Článek
Zespodu to možná vypadá, že šéfové mají snadný život plný benefitů, ale věřte mi, realita má k idylce daleko. Není to vůbec lehká práce.
Mezi dvěma mlýnskými kameny
Nadřízený je velmi často člověk, který se ocitá sevřený v pomyslných kleštích. Každý den balancuje na tenkém ledě, když se na jedné straně snaží motivovat své podřízené, naslouchat jim a vycházet jim vstříc, zatímco na straně druhé musí uspokojovat nekompromisní potřeby a finanční cíle firmy.
Fungujete jako lidský nárazník. Platí zde jedno velmi nevděčné nepsané pravidlo: Když se projekt povede, je to úspěch celého týmu a chválí se kolektiv. Jakmile se ale stane chyba nebo se nesplní čísla, padá veškerá zodpovědnost přímo na vaši hlavu. Vy jste ten, kdo to musí obhájit.
Firemní školka a role neplaceného terapeuta
Budu upřímný – člověk si někdy na manažerské pozici připadá, jako by místo oddělení řídil mateřskou školku. Dospělí lidé mají občas opravdu neuvěřitelně kreativní výmluvy, proč nezvládli splnit zadaný úkol, proč něco neudělali nebo proč už potřetí v týdnu přišli do práce pozdě.
Nejde ale jen o výmluvy. Polovinu času trávíte tím, že řešíte žabomyší války. Kdo komu neodpověděl na e-mail, kdo na koho zvýšil hlas, nebo kdo po sobě neuklidil v kuchyňce. Z manažera se tak často stává mediátor a psycholog v jednom.
Jako nadřízený mnohdy sedíte, posloucháte tyhle příběhy a s naprostou jistotou víte, že si ten člověk vymýšlí nebo situaci zveličuje. Jenže s tím nemůžete dělat vůbec nic. Zaměstnanec zkrátka splnil byrokratické podmínky, papírově je všechno v pořádku a tím to pro vás legislativně končí. Vaše ruce jsou svázané firemními směrnicemi.
Komunikace v rukavičkách
Nároky na dnešní vedoucí pracovníky jsou extrémně vysoké. S každým členem týmu musíte jednat v rukavičkách. Samozřejmě, že je to v základu dobře – doba pokročila a je naprosto správné, že se k sobě na pracovišti nechováme hnusně.
Nicméně neustálé analyzování každého slova, abyste se někoho náhodou nedotkli, občas opravdu těžce testuje váš zdravý rozum. Když potřebujete dát někomu negativní zpětnou vazbu, že zkrátka nepracuje dobře, musíte ji obalit do tolika pozitivních frází, že dotyčný občas ani nepochopí, že udělal něco špatně. Hlavně aby se nikdo neurazil a neklesla mu motivace.
Tabulky místo vedení lidí
Dalším paradoxem je, že i když by měl šéf hlavně vést lidi a pomáhat jim růst, realita je jinde. Většinu času vám sežere byrokracie. Hodnocení, schvalování dovolených, vyplňování reportů a tabulek pro nejvyšší vedení. Místo abyste byli s týmem, sedíte u Excelu a snažíte se vykázat činnost oddělení tak, aby do sebe zapadala čísla.
Osamělost na manažerské židli
O čem se také příliš nemluví, je fakt, že být šéfem je překvapivě osamělá práce. Ztrácíte ty klasické „kancelářské parťáky“. Nemůžete si jít kávovaru postěžovat na těžký den nebo na firemní procesy, protože před svými podřízenými musíte držet dekorum a reprezentovat firmu. A nemůžete si příliš stěžovat ani svým šéfům, protože by to vypadalo, že svou roli nezvládáte.
Tlak, který je někdy k pláči
Všechno tohle každodenní vyčerpání a emoční zátěž pak vrcholí tím, že se musíte jít zodpovídat boardu nebo ředitelům. Ten obrovský, kontinuální tlak, který na vás doléhá z obou stran – od laxních zaměstnanců zespodu a od náročného managementu shora – je někdy doslova k pláči. Vyhoření je na této pozici blíž, než si mnozí myslí.
Být šéfem zkrátka není jen o rozdávání úkolů a lepším platu. Je to o obrovské mentální odolnosti a neustálém tlumení nárazů. Až se budete příště na svého nadřízeného zlobit, zkuste si na chvíli představit, v jakých kleštích se možná zrovna nachází. Třeba zrovna ten den hasil několik cizích požárů, aby váš tým mohl v klidu pracovat.
