Procházka kolem Sněžného odhalí krásy zapomenutého kraje

Doporučená trasa: https://mapy.cz/s/cehecesoku

Devítikilometrová vycházka kolem Sněžného ve Žďárských vrších přibližuje horácké městečko a jeho blízké okolí. Trasa částečně kopíruje místní naučnou stezku nazvanou S Kvíčalou za humna. Kvíčala proto, neb právě tento ptáček je ve znaku městyse Sněžné. Stezka od roku 2022 přibližuje řadu zajímavostí, a protože je jich opravdu hodně, obsah panelů prochází aktualizací, což se týká i soutěžních otázek cílících na „hravé“ turisty. Hrací karta je k dispozici v infocentru, případně u prvního stanoviště stezky v autobusové čekárně u školy.

Dále trasa vede kolem zrekonstruovaného hotelu Sněžné, za první republiky vyhlášeného hotelu Záložna, tehdy ještě nikoliv ve Sněžném, ale Německém, kam se od začátku 30. let minulého století naučily jezdit i četné osobnosti kulturního a společenského života. Okolní krásná příroda odedávna lákala malíře, přidali se další (nejenom) kumštýři a Německé se stalo vyhledávanou lokalitou pro „letní byt“ lidí z velkoměst. Malebné městečko navštěvovali například básníci František Halas či Ludvík Kundera, v době druhé světové války tenorista Jára Pospíšil, po válce pak předchozí Svratku za Sněžné vyměnil ilustrátor Jiří Trnka se svojí tehdejší manželkou malířkou Helenou Chvojkovou a dětmi.

Sněžné, které se Sněžným stalo v roce 1948, později lákalo svými exteriéry i filmaře. Z rychty se v roce 1968 dočasně stal statek Zášínka v podání Waldemara Matušky ve filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci a ještě dříve, v roce 1955, se v okolí městečka natáčela známá filmová pohádka Obušku, z pytle ven!

Po červené značce cesta vede kolem barokně přestavěného kostela sv. Kříže a na místě zrušeného hřbitova jsou k vidění železné náhrobní kříže vyrobené v hutích v Kadově a Milovech. Dá se zajít i do nedaleké japonské zahrady, jejíž majitel ji postupně buduje už bezmála tři desetiletí a rozhodně se tam je na co dívat.

Na konci Sněžného trasa pokračuje po spojovací silničce vpravo kolem Horního rybníka, vodojemu a přes les na křížení se žlutou značkou, po které se je třeba dát vlevo přes osadu Zálesí a vzhůru na Buchtův kopec, jednu z osmistovek Žďárských vrchů. Na vrcholu kopce před druhou světovou válkou stávala turistická chata, o čtyři desítky let později tam začal sloužit radiolokační bod s nepřehlédnutelnou kupolí radaru ve třech odstínech modré barvy - a protože Řízení letového provozu České republiky ve svém zařízení nabízí i tři různě velké obytné jednotky, tato skutečnost z Buchtova kopce činí i nejvýše obydlené místo Českomoravské vrchoviny. Je rovněž možné se předem pokusit kontaktovat obsluhu zařízení a po domluvě se rozhlédnout z vyhlídkové věže po okolí.

Na jižním svahu Buchtova kopce se rozkládá komplex budov bývalé léčebny dlouhodobě nemocných a ještě předtím sanatoria, které začalo fungovat v roce 1947. Stavba byla zahájena v roce 1940, pozemky původně pro dětskou ozdravovnu zakoupila brněnská Sociální pojišťovna už před vypuknutím války. Dva roky po válce sanatorium nabídlo dvě stovky lůžek. V následujících dvou dekádách se na „Buchťáku“ léčili především pacienti s tuberkulózou, případně dalšími plicními onemocněními, poté tam vznikla léčebna dlouhodobě nemocných. Konec provozu zařízení, které bylo v té době součástí novoměstské nemocnice, nastal se závěrem roku 2011. Byla třeba nákladná rekonstrukce léčebny a provoz byl ztrátový. Kraj Vysočina areál po několika pokusech prodal, nicméně dosud chátrá.

Z Buchtova kopce červená značka klesne do Daňkovic, malé vesnice v centrální části Žďárských vrchů. Tato vesnička má dlouhou historii sahající až do roku 1350, kdy byla poprvé zmíněna v zemských deskách. Zajímavý je i původ názvu obce – je odvozen od chovu daňčí zvěře, která se v minulosti chovala v místní oboře (tento název se pro část katastru používá dodnes). V ní se mimo vyhlášené restaurace nachází zajímavost v podobě toleranční modlitebny postavené v roce 1818 přesně podle pravidel tolerančního patentu, tedy bez věže a zvonů a se vstupem z polí. Původní podobu respektuje i vnitřní zařízení prosté jakýchkoliv zdobných prvků. Pěkné výhledy nabízejí i z části trasy pokračující z Daňkovic do nedaleké vesničky Líšná, jež se rozkládá nad řekou Fryšávkou.

První zmínka o vesničce pochází z roku 1500, kdy byla osvobozena od povinnosti šenkování panského vína. Dnes má obec necelých 100 obyvatel a kolem 60 popisných čísel, přičemž většina budov slouží k rekreaci. Podle historických záznamů z roku 1587 zde bylo kromě mlynáře s největším statkem dalších devět selských usedlostí. Později byl místní mlýn přeměněn na panský hamr, což dokládá i existence samoty zvané Hamr.

Od Líšné trasa míří k Líšenskému dvoru, rekreačnímu zařízení, původně statku s kořeny minimálně v 16. století. Nemovitost léta vlastnila Nadace Panny Marie Školské v Brně (Ústav šlechtičen Brno), později přešel do majetku státu, aby v něm bylo zřízeno rekreační zařízení, než se opět dostal do soukromých rukou. V 50. letech si Líšeňský dvůr oblíbil také herec Jan Werich a výtvarník Jiří Trnka, jenž velmi dobře znal nedalekou Svratku a Sněžné, a společně zvažovali, že by to bylo ideální místo pro letní ateliér. Nemovitost se ale umělcům od státu odkoupit nepodařilo. Od Líšeňského dvora je to pak už jenom kousek cesty mezi poli zpět do Sněžného, kde si ještě možné prohlédnout evangelický kostel. Modlitebna byla dostavena v roce 1790, v roce 1827 se dočkala vydláždění kamennou dlažbou či označení lavic jmény majitelů. Když v roce 1861 vydal císař František Josef I. „protestantský“ patent, jenž mimo jiné povoloval stavět u evangelických kostelů věže s hodinami a zvony, ve Sněžném toho využili mezi prvními.

Zdroj: regionální turistický web Koruna Vysočiny - www.korunavysociny.cz