Odešel, aniž by řekl, kam jde. Aby přežil, amputoval si ruku

Výlet, který měl skončit ještě před setměním

V sobotu 26. dubna 2003 vyrazil sedmadvacetiletý Aron Ralston do Bluejohn Canyonu v Utahu. Zkušený horolezec a bývalý člen horské záchranné služby plánoval jednodenní, přibližně jednadvacetikilometrovou trasu.

Terén znal, měl lezecké vybavení, jídlo, vodu i malou videokameru. Přesto udělal chybu, která ho málem stála život: nikomu neřekl, kam jde.

Bluejohn Canyon neleží přímo v národním parku Canyonlands, jak se často uvádí, ale v odlehlé krajině jižně od jeho části Horseshoe Canyon. Oblast spravuje americký Bureau of Land Management a od nejbližších běžně navštěvovaných míst ji dělí desítky kilometrů pustiny. Ralston proto nemohl počítat s tím, že kolem náhodou někdo projde a pomůže mu. National Geographic, Bureau of Land Management

Odpoledne postupoval úzkým štěrbinovým kaňonem. Při sestupu se zachytil balvanu zaklíněného mezi pískovcovými stěnami. Kámen se však uvolnil a padal.

Ralston padal spolu s ním.

Balvan o hmotnosti přibližně 360 kilogramů se po několika metrech zastavil. Tentokrát však mezi sebe a skalní stěnu sevřel Ralstonovu pravou ruku.

Ralston zůstal stát na dně úzké rozsedliny, přišpendlený těžkým balvanem ke skále. Nemohl odejít. Neměl telefon — a i kdyby ho měl, v kaňonu by pravděpodobně neměl signál. Především ale nikdo netušil, kde je. National Geographic

Nejdřív odmítal připustit, že by balvan mohl být silnější než on.

Zkoušel ho nadzvednout pomocí lan a karabin. Pokoušel se pod ním uvolnit ruku. Levným nožíkem zkoušel odsekávat kousky kamene a hledal způsob, jak vytvořit jednoduchou kladku. Bylo to ale marné. Balvan se ani nehnul.

Ralston měl zásoby jen na krátký výlet. Jídlo a vodu proto rozdělil na malé dávky. Každý doušek odkládal tak dlouho, jak to šlo. Přes den ho svíralo suché horko, v noci teplota klesala přibližně ke třem stupňům Celsia. Dehydratace přinesla únavu, zmatenost a halucinace. Když voda definitivně došla, pil vlastní moč. Naděje, že se v úzké rozsedlině objeví záchranáři, se postupně měnila v jistotu, že žádní nepřijdou. The Guardian

Ralston si uvědomoval, že umírá. Do pískovcové stěny vyryl své jméno, datum narození a předpokládaný den smrti. Zapnul videokameru a začal nahrávat vzkazy rodině a přátelům. Mluvil o svém životě, omlouval se a loučil.

Nebyla to póza pro sociální sítě. Předpokládal, že kamera bude nalezena vedle jeho mrtvého těla. Během poslední noci měl vidinu malého chlapce. Vnímal sám sebe bez pravé ruky, jak si s dítětem hraje. Ralston si obraz vyložil jako setkání se svým budoucím synem — jako důkaz, že jeho život nemusí skončit na dně kaňonu.

Nevěděl, jak se zachrání, ale byl rozhodnutý to dokázat.

Myšlenka na amputaci ho napadla už dříve. Brzy však zjistil, že tupá čepel jeho levného „švýcarského“ nože nedokáže proniknout kostí.

Pátý den se situace změnila. Tkáň sevřené ruky už odumírala a při jednom z posledních zoufalých pokusů o vyproštění Ralston ucítil, jak se jeho předloktí pod tlakem ohýbá.

V tom okamžiku pochopil řešení.

Nemusel kost přeříznout. Mohl ji zlomit.

Zapřel se vahou těla proti balvanu a postupně si zlomil vřetenní i loketní kost. Potom utáhl provizorní škrtidlo a nožem začal oddělovat kůži, svaly, šlachy, nervy a cévy.

Amputace bez anestezie trvala přibližně hodinu. Ralston později popisoval, že jednal překvapivě klidně: uvězněná část těla pro něj už nepředstavovala ruku, ale past, která ho zabíjela. The Guardian, Los Angeles Times

Když byl řez dokončen, balvan ho po téměř pěti dnech konečně pustil. Lacino to nebylo.

Cesta k záchraně tím ale nekončila.

Ralston byl těžce dehydratovaný, zesláblý po amputaci a krvácel. Přesto si sbalil vybavení a pokračoval kaňonem. S jedinou rukou se spustil na laně ze skalního stupně vysokého přibližně dvacet metrů.

Potom se konečně vydal rozpálenou pustinou směrem ke svému automobilu, vzdálenému několik kilometrů.

Cestou narazil na nizozemskou rodinu — manželský pár s dítětem. Turisté mu dali vodu a přivolali pomoc. Pátrání, které mezitím rozpoutala jeho rodina, už bylo v plném proudu. Záchranářský vrtulník ho nalezl ve chvíli, kdy mu do bezpečí stále zbývalo několik kilometrů. Colorado Public Radio, CBS News

Ralston přežil.

Jeho příběh se okamžitě rozšířil po celém světě. V roce 2004 vydal autobiografii Between a Rock and a Hard Place. O šest let později podle ní režisér Danny Boyle natočil film 127 Hours s Jamesem Francem v hlavní roli.

Nehoda neukončila Ralstonovo vášeň k horolezectví. S protézou pokračoval v projektu, který zahájil už před Bluejohn Canyonem. V březnu 2005 dokončil zimní sólové výstupy na všechny coloradské „fourteeners“ — vrcholy přesahující 14 000 stop. Podle širšího seznamu, který používal, šlo o 59 hor; oficiálně uznávaný seznam obvykle zahrnuje 54 vrcholů. Stal se prvním člověkem, který celý tento soubor vystoupil v zimě a bez partnera. Climbing, Simon & Schuster

Jeho příběh však není jen oslavou vůle. Je také varováním.

Ralston nebyl nezkušený turista. Právě naopak. Byl schopný, fyzicky připravený a zvyklý řešit krizové situace. Přesto málem zemřel kvůli jedinému rozhodnutí, které v danou chvíli působilo bezvýznamně: nikomu nesdělil, kam odchází.

Balvan způsobil nehodu. Samota z ní udělala boj o život.

A Aron Ralston v něm zvítězil způsobem, který si předtím nedokázal představit ani on sám.