Článek
Po roce 1948 se československá kinematografie totiž propadla do bahna komunistické ideologie a snad jen s krátkou přestávkou ve druhé polovině 60. let v ní setrvala až do změny režimu. Velké naděje vzbuzovala představa, že i zde se začnou natáčet významná díla, před kterými si sedne na zadek i Hollywood. Skončil státní monopol, takže umělci dostali volnou ruku a mohli tvořit podle svých představ.
Jenže bohužel po několika nadějných projektech filmový pás zamrzl, či se dokonce přetrhl. Najednou se nikdo nechtěl chopit příležitosti. A že jich bylo začátkem 90. let opravdu hodně. Jednak tu byla témata, o kterých se dosud mluvit ani točit nesmělo, a pak – a to je hlavní… peněženky a dlaně bohatých sponzorů byly otevřené.
Velké tedy bylo moje a určitě nejen moje zděšení, když jsem viděl, že se skutečné hvězdy filmového nebe zahazují v projektech, které jich nebyly hodny. Ať už se jedná o Víta Olmera a jeho Playgirls nebo Ještě větší blbec, než jsme doufali, či Waterloo po česku, což byly filmy, jejichž existenci neospravedlní ani případný extrémní výdělek. Ten stejně nebyl.
Ještě větší bolest ale způsobila účast Jiřího Sováka v projektu Divoké pivo nebo Heleny Růžičkové v Trhala fialky dynamitem. A to zmiňuji pouhé střípky z počínajícího úpadku hereckých osobností. Do mnohem většího průšvihu se ovšem propadli režiséři a scenáristé stejně jako produkce.
Skutečnost, že film může natočit prakticky kdokoliv, a to tak, že k tomu nepotřebuje ani superkvalitní vybavení – někdy si vystačí s lepším mobilem – nevytvořila kvalitní konkurenční prostředí. To vše vedlo k současnému stavu, kdy na otázku, co je to český film a co je jeho specifikem, nikdo neumí dát odpověď. Nevznikají umělecké osobnosti, ale celebrity, aby měl bulvár o čem psát. Hercem se může stát prakticky kdokoliv bez jakéhokoliv vzdělání. Objevují se stále nové tváře a divák už ani neregistruje, jak se ten herec či herečka jmenuje. Není tu nový Hrušínský, Štěpánek, Marvan nebo Menšík a Sovák. Nevidíme následníky Medřické, Munzara, Hlaváčové, Čepka nebo Rösnera. Moc a sláva českého filmu patří celebritám, které ovšem více než na stříbrném plátně září v reality show nebo připitomělých seriálech Novy a Primy.
Jinou kategorií jsou filmová témata. Polistopadová kinematografie je sterilní, opatrná, nudná a především – nevypráví příběhy. Z pera scenáristova vyleze jakási příhoda, kterou režisér roztáhne do dvou hodin a má vyděláno. A divák? Ten si po odchodu z kina často ani neuvědomí, na co se vlastně díval a za co zaplatil 300 korun.
Vážně se ptám: Kam zmizela ta lehkost, se kterou v tvůrčím a morálním bahně socialistického režimu dokázali tvůrci točit filmy, u kterých se dodnes náramně bavíme? I sebepitomější agitka typu Bouřlivého, Zralého a Mladého vína nás dokáže i po letech přikovat k obrazovkám a věřím, že by i naplnila kinosály. A pokud mám jmenovat, proč opustili supernašlápnutý směr už zmínění Vít Olmer nebo Jan Hřebejk nebo Jan Svěrák? Opravdu „zfotrovatěli“ a nechce se jim?
Musím trochu s lítostí konstatovat, že je škoda, že Jiří Strach našel svou tvůrčí sílu v televizní tvorbě, protože právě on by mohl upadající českou kinematografii zachránit. Tak, aby se diváci znovu vypravili do kin. Aby se těšili na novinky. Což mi připomíná další problém současnosti. Kdo ví, co nového vzniká a co se točí? Ne pro televizi, ne další díly Ulice nebo Ordinace či ZOO. Ale co nového vzniká pro kina? Naprosto vymizela propagace, takže o případné novince se dozvíme krátce před premiérou. Ale stačí to? Rozhodně ne.
Někde jsem v minulých dnech četl, že nejzábavnější a nejúspěšnější film je Jak se nám to mohlo stát. Byl jsem tedy zvědavý a při sledování mě právě napadl ten nadpis mého dnešního blogu o lehkosti. Ten film je totiž neuvěřitelně křečovitý. Rozpačitý úvod, skvělý střed a tragický závěr. Ovšem to není to nejhorší, co jsem si ze sledování odnesl. Smutné je, že se jedná o remake francouzské veselohry, která je jen o pouhý rok starší.
Takže vrcholem úspěšnosti je neoriginální film s převzatým tématem? To už je téměř urážka celé naší kinematografické historie.
A přitom stále existují tací, kteří umí, jak dokazuje například Teorie tygra anebo z dramatického žánru skvělé Vlny.
36 let po pádu komunistického režimu, po ukončení socialistického experimentu, po Benešem zavedeném znárodnění československé kinematografie tato, dnes už samostatná česká kinematografie stále hledá svou cestu a tvář. Není nutné přiblížit se Hollywoodu, je to spíše nežádoucí vzhledem ke směru, kterým se tamní tvůrci vydávají. Není ani zapotřebí být světoví. Chtělo by to ale vrátit film lidem. Divákům. Není třeba dělat umělecky náročná díla, na která do kina dorazí jen pár pseudoodborníků. Je nejvyšší čas vrátit se k lehkosti tvorby. Ubrat na politice a přidat na humoru. Politiky mají totiž diváci dost v reálném životě. Film je totiž prostorem iluzí a fantazie, kde má místo zábava a pohoda. A příjemný pocit po závěrečných titulcích.
