Bez padáku skočil z výšky 7,6 kilometru a přežil. Trefil síť!

Na sociálních sítích koluje video, které i po letech působí stále neuvěřitelně. Muž otevře dveře letadla ve výšce 25 tisíc stop, tedy asi 7,6 kilometru nad zemí, a vyskočí. Nemá padák. Nemá wingsuit. Jen kombinézu, kyslíkovou masku a před sebou dvě minuty volného pádu.

Nejde o trik ani počítačovou animaci. Mužem na záběrech je americký profesionální skydiver a kaskadér Luke Aikins. Dne 30. července 2016 se stal prvním člověkem, který úmyslně vyskočil z letadla bez padáku a bezpečně přistál do připravené sítě. Rekord eviduje i Guinnessova kniha rekordů: skok z výšky 25 000 stop, rychlost volného pádu zhruba 193 km/h a přistání do sítě o rozměrech 100 × 100 stop, tedy přibližně 30 × 30 metrů.

Aikinsův projekt nesl název Heaven Sent. Televizní stanice Fox ho vysílala živě a na zemi sledovala skok i jeho rodina. V té době mu bylo 42 let a rozhodně nešlo o naivního skokana-sebevraha ve stylu tiktokové výzvy. Za sebou měl více než 18 tisíc seskoků a patřil k nejzkušenějším parašutistům své generace.

Po výskoku Aikinse zpočátku doprovázeli další parašutisté. Ti měli na rozdíl od něj padáky. Pomáhali s orientací, natáčením a po sestoupení níž od něj převzali kyslíkovou masku, kterou ve větší výšce potřeboval kvůli řídkému vzduchu. Pak už zůstal ve vzduchu sám.

Jeho úkolem bylo trefit síť zavěšenou nad zemí u Simi Valley v Kalifornii. Z výšky několika kilometrů šlo o nepatrný cíl. Přitom nešlo jen o to „dopadnout někam do sítě“. Musel se trefit co nejblíže středu a ve správné pozici těla. Proč, to si vysvětlíme později.

To, co na videu vypadá jako naprosté šílenství, bylo velice pečlivě připravené. Aikins se na skok připravoval zhruba rok a půl. Síť měla rozměry přibližně 30 × 30 metrů a byla vyzdvižena zhruba do výšky dvacetipatrové budovy. Byla konstruována tak, aby tělo nezastavila prudkým nárazem, ale postupně ho zpomalila.

Právě to bylo pro Aikinsovo přežití klíčové. Z hodin fyziky víme, že člověk ve volném pádu nepadá pořád rychleji a rychleji. Po určité době dosáhne maximální rychlosti, kdy odpor vzduchu vyrovná gravitační zrychlení. U Aikinsova skoku se uvádí rychlost kolem 193 km/h. V této rychlosti nechcete do ničeho narazit.

Síť proto musela zafungovat jako obří tlumič. Pokud by byla příliš tvrdá, náraz by Aikinse zabil. Pokud by byla příliš měkká nebo špatně napnutá, mohl by jí proletět nebo se odrazit mimo bezpečnou zónu.

Jedním z nejnebezpečnějších okamžiků nebyl samotný výskok, ale poslední vteřiny před dopadem. Aikins musel těsně před zásahem sítě přejít do polohy na záda. Taková poloha rozloží síly lépe než dopad na břicho nebo končetiny. Rozbor jeho techniky publikovaný časopisem Wired vysvětluje, že právě způsob zpomalení a poloha těla byly pro přežití zásadní.

Na záběrech je vidět, jak se těsně před dopadem otáčí. Následuje prudké, ale kontrolované zachycení sítí. Aikins zmizí v jejím středu, síť se prohne, pohltí energii pádu — a po několika vteřinách je jasné, že je naživu.

Krátce poté vstane a obejme se s rodinou.

Zvláštní kapitolu tvořil spor o to, zda má mít Aikins na zádech alespoň záložní padák. Podle zveřejněných informací se kvůli bezpečnostním požadavkům řešilo, že by měl skákat s padákem jako pojistkou. Aikins ale namítal, že by mu batoh s padákem změnil polohu těžiště těla a zhoršil schopnost bezpečně dopadnout do sítě. Nakonec mohl skok provést bez něj.

Zvenku to může znít paradoxně: padák, který měl zvýšit bezpečnost, mohl podle Aikinsova týmu naopak zvýšit riziko. U takto přesně naplánovaného kaskadérského výkonu totiž rozhodovaly detaily — odpor vzduchu, poloha těla, orientace vůči cíli i schopnost provést poslední manévr.

Nešlo o spontánní atak odvahy ani o sázku se smrtí. Byl to do nejmenších detailů připravený projekt na hranici sportu, fyziky, kaskadérství a inženýrství. Aikins měl obrovské zkušenosti, tým lidí, měsíce příprav, testovanou síť a jasně daný plán. Přesto platilo, že při chybě v posledních vteřinách by žádný druhý pokus nedostal.