Článek
Samotné komunistické strany, jak je pamatujeme, díky logickému útlumu zájmu společnosti zaměřily svou pozornost ke spojování s jinými, podobně málo úspěšnými stranami levice. V České republice jsme byli svědky vytvoření hnutí jménem Stačilo!, kde se spojilo několik stran, které samostatně neměly šanci ve volbách uspět. Ani tak neuspěly, ale došlo k velice nešťastné situaci, kdy do tohoto směsného kotle spadla i tradiční středolevicová ČSSD pod vedením Jany Maláčové. A tak přestože samotná ČSSD byla v „úpadku“ již delší čas předtím, skutečnost, že se ve 21. století tato tradiční strana opět přiblížila ke komunistům, vysílá poměrně silné varování, že nikdo není imunní.
Velice silná část společnosti se dnes nechává snadno ukolébat slovy o tom, že KSČM není KSČ, což je velice absurdní obhajoba, když jediným rozdílem je pouze to, že se v názvu nejedná o Československo, ale o Čechy a Moravu. Dalším, stejně či možná dokonce více hloupým tvrzením je to, že komunismus jako takový nikdy neexistoval a že ta doba se vrátit nemůže. Pokud hovoříme o existenci či neexistenci komunismu, pak se kroutíme pouze na slovíčku, a jestli to, co tyto země prožívaly, byl plnohodnotný komunismus, nebo jen jakýsi předstupeň, není důležité. A vrátit se tato doba může a, jak vidíme, snahy o návrat zde jsou.
Jako vždy jde hlavně o moc. O to, jak zvrátit chod dějin tak, aby se ke kormidlu dostaly ty struktury, které po tom prahnou. A nenechme se ukolébat tím, že zástupci stran kolem KSČM mají na srdci dobro země. To je to poslední, co je zajímá. Oni mají dosti přesně stanovené úkoly, které musí plnit.
Každé veřejné vystoupení, ať už paní Konečné, nebo Skály a dalších, ukazuje, o co jim jde a čí zájmy hájí. A pozor, mají svá tykadla i v parlamentu v podobě JUDr. Jindřicha Rajchla nebo Tomia Okamury a dalších.
Cíl je jasně stanoven. Dostat Českou republiku za každou cenu pryč ze společenství demokratických zemí. Za jakoukoli cenu, i za cenu státního bankrotu. Proto jsou tak silné hlasy pro vystoupení z EU, což by zemi přineslo nedozírné následky a postupný kolaps. Proto nechuť k plnění povinností člena NATO, což by zase ohrozilo bezpečnost země do budoucna, a samozřejmě až agresivní opozice vůči pomoci napadené Ukrajině a s tím spojené hysterické útoky na prezidenta republiky.
Pochopitelně zde nehovoříme pouze o České republice. Napsáno historickými slovy: „Strašidlo komunismu obchází nejen Evropu, ale planetu“. Tak to je,
Vladimír Putin se nejednou vyslovil pro návrat do doby před rozpadem SSSR. Do časů Ruska jako hegemona, který bude řídit světové dění. A v tom mu silná sjednocená Evropa brání.
Komunistické subjekty v jednotlivých zemích jsou pro něj tedy užitečnou platformou pro rozvrat. A dochází tak i k úsměvným paradoxům, když například kritici Petra Pavla mu vyčítají jeho krátkou komunistickou minulost, zatímco oni sami spolupracují se Stačilo! nebo KSČM.
Zlehčování hrozby ze strany Putinova Ruska je velice nebezpečné a mávnutí rukou se slovy „co by si na nás vzali, když sami nic nemáme“ je vrchol hlouposti.
Když odhlédnu od skutečnosti, že Česká republika je poměrně ekonomicky stabilní zemí, pak to, oč Rusku jde, není momentální materiální profit, ale moc. MOC, MOC… to je, oč tady vždy běželo, běží a o co se bude stále hrát. O rozdělení poměru sil v Evropě a ve světě.
Dnes vám na demonstracích i ve veřejném prostoru budou strany jako KSČM, PRO, Stačilo! či SPD dokola tvrdit lži o Majdanu, o zkorumpované Ukrajině, o Banderovi a o tom, že každá pomoc bránící se zemi vlastně znamená prodloužení války a utrpení.
Jsou to pečlivě sepsané noty a instrukce, podle kterých zástupci těchto stran hrají. Kominterna sice byla zrušena v roce 1943 a nástupkyně Kominforma v roce 1956, nicméně celosvětově působící hnutí na bázi marxismu-leninismu nepochybně existuje. Není to Aspen, kterým levice straší, ale světové dění se snaží ovládnout něco mnohem horšího. A jsme toho aktuálními svědky.
Takže pokud máme odpovědět na otázku z nadpisu, pak odpověď zní: Ano. Hrozí. Ti, kteří vládli do roku 1989, se snaží o návrat k moci. Nemusí vždy konat s hlavičkou „komunismus“. Styl ale zůstává stejný. A konají tak opět ve jménu mocností, jako jsou Rusko a Čína.
Boj o svobodu neskončil rokem 1989. Nekončí nikdy, protože stále tu budou ti, kteří nám ji chtějí vzít.
