Článek
V České republice se tiše, ale nezadržitelně odehrává demografická revoluce. Zatímco politici řeší volební preference a krátkodobé kauzy, počty obyvatel starších osmdesáti let rostou – a porostou rychleji, než se čekalo. Podle nedávné prognózy Ministerstva práce a sociálních věcí bude v roce 2050 žít v Česku přes 900 000 lidí starších 80 let. To je více než dvojnásobek současného stavu. (zdroj)
Z těchto lidí bude přibližně třetina potřebovat intenzivní sociální nebo zdravotní péči. Už dnes je ale jasné, že na takovou zátěž současný systém připraven není. Domovy pro seniory jsou v mnoha regionech přeplněné, v některých případech mají čekací lhůty delší než rok. Navíc nerovnoměrné rozložení služeb znevýhodňuje obyvatele menších obcí a regionů s nižšími rozpočty. Pokud se dnes někdo pokouší zajistit pro svého blízkého dostupnou a kvalitní péči, často narazí na nedostatek míst, personálu, informací – i naděje.
Podle údajů Ministerstva práce a zdravotnictví bude třeba do roku 2035 navýšit kapacitu pobytových služeb alespoň o 40 000 míst, tedy zhruba o polovinu oproti současnému stavu. (zdroj) V praxi to ale neznamená jen nové budovy. Potřebujeme kvalifikované pracovníky – pečovatele, všeobecné sestry, geriatrické lékaře, terapeuty. A právě těch je už dnes kritický nedostatek. Péče o seniory je fyzicky i psychicky náročná, finančně podhodnocená a v mnoha ohledech společensky nedoceněná. Bez systémových změn hrozí, že v době, kdy bude péče o seniory nejvíce potřeba, nebude mít kdo ji poskytovat.
Překvapivě však nejde jen o problém „kapacit“. Jde o celý přístup společnosti ke stárnutí. Většina lidí chce zestárnout doma, ve známém prostředí. Podle výzkumu Charity ČR je až 80 % lidí ochotno se o své blízké starat, ale neví jak. Nezorientují se v systému, nerozumí nároku na příspěvek na péči, neznají dostupné služby nebo jsou v jejich regionu prostě nedostupné. (zdroj) Problémem není nedostatek vůle – ale absence podpory a srozumitelného systému.
Složitou situaci zhoršuje také fakt, že se mění zdravotní profil českých seniorů. Přibývá lidí trpících demencí nebo Alzheimerovou chorobou, jejíž výskyt se za posledních dvacet let více než zdvojnásobil. Očekává se, že do roku 2050 se počet lidí s touto diagnózou více než ztrojnásobí. (zdroj) Tito lidé potřebují nejen odbornou péči, ale i prostředí, které podporuje jejich důstojnost, bezpečí a kontakt s rodinou. A to jsou podmínky, které dnes mnoho zařízení prostě nedokáže nabídnout.
Vláda si hrozící krizi uvědomuje – alespoň na papíře. Ministerstva vypracovala predikce potřeb pro jednotlivé kraje a okresy, vzniká Národní plán rozvoje geriatrické péče, který má sjednotit roztříštěný systém a navrhnout dlouhodobou strategii. Gerontoložka Iva Holmerová však upozorňuje, že na funkční plán čekáme už více než 25 let – a čas dochází. (zdroj)
Nabízí se i inspirace ze zahraničí: Rakousko dlouhodobě sází na kombinaci domácí péče a komunitních služeb, Dánsko investuje do chytré technologie a prevence osamělosti, Německo testuje modely sdíleného bydlení s asistencí. Všechny tyto přístupy mají společného jmenovatele: stát neřeší seniory jako „problém“, ale jako přirozenou a hodnotnou součást společnosti. Včasná pomoc, prevence, důstojnost – to jsou klíčové myšlenky řešení.
Česko však zatím zůstává v pasti mezi rostoucí poptávkou, klesajícím personálním potenciálem a zdlouhavým rozhodováním. Pokud se něco zásadního nezmění, hrozí kolaps systému, který bude mít nejen lidské, ale i ekonomické dopady. Stárnutí není problém – pokud se na něj připravíme. Ale pokud ho dál budeme odkládat, připraví ono nás. A možná dřív, než si myslíme.
