Článek
Dlouho jsem patřila do tábora „moderních a nezávislých“. Můj postoj byl jasný: máme 21. století, bojujeme za rovnoprávnost, tak proč by měl muž automaticky vytahovat peněženku? Každý si zaplatí své espresso nebo skleničku vína a odcházíme s čistým štítem.
Jenže nedávno jsem seděla na kávě s kamarádkou a naše debata se stočila právě k tomuto tématu. A musím přiznat, že mě její pohled totálně vykolejil a donutil mě přehodnotit všechno, co jsem si o „férovém“ randění myslela.
Proč „půl na půl“ nemusí být fér?
Kamarádka mi položila jednoduchou, ale údernou otázku: „Je to skutečně fér, chtít po ženě stejný podíl na útratě, když za stejnou práci dostává v průměru mnohem méně peněz?“
Začala jsem o tom přemýšlet. Pokud se snažíme o matematickou spravedlnost, musíme vzít v úvahu i vstupní podmínky. A ty v České republice rozhodně stejné nejsou. I když se o rovnoprávnosti mluví v každém druhém podcastu, realita na bankovních účtech vypadá jinak. Tento jev se odborně nazývá Gender Pay Gap (GPG) a Česko v něm bohužel dlouhodobě obsazuje nelichotivé příčky v rámci Evropy.
Co říkají tvrdá data z českého trhu práce?
Podle aktuálních statistik Ministerstva práce a sociálních věcí a dat Eurostatu je rozdíl v odměňování žen a mužů v České republice přibližně 16,4 %.
Co to znamená v praxi?
- Žena musí v průměru pracovat o 60 dní déle, aby dosáhla na stejný roční výdělek jako muž.
- Na stejných pozicích a při stejném vzdělání je rozdíl stále patrný, často kvůli tzv. „skleněnému stropu“ nebo penalizaci za mateřství.
- Pokud jdou muž a žena na večeři, muž má statisticky v kapse o téměř pětinu více peněz, které může utratit za zábavu.
Zdroj a podrobné statistiky najdete na portálu: Rovná odměna (projekt MPSV)
Skryté náklady: Rande není jen o večeři
Kamarádka mi navíc připomněla další věc, kterou my ženy často přehlížíme, protože jsme na ni zvyklé – náklady na přípravu. Když jde muž na rande, většinou se osprchuje, vezme si čistou košili a jde. Žena? Makeup, péče o pleť, úprava vlasů, manikúra, výběr outfitu, který podtrhuje její ženskost…
Všechny tyto věci stojí nejen čas, ale i peníze. Existuje dokonce termín „Pink Tax“ (růžová daň), který označuje fakt, že produkty určené pro ženy (od žiletek po parfémy) jsou často dražší než jejich pánské ekvivalenty. Když k tomu připočteme onen rozdíl v platech, vyjde nám, že rande je pro ženu v podstatě mnohem dražší investice ještě předtím, než se vůbec otevře jídelní lístek.
Můj nový pohled na věc
Tento argument mě donutil svůj postoj přehodnotit. Pokud jsou muži stále placeni lépe a společnost od žen stále očekává určitý standard vizáže, který něco stojí, není nic proti ničemu, když muž převezme iniciativu a účet zaplatí. Obzvlášť v případě, kdy ženu na schůzku sám pozve.
Pozvání by v tomto kontextu nemělo být bráno jako snaha o dominanci nebo projev „starých pořádků“, ale jako logické a gentlemanské vyrovnání určité společenské a ekonomické nerovnováhy. Je to gesto, které říká: „Vážím si tvého času a úsilí, které jsi do dnešního večera vložila.“
Jak to vidíte vy?
Já osobně jsem se sice zařekla, že si za sebe vždycky ráda zaplatím – ale pravdou je, že na rande teď vlastně vůbec nechodím, takže se mi to mluví :D. Ale kdybych šla, asi už bych na tom „půl na půl“ tak striktně netrvala.
A co vy? Cítíte se jako ženy trapně, když za vás muž platí, nebo to berete jako kompliment a uznání? A pánové, jak se na to díváte vy? Je pro vás placení otázkou cti, nebo se cítíte být pod tlakem zastaralých norem?
Napište mi svůj názor do komentářů, docela mě zajímá, jestli se nám v tomhle podaří najít nějaký konsenzus!
