Nepoučitelnost politiků: Proč stále čteme zprávy o korupci?

Neustále čteme titulky: „Manipulace veřejných zakázek na krajském úřadě,“ nebo „Policie na Magistrátu.“ Je to jako zaseknutá deska, která ne a ne přeskočit na veselejší písničku.

Příležitost

Vžijte se do role politika, který dostal příležitost vydělat si bokem pěkných pár milionů. Co byste udělali? Však tu zakázku potřebujete zadat, tak proč si trochu nepomoci. Když vás chytí, maximálně skončíte na chvíli v chládku, možná dostanete podmínku, a pak zpátky do hry. Navíc, všichni vás přesvědčují o tom, jak je to „safety“. Však si to nakonec odhlasuje zastupitelstvo, ne? Kdo bude vlastně ten zodpovědný? Nikdo. A paměť voličů je kratší než letní dovolená.

Trapně směšné pokusy

Korupce má mnoho podob a některé příklady jsou až směšně hloupé. Jak si někdo může myslet, že si nikdo nevšimne zaměstnávání příbuzných (ideálně na fiktivní činnost). Cožpak neslyšeli, že nejhorší jsou zakázky pro rodinu? Tato praxe je tak běžná, že by se dala nazvat rodinným podnikáním v oblasti veřejné správy. Možná se jednou dočkáme i její legalizace.

Stejně až dětinsky hloupé jeví se nápady dávat velké zakázky (ideálně bez výběrového řízení) svým příbuzným. Oblíbená malá domů. To je náhoda, že nakupujeme zrovna u mé maminky, opravdu. Co takhle pronajímat výhodně vlastní prostory instituci, kterou vedu nebo rovnou prodávat obecní majetek svému manželovi? Jakkoli směšně až bizarně tyto pokusy působí, jsou na naší politické scéně poměrně rozšířeným jevem. Kde se bere ta naivní představa, že se na to nepřijde? Je to pocit vlastní nedotknutelnosti? Klamavé opojení mocí a pocitem nadřazenosti nad obyčejné smrtelníky? Je to často tak hloupé a naivní, že jeden nechápe že to mohou myslet naprosto vážně.

Veřejné zakázky jsou pak obzvláště lákavým soustem, na které se mnozí chtějí přisát jako pijavice. Kdo nekrade, okrádá rodinu - hlásají rádi. Do zadávacích podmínek tendru se pak dostávají absurdity typu, že vybraný poskytovatel se musí nacházet do 400 metrů od konkrétní adresy, nebo jiné specifické požadavky, které předem nevybraný dodavatel těžko může splňovat. Vzpomeňme na slavnou „karlovarskou losovačku“, která to dotáhla až na Wikipedii. Smějící se notářka přihlížela jak se losující snažil víc než půl minuty vytáhnout z osudí „ty správné“ firmy. Video lze stále snadno dohledat. Za to byl tamní magistrát potrestán pokutou 51 milionů Kč. Pokutu ale zaplatili daňový poplatníci, po zainteresovaných radních, úřednících či zastupitelích nikdo nechtěl ani korunu. Tak proč by to nezkusili zas.

Proč nezabírají exemplární tresty

Pamatujete si ještě kauzu Davida Ratha? Bývalý středočeský hejtman chycen s krabicí vína plnou peněz. Ta krabice se stala novým symbolem korupce. Rath dostal exemplární trest, který měl sloužit jako varování pro ostatní. Jenže zafungoval? Všichni dál doufají, že zrovna jim se to nestane. Realita je taková, že riziko je stále menší než potenciální zisk. Nanejvýš je potřeba se poučit z chyb a dělat to chytřeji. A tak se dál manipulují veřejné zakázky, dál se berou úplatky a my dál čteme ty samé titulky. Ve své nadřazené samolibosti, ale dělají stále ty stejné hloupé chyby. Naštěstí se tak stále daří jich alespoň část odhalovat.

Když čteme, že byl politik chycen při korupci, můžete si být jistí, že v jiné kanceláři se právě otevírá další obálka a láhev šampaňského na oslavu povedené akce.

Proč stále čteme ty samé titulky?

Jednak proto, že následky pro ty, kteří jsou chyceni při činu, nejsou dostatečně odstrašující. Když je trest za korupci jen mírný, nebo dokonce žádný (viz karlovarská losovačka), není zde dostatečná motivace, aby změnili své chování. Ale strach z trestu sám o sobě korupci neodstraní.

Podle výsledků Indexu vnímání korupce (Corruption Perceptions Index – CPI) za rok 2023 Česko získalo 57 bodů ze 100 a obsadilo tak 41. příčku ze 180 hodnocených zemí světa. Stále tak zaostáváme o 7 bodů za průměrem Evropské unie. Příčinou je podle Transparency Internacional dlouhodobá absence strategického a programového řešení omezování korupce, a to jak ze strany vládních představitelů, tak i současné opozice.

Jednou z dalších příčin korupčního jednání je nedostatek transparentnosti a jasně definované odpovědnosti. Kolektivní odpovědnost vede ke kolektivní neodpovědnosti. Rodiče to dobře znají. Čím víc lidí dítě hlídá, tím méně je v bezpečí. Tato neprůhlednost umožňuje, aby korupční praktiky zůstaly skryty a často nepotrestány. Úrodnou půdu korupci poskytují také slabé instituce a nedokonalá legislativa, která „chytrákům“ umožňuje systém vysávat a před odpovědností kličkovat.

Přesto si můžeme dovolit trochu optimismu. Každý skandál a každé odhalení nám připomíná, že je potřeba a také možné proti korupci bojovat. A kdo ví, možná se jednoho dne dočkáme i poctivé politické kultury.

zdroje:

https://www.transparency.cz/kauzy-a-projekty/?tifilter-topic=verejne-zakazky&tifilter-order=newest&paged=1