Článek
Taky jste to zaregistrovali? No jakby ne? Kdo má sociální sítě nebo čte komentáře, tak musel minimálně jednou vidět příspěvky naříkající nad hrozbou likvidace naší malé krásné zemičky uprostřed té hrozné nepřející Evropy.
Nejnověji je česká společnost konfrontována s hrozbou ze strany sudetoněmeckého krajanského spolku, který se na pozvání organizátorů z Brna zúčastní setkání v rámci akce Meeting Brno.
A jak už se pomalu stává zvykem, nikdo by to neřešil, nikdo by se o to nezajímal, kdyby se skupinka prudičů nerozhodla si na tomto setkání přihřát svůj politický boršč.
Zaujal mě rozhovor s panem Posseltem, který stojí v čele tohoto sdružení. Kromě ujištění, že jim nejde vůbec o žádný návrat majetku, dal jasně najevo, že celá současná hysterie je naprosto směšná a zbytečná. Bývalí krajané dnes pravidelně do České republiky jezdí, mají zde přátele, podílejí se dokonce na opravách staveb i kostelů a starají se o hroby svých předků. Jezdí dokonce i na různé kulturní akce a nikdy to v minulosti nevyvolalo žádný protest, žádnou kritiku. Až letos. Přitom to setkání fakticky není žádným sjezdem. Jedná se o sudetoněmecký den, což novináři a odpůrci přejmenovali nesprávně na sjezd.
Jako červený hadr na býka pak na odpůrce tohoto setkání působí vztah k Benešovým dekretům. Tady evidentně pánové Okamura, Rajchl nebo Ševčík spoléhají na neznalost a neochotu lidí si fakta nastudovat a ověřit. Proto jim prochází strašení, že je země v ohrožení.
Benešovy dekrety jsou souborem dokumentů, který je v současné době prakticky mrtvý. Jsou to právní dokumenty, které už byly realizovány, a proto na nich nelze nic měnit. Sice teoreticky by k jejich zrušení mohl dát parlament souhlas, nicméně prakticky by to nic nemohlo změnit.
Tato situace se ovšem netýká Slovenska a Maďarska, kde v nedávné době došlo ke konfiskaci majetku maďarské menšiny a maďarská vláda má k tomu výhrady.
Ale zpět domů:
Sudetoněmecké krajanské sdružení situaci kolem Benešových dekretů samozřejmě dobře zná a je si vědomo, že žádná změna není možná. Ani při nejlepší vůli. A o nic podobného ani neusiluje.
To, že je považují za nespravedlivé, za výraz kolektivní viny, je jiná věc, založená na faktech. Myslím, že v této souvislosti by bylo možná vhodné, kdyby obě strany přijaly komuniké, které označí jednání všech zúčastněných za špatné. To je samozřejmě pouze můj amatérský blogerský pohled.
Prostě a jednoduše říct: „My Němci jsme se na vás dopustili zločinů.“ A česká strana by připustila, že v divoké poválečné odvetě udělala totéž. Koneckonců, odhadem 20 000 mrtvých během odsunu není zase tak malé číslo.
Ne, dokud bude žít generace, které se válka dotkla, rozhodně nedojde k objetí se slovy „co jsme si, to jsme si, hoďme to za hlavu“. To ani nikdo nechce. Jenže je třeba se posunout a společně pracovat na tom, aby se podobné události v Evropě a pokud možno nikde jinde ve světě neopakovaly. Víme, co se dělo po rozpadu SSSR, co se dělo po rozpadu bývalé Jugoslávie a víme, co se děje dnes na Ukrajině.
