Den, kdy Nizozemci snědli svého premiéra

Když Johan de Witt 20. srpna 1672 kráčel ulicemi Haagu k věznici Gevangenpoort, ještě netušil, že mu zbývá několik hodin života.

Bylo mu 46 let. Ještě před několika týdny patřil k nejmocnějším mužům Evropy. Jako velký penzionář Holandska téměř dvě desetiletí určoval politiku Nizozemské republiky — tehdejší obchodní a námořní velmoci.

Teď už byl prakticky ex-politikem. A do vězení ani nešel kvůli sobě. Čekal tam jeho starší bratr Cornelis. Toho rána si totiž vyslechl rozsudek. Byl obviněn z přípravy atentátu na mladého Viléma Oranžského, úhlavního politického soupeře de Wittů. Přestože obvinění nebylo přesvědčivě prokázáno a Cornelis se nepřiznal ani při mučení, soud jej zbavil funkcí a poslal do vyhnanství.

Johan mu přišel pomoci s odchodem. Před branou se ale mezitím začínali shromažďovat lidé. A ti rozhodně neměli v úmyslu nechat bratry jen tak odejít.

Abychom pochopili, proč chtěl dav zabít člověka, který ještě nedávno řídil stát, musíme se vrátit o několik měsíců zpátky. Nizozemská republika vstupovala do roku 1672 jako jedna z nejúspěšnějších zemí světa. Amsterdam byl finančním centrem Evropy. Nizozemské lodě obchodovaly od Ameriky přes Afriku až po Asii. Země Rembrandta, Vermeera a Spinozy prožívala svůj zlatý věk.

Pak se během několika týdnů všechno změnilo. Na republiku zaútočila Francie Ludvíka XIV. Spolu s ní Anglie a vojska münsterského a kolínského knížete-biskupa. Francouzská armáda postupovala tak rychle, že se nizozemská obrana hroutila jako domino. Města se vzdávala. Lidé vybírali peníze z bank. Šířily se zprávy o národní katastrofě. Vláda nakonec sáhla k zoufalému řešení: nechala otevřít hráze a zaplavit krajinu, aby Francouzům zabránila v dalším postupu.

Nizozemci dali tomu roku jméno, které používají dodnes: Rampjaar - Rok katastrofy. A společnost v takových chvílích hledá viníka. Bylo potřeba najít obětního beránka.

Tím se stal Johan de Witt.

De Witt nebyl panovník.

Nizozemsko tehdy ani klasického panovníka nemělo. Byla to složitá federativní republika a Johan zastával úřad velkého penzionáře nejbohatší a nejvlivnější provincie — Holandska.

V praxi se jeho postavení blížilo dnešnímu premiérovi. Byl vzdělaný, mimořádně schopný a také velmi sebevědomý. Vystudoval práva, zabýval se matematikou a později dokonce vytvořil jednu z raných matematických metod oceňování doživotních rent.

Politicky byl přesvědčeným republikánem. A právě to se mu mělo stát osudným.

Jeho největšími soupeři byli Oranžští, dynastie tradičních nizozemských místodržitelů. Johan se dlouhodobě snažil jejich moc omezovat. Jenže v okamžiku, kdy Francouzi překročili hranice, začala republikánská vláda vypadat slabě.

A na scénu vstoupil dvaadvacetiletý Vilém III. Oranžský.

Pro své příznivce byl přesně tím, koho země v krizi potřebovala: mladým, rozhodným vůdcem ze slavné dynastie. Pro de Witta představoval konec jeho politického systému. Ulice se postupně plnily oranžovými stuhami a pamflety obviňujícími vládu ze zrady. Z politického protivníka se stávala příčina národní katastrofy. Situace se vyhrotila natolik, že se v červnu někdo pokusil Johana de Witta zavraždit.

Přežil. Zatím. V srpnu rezignoval. Jenže ani odchod z politiky už na nestačil.

Pak přišel útok na jeho bratra. Cornelis de Witt byl bývalý starosta Dordrechtu a stejně přesvědčený republikán jako Johan. Muž jménem Willem Tichelaar jej obvinil, že mu nabídl peníze za vraždu Viléma III. Cornelis všechno popřel.

Soudci měli problém: důkazy nebyly přesvědčivé. Rozhodli se proto získat přiznání způsobem, který tehdejší justice považovala za legitimní. Cornelise mučili. Ale ani potom se jim nepřiznal. Zjevně nebylo k čemu.

Nakonec jej soud sice neodsoudil za plánování atentátu, ale zbavilho funkcí a vypověděl z Holandska. A právě tady se vracíme k 20. srpnu. Cornelis ležel v Gevangenpoortu zesláblý po mučení. Johan si pro svého bratra přijel.

Venku se ale mezitím roznesla zpráva, že údajný zrádce bude jednoduše propuštěn.

Hněv davu rostl…

Gevangenpoort nebyl někde na okraji města. Stál v samotném srdci Haagu, jen kousek od Binnenhofu, kde sídlily nejvyšší orgány republiky. Přesto jim stát nedokázal — nebo nechtěl — pomoci. V okolí věznice se nacházeli příslušníci občanské milice. Kavalerie, která mohla dav rozehnat, však během odpoledne dostala rozkaz odejít.

Proč, zůstává jednou z otázek, které nad celou událostí visí dodnes. Napětí před věznicí rostlo. Lidé chtěli bratry ven. Uvnitř čekali Johan s Cornelisem na možnost odejít.

Ta už nepřišla. Odpoledne dav prolomil obranu věznice a vtrhl dovnitř. Cornelis se po mučení sotva pohyboval. Oba bratři byli násilím vytaženi ven.

Pak zazněly výstřely.

Johan byl zastřelen a pobodán. Cornelise dav ubil, postřelil a pobodal. Za jiných okolností by tím příběh brutální vraždy skončil. V Haagu toho dne ale smrt představovala pouze první část rituálu.

Dav těla obou mužů svlékl a odvlekl na nedaleké popraviště známé jako Groene Zoodje.

Tam je pověsili za nohy. Hlavou dolů. Jako po řeznické porážce. Scénu krátce nato zachytil malíř Jan de Baen. Na jeho obraze visí dvě nahá, zohavená těla osvětlená pochodněmi, zatímco kolem nich stojí lidé.

Není to pozdější romantická představa. Obraz vznikl jen několik let po vraždě.

A zohavování pokračovalo. Lidé odřezávali mrtvým uši, nosy, prsty a další části těla. Byly vyjmuty vnitřní orgány. Někteří účastníci si kusy odnášeli. Jiní je prodávali. Známe dokonce ceny.

Prst mohl stát patnáct až dvacet stuiverů. Ucho pětadvacet až třicet. Prst na noze byl levnější — kolem deseti. Z člověka, který téměř dvacet let řídil nizozemskou politiku, se během několika hodin stal stánek s morbidními suvenýry.

A potom přichází otřesný detail, díky němuž celý příběh dostal na ještě otřesnější úroveň.

Některé části těl byly údajně snědeny.

Přinejmenším částečně nejspíš ano. O zohavení těl, jejich rozřezání a obchodování s ostatky není sporu. Máme dobová svědectví, vyobrazení i pozdější relikvie.

O konzumaci částí těl rovněž existují historické zprávy. Některé popisují například pojídání vnitřních orgánů. Tato část příběhu je už hůře ověřitelná než samotný lynč.

Větu „Nizozemci snědli svého premiéra“ proto můžeme použít jako provokativní zkratku.

Historicky přesnější verze by zněla, že dav zavraždil jednoho z nejmocnějších nizozemských politiků a jeho bratra, jejich mrtvoly pověsil hlavou dolů, rozřezal je, části jejich těl prodával a podle dobových zpráv některé z nich také konzumoval.

A některé údajné pozůstatky tohoto dne přežily dodnes.

V Haagském historickém muzeu jsou uchovávány dvě podivné, seschlé relikvie. Jazyk a prst. Podle tradice patřil jazyk Johanovi a prst Cornelisovi de Wittovi.

Jejich pravost nelze po více než třech stoletích jednoduše považovat za jistou. Jejich existence ale připomíná něco důležitého: části těl de Wittů skutečně po vraždě kolovaly mezi lidmi jako politické trofeje.

Některé byly uchovávány v alkoholu či terpentýnu. Jiné vystavovány v hostincích. Lynč se stal veřejným představením. A prakticky nikdo za něj nebyl potrestán.

Právě tady se příběh mění z dějin davového násilí v otázku politické objednávky. Byla smrt de Wittů spontánní? Nebo ji někdo připravil?

Mezi vůdci davu byli významní orangisté. Vojenská ochrana věznice byla v rozhodující chvíli odvolána. Úřady ani během několika hodin nezasáhly. A nový vládce republiky Vilém III. nemohl přehlédnout, kdo jeho dva nejvýznamnější političtí protivníci byli.

To samozřejmě není totéž jako důkaz, že vraždu nařídil. Takový důkaz nemáme. Víme ovšem, co následovalo. Vrazi nebyli exemplárně potrestáni. Někteří lidé spojovaní s lynčem později dokonce získali od Viléma funkce či odměny.

Republikánský režim skončil. Vilém III. převzal moc a jeho kariéra měla teprve začít. O šestnáct let později přistál s armádou v Anglii během Slavné revoluce a roku 1689 se stal anglickým, skotským a irským králem.

Muž, jehož odpůrci byli roku 1672 roztrháni na ulici v Haagu, dnes stojí v britských učebnicích jako William III.