„Zabij bílého farmáře.“ Výzvy k vraždám soudům v JAR nevadí

Píseň Dubula ibhunu (v překladu z jazyků xhosa a zulu „Zastřel Búra / Zabij bílého farmáře“) vznikla jako protestní chorál v době boje proti rasově segregačnímu režimu apartheidu. Pro černošskou většinu tehdy slovo „Búr“ (farmář) nesymbolizovalo pouze bílého zemědělce, ale samotný represivní státní aparát, policii a vládu.

Když apartheid v roce 1994 padl, píseň z veřejného prostoru nezmizela. V posledních letech ji jako politickou zbraň oživil Julius Malema, vůdce radikálně levicové strany Bojovníci za ekonomickou svobodu (EFF). Když tisíce lidí skandují „Zabij farmáře!“ a gestikulují střelbu ze samopalu, pro komunitu bílých farmářů – kteří čelí extrémně brutální a reálné vlně vražd a mučení na venkově – to není historická metafora. Je to pro ně přímá hrozba a  výzva k teroru.

Kolem písně se v JAR rozhořela dlouhá a vyčerpávající právní válka, kterou vedla především lidskoprávní organizace AfriForum. Ta se věnuje obraně zájmů afrikánců. Afrikánci je novější označení pro potomky nizozemských, francouzských a německých přistěhovalců v Jižní Africe. Rozhodnutí soudů ukázala, že na vyvážení svobody projevu a ochranu před nenávistí má JAR zcela odlišný postoj, než většina liberální evropy.

Soud v Johannesburgu (zasedající jako Soud pro rovnost) původně rozhodl ve prospěch AfriFora (2011). Konstatoval, že píseň je diskriminační, podkopává lidskou důstojnost Afrikánců a představuje nenávistný projev, který navíc splňuje definici podněcování k vraždě. Malema dostal zákaz píseň zpívat.

Malema a jeho strana EFF však v používání písně pokračovali. AfriForum hnalo věc znovu k soudu, tentokrát ale soudce rozhodl jinak. Konstatoval, že píseň nelze interpretovat doslovně, ale musí být vnímána v politickém kontextu historického boje za svobodu. Soud rozhodl, že zpívání písně na politických shromážděních nepředstavuje nenávistný projev, ale je chráněno svobodou projevu.

Věc se dostala až k Nejvyššímu odvolacímu soudu, který potvrdil, že skandování a simulace střelby jsou součástí specifického žánru „bojových písní“, vyžadují v demokratické společnosti jistou míru tolerance a jde o chráněný politický projev. V březnu 2025 pak Ústavní soud odmítl odvolání AfriFora vůbec projednávat.

Pro rodiny obětí násilí na farmách bylo toto rozhodnutí zničující. Ukázalo hlubokou propast mezi akademickým a právním chápáním „historické metafory“ a syrovou realitou strachu, ve kterém žijí.

Otázka, zda historické písně oslavující násilí patří do moderní společnosti, se netýká jen Afriky. Evropa, poznamenaná staletími konfliktů a dvěma světovými válkami, řeší velmi podobné problémy. Evropský přístup (často formovaný judikaturou Evropského soudu pro lidská práva - ECHR) je však obvykle mnohem přísnější vůči projevům, které by mohly narušit křehký společenský mír. Zde jsou dva evropské příklady:

V Irsku a Spojeném království dodnes žije tradice „rebel songs“ – písní oslavujících Irskou republikánskou armádu (IRA). Příkladem je populární píseň Celtic Symphony obsahující refrén „Ooh ah, up the 'Ra“. Pro některé jde o symbol vlastenectví a vzdoru. Pro rodiny obětí teroristických útoků IRA v Severním Irsku jde o neomluvitelnou oslavu vrahů.

Když například v roce 2022 irská ženská fotbalová reprezentace zpívala tuto píseň v šatně, vyvolalo to obrovský mezinárodní skandál. Fotbalová asociace (UEFA) tým přísně potrestala pokutou a hráčky se musely veřejně omluvit. Zatímco hráčky se musely omluvit, píseň se v Irsku stala na iTunes hitem týdne.Společenský a institucionální tlak v Evropě však zafungoval tak, jak soudy v JAR v případě Malemy odmítly.

Extrémně citlivá je situace na Balkáně, zejména v Chorvatsku a Srbsku. Symbolem je pozdrav „Za dom spremni“ (Za vlast připraveni), který používal fašistický režim Ustašovců za druhé světové války, ale ožil během války za nezávislost v 90. letech. Populární chorvatský zpěvák Marko Perković (známý jako Thompson) tímto pokřikem otevíral své nejznámější písně.

Zpěvák a jeho fanoušci argumentují podobně jako Malema v JAR – tvrdí, že jde o historickou píseň z války za nezávislost (tzv. Vlastenecké války), nikoliv o výzvu k vraždění menšin.

Chorvatské soudy i policie se zjevně snažili vyhnout přímému odsouzení těchto projevů. Nakonec je přeci jen označili přestupkem proti článku 39 ústavy , který zakazuje podněcování k nenávisti. Evropský soud pro lidská práva (ECHR) dává v podobných případech jasně najevo, že glorifikace fašismu a válečných zločinů nepožívá ochrany svobody projevu.

Kauza písně Kill the Boer je trpkou ukázkou toho, jak obtížné je aplikovat právo na hluboce zakořeněná historická traumata. Jihoafrické soudy se rozhodly chránit svobodu politického projevu, a to i za cenu, že pro menšinu obyvatel tento projev znamená ospravedlňování teroru. V kontrastu s tím se evropské instituce – poučené holocaustem a etnickými čistkami – mnohem častěji přiklánějí k potlačování rétoriky, která otevírá staré rány. Od skandování písní ke skutečnému násilí může být děsivě blízko, tak proč to pokoušet.

Tragédií Jižní Afriky tak není jen samotná kriminalita, ale neschopnost tamních politických lídrů pochopit, že skutečné budování „Duhového národa“ nelze stavět na písních, které vyzývají k prolévání krve sousedů.