Článek
Nedělní protestní akci jsem sledoval velice pozorně a s napětím. A musím přiznat obrovské zklamání. Na druhou stranu jsem pochopitelně nečekal, že by se rozpustil parlament a padla vláda. Nicméně průběh celé akce byl naprosto stejný jako kdykoliv v minulosti a jako pravděpodobně bude i v budoucnu. Proslovy byly plné patetických frází, a to je tou největší překážkou pro jakoukoliv změnu.
Občan totiž nechce slyšet odborné, sáhodlouhé rozbory té či oné situace. Těch si vyslechne dost v televizních diskusích, kde politici předvádějí svou žvanivost. Občana, a tím pádem i voliče, zajímá jednoduché vysvětlení, proč má dojít k nějakému závažnému kroku.
Vládní koalice nedokázala vysvětlit, proč tolik stojí o změnu financování veřejnoprávních médií. Není to složité uhodnout, protože z různých prohlášení víme, jak moc vládním politikům vadí, když po nich někdo chce konkrétní odpovědi na otázky (mimochodem, opoziční politici nejsou o moc lepší).
O to více je třeba veřejnosti vysvětlit, co je vlastně ve hře. Ale nikoliv jen formou teatrálních projevů. Ta informace musí zaznít naplno.
A přesně to mi na nedělní demonstraci scházelo.
Slyšeli jsme spoustu humorného, možná i povzbudivého, ale to hlavní nezaznělo. Kritika Turka a jeho desetitisícové knihovny už je stejně obstarožní jako heslo „Babiše do koše“. A stejně kontroverzní je i zpěv státní hymny, protože ta by měla být použita pouze a zcela výjimečně.
Veřejnost ale potřebuje slyšet konkrétní informace, jinak se demonstrace stanou jen společenským setkáním, kde si dav zakřičí.
Důvodem, proč vládní koalice tak moc tlačí na změnu financování veřejnoprávních médií, je vlastně fakt velice prostý. Je to snaha o jejich ovládnutí. Pokud finance půjdou z rozpočtu nebo z jeho části, pak bude snadné televizi či rozhlas vydírat. Podle aktuálního vývoje na tom má největší zájem právě SPD, což potvrzují i statusy jejího „hlavního mluvčího“ Jindřicha Rajchla. Netají se touhou po profesní likvidaci nepohodlných novinářů a reportérů. Naprosto otevřeně psal o rozhodnutí jednoho z nich odstranit s využitím veškeré moci, kterou jako poslanec má. Co je to jiného nežli nátlak na veřejnoprávní službu?
Zatímco Jindřich Rajchl si je naprosto jistý svou nedotknutelností, ostatní koaliční politici vystupují opatrněji, přesto je jasné, že se jim jakákoliv kritika hrubě nelíbí. A nejde jen o kritiku, ale také o prostor, který dostávají v ČT informace koalici nepříjemné. V případě aktuálně navrhované změny by vláda dostala do rukou mocnou zbraň, jak vyvinout na zlobivá média tlak. Soukromé stanice si mohou říkat, co se jim líbí. Můžeme vidět, že například CNN Prima News velmi inklinuje k představám, jaké má SPD. Ovšem ČT by měla zůstat v co nejvyšší možné míře nestranná. Netvrdím, že vždy je, nicméně zpravodajství a publicistika jsou vyvážené.
Nelíbí se mi, že musí divák platit za službu, kterou nevyužívá. Je to popření tržního mechanismu. Nicméně nikdo nemá momentálně lepší návrh, jak to změnit a neohrozit svobodná média.
Bohužel tyto informace nebyly podstatou nedělní demonstrace. Stejně jako v minulosti a stejně jako v listopadu se vše bude točit kolem Andreje Babiše, který, přestože je premiérem, svou moc zvolna ztrácí. A když si uvědomíme, kdo z toho těží, tak moc důvodů k radosti mít nemůžeme.
Závěrem bych chtěl ještě vyslovit jistý pocit neklidu, který se týká Milionu chvilek pro demokracii. Trochu mi připomíná vůdce odboje ve filmu Demolition Man. Ten organizoval protesty, ale sám odmítal přijmout zodpovědnost za změny. Stejně jako pan Minář, který hovoří hezky, spatra, dokonce bez papíru, ale to je asi tak všechno. Ovšem kromě demonstrací se jeho spolek neangažuje. Proč? Kdo ví.
Nicméně aniž bych měl na mysli kohokoliv konkrétního, napadá mě myšlenka, že šmejdi vás nemusí připravit jen o úspory a majetek, ale třeba i o spokojenou budoucnost v prosperující zemi. Jak ale říkám, nikoho konkrétního nejmenuji. Jen bych byl rád, aby snaha občanů o změnu nebyla jen příležitostí k jejich zneužití, což by se také mohlo stát.
