Článek
Mateřství jako volba, ne jako pracovní strategie
Rodičovství od základů mění priority, o tom není sporu. Pokud se však někdo rozhodne mít děti, je to jeho osobní životní krok. Neznamená to, že se celé jeho okolí – od kolegů až po nadřízené – rozhodlo sdílet jeho rodičovské povinnosti. Přesto se v kancelářích stále častěji setkáváme s modelem, kdy se mateřství stává omluvou pro všechno.
„Beru si home office a na služebku nejezdím“
Známe to všichni. Zatímco ostatní sedí v kanceláři a balí kufry na služební cestu, matka má „opět něco s dětmi“. Vyžaduje přednostní termíny dovolených, protože „přece musí v srpnu“, a odmítá pracovní výjezdy, které jsou součástí její pozice.
Co se ale děje v pozadí?
- Kolegové nesou zátěž: Práce, kterou matka neudělá nebo na kterou „nemá čas“, nezmizí. Přesune se na bedra ostatních, kteří mají také své životy, své koníčky a své rodiny.
- Nadřízený v kleštích: Pro manažera je to neustálý boj. Na jedné straně chce vyjít vstříc, na druhé straně musí držet výkon týmu. Pokud matka očekává stejný plat a stejné výhody jako ti, kteří odvedou 120 % práce bez podmínek, je to manažerský a morální oříšek.
Paradox ambicí: Chci výhody, ale i povýšení
Největší třecí plochou je moment, kdy si matka, která nejezdí na služební cesty a v kanceláři je jen sporadicky, začne stěžovat na nedostatek příležitostí k povýšení.
Povýšení a kariérní růst jsou (nebo by měly být) odměnou za přínos, nasazení a schopnost být týmu oporou. Pokud se někdo dobrovolně z těchto procesů vyčleňuje svými podmínkami, nemůže se divit, že ho vlak kariéry mine. Je to o prioritách. Nemůžete mít plný komfort domácího zázemí a zároveň očekávat, že budete v čele strategických projektů, které vyžadují stoprocentní přítomnost.
Je to fér?
Upřímně? Není.
Není to fér vůči bezdětným kolegům, kteří se cítí jako zaměstnanci druhé kategorie jen proto, že nemají školkové povinnosti. Není to fér vůči zaměstnavateli, který platí za výkon, nikoliv za docházku na dětské besídky.
Cesta k rovnováze
Respektovat rodičovství je správné, ale spravedlnost na pracovišti musí platit pro všechny.
- Pravidla musí být jasná: Pokud pozice vyžaduje cestování, musí cestovat každý – bez ohledu na počet dětí.
- Otevřená karta: Je v pořádku říct „teď jsou pro mě prioritou děti“, ale je fér dodat „tím pádem přijímám, že se moje kariéra na čas zastaví“.
- Empatie oběma směry: Respekt si zaslouží nejen matka, ale i její kolega, který chce v pátek odejít včas z práce, i když doma nemá nikoho, kdo by plakal.
Závěrem: Jsem matka, ale v práci jsem především profesionál. Moje děti jsou moje radost i zodpovědnost, ne problém mých kolegů. Skutečná rovnost totiž neznamená, že všichni dostanou stejné úlevy, ale že všichni mají stejné povinnosti a právo na spravedlivé prostředí.
