Článek
A každá z těchto tváří, jedna vesele, jiná zase zasmušile, další třeba bojovně, nás bude ujišťovat, že ona a jen ona zabrání totálnímu úpadku naší milované vlasti.
V porovnání s předchozími lety zažíváme tentokrát poněkud zvláštní situaci.
Nejsou lidi.
Přesněji řečeno, není jasné ani z náznaků, kdo se o tento úřad bude chtít ucházet. Tu a tam se sice objeví nějaké to jméno, jako například tradičně Marek Eben nebo Marek Vašut. Někteří vtipálkové navrhují zcela vážně i Ivana Vyskočila. A budete se divit, zaregistroval jsem i jméno Jaroslavy Obermaierové coby možné kandidátky, což už je skutečný bizár, ovšem vox populi, vox dei. I když, kdo by tyto návrhy bral vážně?
Ze skutečně seriózně míněných kandidátů ovšem zůstává prozatím ve hře stávající prezident Petr Pavel. A pokud to tak zůstane do voleb, bude to jen dobře.
Ovšem všichni víme, že to tak nebude a postupně se přece jen vykrystalizují určité osobnosti, které by rády poznaly, zač je toho na Hradě loket.
Divil bych se, kdyby mezi nimi nebyla matadorka všech možných voleb paní Bobošíková, poháněná vírou, že „jednou to sakra už musí vyjít“.
Zajímavý je ovšem vývoj na hlavní politické scéně. Koalice překvapivě hlásá, že vláda by nemusela mít svého kandidáta.
Samozřejmě představy a požadavky současné vládní koalice se průběžně mění podle toho, jak se předsedové, myšleno Babiš a Macinka, zrovna vyspí; nicméně se zdá, že v tomto směru moc zřetelná shoda nepanuje. Není ani jasné, kdo by takovým kandidátem měl být.
Spekulovalo se o Havlíčkovi nebo Schillerové, jenže nevěřím, že by kdokoli z této dvojice měl šanci získat potřebnou podporu voličů. Představa, že by to mohl být Tomio Okamura, zase naráží na skutečnost, že pozice prezidenta by nenaplnila jeho mocenské ambice, čímž se dostáváme k samotné šedé eminenci české politické scény, Andreji Babišovi.
Proti jeho kandidatuře svědčí fakt, že jako prezident nepožívá velké moci, ale to není nezvratné. Stačí krátké zamyšlení pomocí několika „pokud“.
Takže:
Pokud se současná vládní koalice udrží u moci, což je pravděpodobné vzhledem k laxnosti opozice, a pokud by případný kandidát Andrej Babiš vyhrál a stal se prezidentem, bude mít tato koalice více než rok na to, aby pomocí změn v ústavě posílila prezidentské pravomoci dle Babišovy libosti. Včetně návratu k původnímu systému prezidentských voleb, tedy že bude volen Sněmovnou a Senátem, pokud bude existovat dojem, že současná koalice uspěje i v roce 2029. To by pak Andreji Babišovi dalo šanci na výhru i v druhém termínu. Já musím připomenout, že to, co píšu, jsou spekulace, i když s vědomím, že v českém prostředí se spekulace stávají skutečností častěji než kdekoliv jinde.
Nicméně od spekulací můžeme přejít poměrně pohodlně k faktům.
Andrej Babiš do jisté míry kopíruje jiného českého politika, kterým je Miloš Zeman. Oba jdou za svým cílem bez ohledu na ztráty ve vlastních řadách. Oba žene jejich nadměrné ego. Oba si myslí, že jsou pupkem světa a že bez nich svět, nebo přinejmenším Česká republika, zkolabuje. V praxi to znamená, že oba dosáhli všeho, čeho si zamanuli. Andreji Babišovi do cíle schází už jen ten prezidentský úřad, o který tak „potupně“ přišel v souboji s „neznámým“ Petrem Pavlem. A to je něco, co se někomu, jako je on, strašně špatně překonává. Jsem proto skoro přesvědčen, že udělá maximum pro to, aby tuto „skvrnu“ na svém životopisu odstranil.
Podle ústavy může bez problémů kandidovat i jako úřadující premiér a dokonce může ve funkci zůstat i v případě vítězství, a to do okamžiku, kdy složí prezidentský slib. Takže riziko ztráty pozice je minimální, jen důkladné naplánování případných vládních škatulat, aby se dobře hýbala.
Co nás tedy čeká a nemine?
To je otázka, na kterou se těžce hledá odpověď, protože z druhé strany, tedy z opozice, přicházejí signály, které naznačují komplikace, co se týče podpory Petra Pavla. Prozatím se sice jedná možná spíše o taktiku, nicméně pro volby a pro signál směrem k voličům je to dost nebezpečné, protože současná opozice nemá ve svých řadách nikoho, kdo by mohl být kvalitním kandidátem, neřkuli přímo prezidentem.
Bohužel si musíme přiznat, že země se nachází v politickém patu. Podpora ODS je na minimu a vlastně existuje jen silou svých členů. STAN se přetahuje o přízeň s Piráty, což je děsivé, a KDU-ČSL se potácí pod hranicí vstupu do Sněmovny. Stejně jako TOP 09. Proto je volba prezidenta extrémně důležitá. Možná více než kdykoli v minulosti.
Nakonec je vše zatím ještě v rukou voličů.
