Článek
A jako mnohokrát v minulosti, je to Izrael, kdo je démonizován a je mu upíráno základní právo, právo na sebeobranu. A na obranu svých obyvatel. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že nejen obyvatel židovského vyznání a původu ale také křesťanů a muslimů, Arabů a mnoha dalších národností, které v této zemi žijí.
Ne nebudu zde pitvat fakta a podávat informace, které už byly napsány tisíckrát a jsou k nalezená na celém širém internetu. Chci jen předestřít prostý soubor toho, co by mělo být nezpochybnitelné, chceme li se pyšnit jakousi měrou objektivity.
Od prvního dne své existence, čelí tato drobná země, umístěná mezi nepřátelskými obry agresi, jaké v historii lidstva čelil málokdo. Pokud pominu boží přízeň, které můžeme a nemusíme věřit, pak je to jen spojení hrdinství, odhodlání, sebezapření a také, samozřejmě významná pomoc přátel, kterým mohou její obyvatelé děkovat za to, že nebyli utopení v moři či zadupáni do země. Ano, to jsou fakta, která dnešní svět tak nerad vidí, a která by s chutí vymazal z povědomí lidstva.
I dnes, ve 21. století, v roce 2024, není dne, aby někam na území Izraele nedopadly rakety, ať už z Gazy, nebo nejnověji z Libanonu. Různé teroristické organizace se předhánějí v brutalitě útoků a vražd. Raketou, nožem, kamením. Co je zrovna po ruce.
OSN , EU a další světové subjekty s účastí pokyvují hlavou a s povzdechem konstatují, jak je jím to líto, ovšem ve stejné chvíli vypisují tučné šeky pro podporu těch, kteří tyto útoky organizují a vedou. Na účty pohlaváru Hamásu či Hezballahu putují desítky a stovky milionů dolarů, prý na pomoc strádajícím, ovšem doplněny o další miliony z Iránu, použity na zbraně a rakety.
A tu náhle té drobné, na mapě téměř neviditelné zemi dojde trpělivost a začne se bránit. Ne jako v minulosti, jen tak na oko. Ale plnou silou svých ozbrojených složek. Jasně dá najevo, že co je moc, je příliš. Ale pozor, náhle se světoví lídři probouzí z poklimbávání a unisono volají že jako chlapci domluvte se, dohodněte na klidu zbraní, nejnověji 21 dní trvajícím, který má přinést naději na dohodu. Na tu dohodu, ke které nebyla vůle celých 76 let. Válka, meziválečný čas, mír, kdykoliv Izrael natahoval ruku k dohodě a přátelství, vždy to skončilo stejně. Měsíc trvající křehký klid zbraní a na hlavy obyvatel opět začaly padat rakety.
Dnes, respektive včera, vydaly agentury zprávu o výzvě hlav státu, která žádá účastníky konfliktu ke klidu zbraní na 21 dní. Samozřejmě, hlavním adresátem je, jak jinak, Izrael. Od toho se očekává, že stáhne svá letadla, své jednotky, složí ruce v klín a bude napjatě čekat, zda totéž udělá agresor. Protože to je to, co nikdo nepojmenovává. Ten zůstává nepojmenován. A proto je za něj neprávem považován Izrael. A to už by mělo skončit. Protože druhou tvář lze nastavovat jen omezený čas. Nyní je ovšem doba, kdy namísto nastavení druhé tváře, ie třeba agresora udeřit přes obě. A to by měl vzít svět na vědomí, protože si neumím představit, že by Norsko v klidu přihlíželo, jak na Oslo nebo Bergen prší rakety ze sousední země, nebo že by totéž tolerovala vláda v Jihoafrické republice.
