Článek
Ukazuje se, že jeho vůdcové na myšlení moc nejsou, a proto své karty odkryli docela brzy.
„Proč to děláš“, ptal se mě syn v telefonu, když viděl, kolik času trávím psaním blogů na téma Izrael. Samozřejmě moc dobře chápe, že je to trochu boj s větrnými mlýny, nicméně jsem si jistý, že pokud alespoň jeden čtenář začne po přečtení přemýšlet v souvislostech, bude to užitečné. Dokonce v tomto směru existuje i nějaká matematická rovnice o tom, kolik jeden člověk může ovlivnit dalších lidí. Ale čert vem matematiku a vraťme se k tématu.
Začal to prezident Francie Macron, který svým nedomyšleným slibem, že jeho země uzná Stát Palestina, vrazil dýku do zad mírových jednání a země, které se k němu přidaly, prakticky zlikvidovaly jakoukoliv, byť sebemenší naději na klid zbraní.
Hamas pochopil, že přišla jeho vymodlená chvíle. Prakticky celý svět, čest výjimkám, se otočil k Izraeli zády a cokoliv Izrael udělá, nebude to dost, aby to stačilo změnit chybné mínění světové veřejnosti.
Komu to dosud nedošlo, tak Hamas právě prohlásil, že nebude klid zbraní, že nesloží zbraně, dokud nevznikne plnohodnotný Stát Palestina s hlavním městem Jerusalémem. Každý, kdo se jen minimálně orientuje v blízkovýchodní politice, má jasno. Stát Palestina totiž nevznikne okamžikem, kdy jej uznají demokratické země. Stát Palestina může vzniknout pouze tehdy, až se zainteresované strany dohodnou na podmínkách dvoustátního řešení, které bude akceptovatelné pro všechny strany. Jenže to je problém. V této chvíli totiž nejde o dvoustátní, ale o třístátní řešení. Palestina totiž není jeden stát či jedno území, chcete li. Jde zde o Gazu a West Bank. Ovšem mezi tímto územím je Izrael. Jaká je tedy technická a logistická představa koexistence. Navíc když Hamas nesnáší Fatah, Fatah nesnáší Hamas a obě skupiny svorně nesnáší Izrael. Je tedy naprosto zřejmé, že nejnovější ultimátum ze strany Hamasu je jasným signálem, že mír pro svůj lid rozhodně nechce. Hamas ve skutečnosti ani nestojí o Stát Palestina a základech daných mezinárodními úmluvami. Jeho jediným cílem je definitivní likvidace Izraele za jakoukoliv cenu. I za cenu obětování vlastního obyvatelstva.
Co tedy reálně hrozí? Kromě toho, že o nějakém klidu zbraní nemůže být ani řeči, hrozí nárůst teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu. Hamas se bude snažit vynutit si další a další ústupky a to znamená zesílení propagandy a obviňování Izraele. Jakkoliv mohutná distribuce pomoci nyní tedy bude, stejně mohutné, bude sabotování a útoky na kolony kamionů a rozkrádání.
Jsem si jistý, že teprve nyní čeká Gazu skutečná katastrofa.
Je tedy na místě zeptat se, jak je možné, že politici, kteří každodenně rozhodují o osudu EU a zbytku světa, sami strčili hlavy to takové pasti. Sami a dobrovolně. Nejsem politik, a tak si mohu dovolit spekulaci, že Emanuel Makron není z těch nejbystřejších politiků. Ovšem u ostatních jako například Keir Starmer, bych takový výpadek soudnosti nečekal.
Jsme svědky něčeho, co moderní doba nepamatuje. Svobodný a demokratický svět sám a dobrovolně, o své vůli připravil na sebe past, ze které nebude snadné se dostat.
