Článek
Přispěje k tomu jistě i výsledek voleb do Kongresu v listopadu, kdy je možné, že současný prezident utrpí velkou ztrátu rovnající se výprasku.
Není se co divit. Ono se sice říká o Američanech, že jsou hloupí, a možná je na tom díl pravdy, nicméně pokud jde o záležitosti týkající se jejich osobního pohodlí a především stavu konta a peněženek, jejich rozhled náramně stoupá.
Druhé Trumpovo období přineslo lidem hodně zklamání a problémů. Ceny rostou, sociální jistoty klesají a pověst USA jako země, ke které celý svět vzhlíží, je pryč. Trump sice tvrdí opak, ale je to lež.
Co je ale ještě horší, je skutečnost, že typický americký patriotismus slábne. Vytrácí se a už je k vidění hlavně v typicky jižanských státech. A ani tam už to není samozřejmostí. Lze také konstatovat, že se omezuje jen na lidi s nižším nebo vůbec žádným vzděláním.
Rostoucí životní náklady, nejistota na pracovním trhu a oslabení životního komfortu jsou dalšími výsledky Trumpova způsobu vládnutí. I když tady je nutno přiznat, že tento trend nezačal s jeho nástupem do funkce, ale je způsoben dlouhodobějšími problémy a globálním ekonomickým kolapsem. Nicméně Trump neudělal pro nápravu dostatek potřebných kroků.
No a pak tu máme tragický propad vnímání USA ve zbytku světa.
Američané byli zvyklí, že kdykoliv a kdekoliv ve světě zamávali svým pasem a ruličkou dolarů, svět jim ležel u nohou. Tyto doby jsou pryč. Roste obrovská frustrace nejen v internetových diskusích, ale i v přímých rozhovorech z toho, že v Evropě, Asii ani v Africe už nepožívají takového respektu a úcty, na jaké byli zvyklí. Dokonce ani v Izraeli, kde vůči nim panoval až nechutně nekritický obdiv, hraničící v některých kruzích až s „patolízalstvím“, jsou najednou svědky ochlazení. Sice slušného, nicméně ten odstup je zřejmý na první pohled.
Trump, který se stal téměř izraelským hrdinou poté, co během prvního období přestěhoval velvyslanectví do hlavního města Jeruzaléma a uznal svrchovanost nad Golany, už nyní není tím oslavovaným přítelem, jehož podobizny jste mohli vidět na mnoha nárožích nejen v Jeruzalémě, ale i v Tel Avivu, Haifě a dalších místech.
To vše jsou věci, které příslušník americké střední a vyšší třídy není schopen pochopit, a především pak strávit. Po všech těch letech zalitých sluncem a rozvojem se najednou veškerá pozitiva hroutí jako domeček z karet.
Hroutí se i jistota dvou politických stran, které byly po celá desetiletí zárukou jakéhosi statu quo, jenž bránil politickým otřesům.
Demokratická strana nepochopitelně vyklidila pozice a rezignovala na kandidáty s názorem. Termín progresivní je v našich končinách vnímán pejorativně, nicméně nemusí tomu tak být. Kupříkladu demokraté potřebují kandidáta, který vyvede stranu ze slepé uličky, do které ji dostal Barack Obama a později Biden s Kamalou. Díky nim se strana dramaticky přiblížila levici, což nikdy nebyl její cíl.
Republikáni jsou na tom ovšem ještě hůře. Díky Trumpovi se prakticky rozpadli. Je zde tradiční GOP, tedy původní tvář republikánů, a pak se mezi ně vnutila platforma MAGA, která stranu rozvrátila. Kdo ve finále získá silnější hlas, mohou v listopadu naznačit volby do Kongresu, ovšem situace je tak nepřehledná, že se nedá sázet na nic.
Jak tedy vypadá momentální situace mezi kandidáty?
U republikánů se situace jeví jasná. Pokud se něco nestane, pravděpodobným kandidátem bude J. D. Vance. Ve hře by mohl být i Ted Cruz, ale ten má velice malou šanci uspět. Bohužel nevidím nikoho, kdo by mohl eliminovat politiku, kterou nastavil Donald Trump. Teď mám na mysli mezinárodní scénu, protože zatímco domácí ekonomiku může teoreticky oživit kdokoliv, napravit Trumpovy globální příšernosti nebude vůbec snadné, pokud to vůbec bude možné. Putin se napapal, Čína mlaská blahem a Írán se se smíchy popadá za břicho. Nemluvě o Saúdech, Kataru a Severní Koreji, kteří si Trumpa omotali kolem prstu.
Pokud se podíváme na dosavadní možné zájemce ze strany demokratů, tam je situace zcela chaotická. Zdá se, že nejvíce šancí má Gavin Newsom, guvernér Kalifornie. Jeho hvězda sice vychází, ale stále je neznámý a nečitelný. Není dostatečně jasná jeho pozice na mezinárodním poli, především jeho vztah k válce mezi Ruskem a Ukrajinou. I když často deklaruje podporu Ukrajině, jeho prohlášení nemají sílu, kterou by bylo možno od kandidáta na prezidenta USA očekávat.
Komplikovaný je i jeho vztah k Izraeli, kdy jej označil za apartheid a následně se omlouval, že to nemyslel tak, jak to řekl.
Mezi dalšími kandidáty se spekuluje o Kamale Harris, dokonce občas vyskočí znovu jméno Hillary Clinton. To jsou ovšem zatím nepodložené spekulace,
Co ovšem spekulace není a kdo opravdu projevil zájem, je bývalý moderátor CNN Don Lemon. Člověk, který se na obrazovkách mnohokrát představil jako nekompetentní bludař. Například během diskuse o zmizení malajsijského letadla, kdy se snažil vnutit myšlenku, že mohlo propadnout do černé díry nebo do něčeho podobného Bermudskému trojúhelníku. Což se snažil doložit seriálem Lost.
Kdo tedy bude příštím prezidentem kdysi nejmocnější země světa – USA?
Osobně se bojím nejhoršího. Pokračování Trumpova odkazu v podobě jeho současných spolupracovníků. To by byla tragédie nejen pro USA, ale pro celý svět. Naděje, že se u republikánů vyprofiluje osobnost, která bude schopna získat rozhodující podporu, je téměř nulová. Stejně tak tomu je u demokratů.
Amerika tak nyní platí daň za zavedený systém, kdy politici řekli lidem: „Jednou za čas nám ve volbách dejte hlas a pak nás nechte na pokoji a my vám za to dáme pohodlí a blahobyt.“ Bohužel pohodlí a blahobyt se rozplývají, ale politici stále jedou na své vlně a nepochopili, že ženou zemi do velkých problémů.
Ať se tedy stane prezidentem kdokoli, Evropa se musí připravit na to, že se na USA nebude moci spolehnout naprosto v ničem. Totéž platí pro další země, které na americkou podporu spoléhaly. Včetně Izraele a víceméně celého Blízkého východu.
Po Trumpovi totiž celosvětově přijde zcela nová etapa lidstva. Spojenectví ztratí svůj původní význam a vše se bude odvíjet od toho, „čí dlaň bude štědřejší“.
Přesně jako v pohádce Peklo s princeznou, kde se pan Postránecký jako král divil, že spojenci neplatí. To samo o sobě by nemuselo být špatně, nicméně pouze tehdy, když se takový systém nezmění na prachsprosté vydírání ve stylu „zaplať, nebo pomůžu protivníkovi“.
