu opt-in je v tomto směru riziko zásahu do ústavních práv značně sníženo, neboť přihlašovací princip předpokládá dobrovolnou účast poškozených osob. Byť tyto osoby v rámci řízení nevystupují jako klasičtí účastníci řízení, zákon jim přiznává poměrně širokou paletu procesních práv. Zmínit lze například právo vzít svou přihlášku zpět, právo vyjádřit se k předmětu a průběhu řízení, právo nahlížet do spisu, právo podat námitky proti návrhu smíru a podobně. Spotřebitelé, kteří se do řízení rozhodnou nepřihlásit, nejsou svým rozhodnutím nijak poškozeni, neboť stále mají možnost uplatnit svůj nárok samostatně v rámci individuálního řízení.
Bavíme-li se tedy o těchto problematických momentech, domnívám se, že zákonodárce se zde s kritickými hlasy vypořádal poměrně dobře. Mimochodem, možná i z těchto důvodů nakonec upřednostnil model opt-in před režimem opt-out.
Nový zákon o hromadných žalobách umožňuje účastnit se řízení nejen fyzickým osobám, ale i některým právnickým. Jak moc je to podle vás vzhledem k původním okolnostem jeho vzniku i jeho podobných úpravách v zahraničí (EU) překvapivé? A považujete to vy osobně za dobrý nápad?
Jak už jsem zmínil, překvapivé to bylo velmi. Osobně toto řešení vnímám jako nešťastné, a to hned z několika důvodů. Předně jsem toho názoru, že je naprosto nelogické rozšiřovat pojem spotřebitel o kategorii podnikatelských subjektů. Jak asi víte, nový zákon o hromadných žalobách totiž zavádí právní fikci, podle níž se za spotřebitele pro účely zákona považuje i podnikatel s méně než 10 zaměstnanci a ročním obratem, který nepřesahuje 50 milionů korun. Podle obecně přijímaného úzu je však vždy za spotřebitele považován výhradně člověk – tedy fyzická osoba vystupující vůči podnikateli mimo rámec své podnikatelské činnosti či samostatného výkonu svého povolání.
To, aby pojem spotřebitel zahrnoval i některé podnikatelské subjekty, často právnické osoby, jde zcela proti logice současné právní teorie. Toto řešení navíc není v souladu ani se směrnicí o zástupných žalobách, neboť ta v preambuli, konkrétně se jedná o recitál (14), jasně deklaruje, že cílem směrnice není ochrana práv fyzických podnikajících osob, tedy žádných podnikatelů. Nemají-li být chráněny fyzické osoby podnikající, tím spíše nedává smysl chránit osoby právnické zapsané v obchodním rejstříku.
Díky tomuto „legislativnímu freestylu“, ke kterému zákonodárce přistoupil, mohou v praxi vznikat naprosto absurdní situace, kdy zájmy určité skupiny podnikatelských subjektů budou prosazovat a bránit organizace zřízené výhradně za účelem ochrany spotřebitelů. Zároveň bude docházet k situacím, kdy podnikatelé mohou profitovat z výhod zákona, myšleno zákon o hromadném řízení, který je určen primárně k ochraně spotřebitelů. Hromadné řízení navíc může být paradoxně vedeno i vůči podnikateli, jehož velikost bude menší než těch, kteří jsou účastni hromadné žaloby.
Naplní se v souvislosti s přijetím této právní normy podle vás sny a představy zákonodárců o narovnání vah v podnikatelském prostředí, a tím i posílení principu předvídatelnosti práva, popř. dokonce zvýšení efektivity a rychlosti někde stále pomalé české justice?
Jaké sny a představy se zákonodárci honí v hlavě si raději ani nechci představovat (smích).
Pravdou je, že důvodová zpráva něco podobného zmiňuje. Konkrétně říká, že před přijetím zákona o hromadných žalobách nepoctiví podnikatelé měli s ohledem na racionální apatii poškozených osob možnost de facto beztrestně poškozovat zájmy spotřebitelů, avšak nově budou pod hrozbou hromadné žaloby od svých nekalých praktik raději upouštět. Osobně bych tak optimistický nebyl, byť nevylučuji, že v některých případech může i pouhá hrozba hromadné žaloby pomoci.
Pokud jde o princip předvídatelnosti práva, zde bude do značné míry záležet na tom, v jakém rozsahu se v praxi budou hromadné žaloby skutečně využívat. To, že skutkově podobné věci budou koncentrovány v rámci jednoho řízení k jednomu jedinému soudu, nicméně tento princip skutečně posílit může.
Ptám se i proto, že třeba s ohledem na zmatky doprovázející blížící se zahájení účinnosti nového stavebního zákona mnoho laiků, ale i odborníků pochybuje, že se podaří pořádně „vychytat“ neduhy zbrusu nového veřejného seznamu, tzv. rejstříku hromadných řízení. I třeba vzhledem k postupu digitalizace státní správy, kterou mají v gesci vládní Piráti nebo konkrétně elektronizaci (digitalizaci) chodu české justice, která také už několik let úspěšně přešlapuje na místě.
Tyto obavy považuji za mírně přehnané. V České republice máme hned několik veřejných rejstříků, lze zmínit například obchodní či insolvenční rejstřík, které, troufnu si říct, fungují dobře a spolehlivě. Ačkoli může být digitalizace státní správy náročná a může si vyžádat nějaký čas na implementaci, věřím, že rejstřík hromadných řízení bude ve finále zaveden a provozován úspěšně. Nicméně zde může platit pravidlo, že přání je otcem myšlenky (smích). Je samozřejmě možné, stejně jako u každé nové iniciativy, že určité problémy vzniknou, nepředpokládám ale, že by se jednalo o problémy zásadní nebo neřešitelné. Z mého pohledu bude klíčové zajistit dostatečnou transparentnost, přístupnost a uživatelskou přívětivost rejstříku, což by mělo být s ohledem na existující zkušenosti a technologie dosažitelné.
Je v této souvislosti ještě něco, na co jsem se nezeptal a chtěl byste, aby tu zaznělo?
Nic dalšího mě asi nenapadá.
Děkuji za rozhovor.
Autor: Petr Blahuš
