Článek
Vždyť co může být větší poctou než to, že vám dá důvěru tolik občanů, abyste mohl do poslaneckého křesla usednout? Bohužel se zdá, že část politické reprezentace nechápe svou práci jako službu těm, kteří je zvolili, ale spíše jako sebeprezentaci a posílení pozice a moci ve společnosti. Podle toho můžeme také jednotlivé poslance identifikovat. Jako bojovníky, žvanily, tlučhuby, komiky, uplakánky anebo zákeřné bazilišky.
Do jaké kategorie ale zařadit někoho, kdo svou poslaneckou činnost hned od prvního dne založil na urážení a dehonestaci? Ne, nemám na mysli ani Babiše, ani Okamuru, ani žádné další politické dinosaury či komedianty, snažící se upoutat pozornost chůzí pozpátku. Mám na mysli člověka, který se stal symbolem zla a arogance.
Jindřich Rajchl.
Jeden z dvou stovek poslanců. V tuto chvíli by měl být jen velmi málo viditelným. Je to nováček. Není za ním žádný konkrétní výsledek. Jeho strana ve volbách propadla a on se do sněmovny dostal jen díky spojení s SPD a zákulisním dohodám. Přesto se zařadil mezi nejviditelnější a nejslyšitelnější postavy na české politické scéně a mezi ty, kteří jsou do medií zváni nejčastěji. A to navzdory faktu, že on sám, nenabízí vůbec nic. Jeho vyjádření, jeho názory a to, co prezentuje, to vše jsou jen mnohokrát přežvýkané fráze bez jakékoliv přidané hodnoty. Pokud navíc hledáte výsledky jeho dosavadní práce ve sněmovně, nenajdete nic. Přestože se pan Rajchl rád chlubí sebemenším úspěchem, o své práci pro společnost decentně mlčí. Naproti tomu, pokud jde o osobní útoky na kolegy poslance a na ostatní politiky, především ženy, tam je jeho aktivita na nejvyšší úrovni.
Demetrashvilli, Šebelová, Benda
Stačí pohled na jeho Facebook a pochopí každý. Během pěti dnů, minimálně deset osobních útoků na různé opoziční politiky, především političky. Jedná se o útoky osobní, ne profesní. Z každého takového statusu vyčnívá náznak, že dotyčná je mladá, hloupá, nevzdělaná. Kritika toho, co řekly, je až na druhém místě. Hlavní je osobní dehonestace.
Je tohle směr, kterým by poslanecká sněmovna měla jít? Jistě, na svém soukromém profilu by i poslanec měl mít jakousi volnou ruku v prezentaci, nicméně neexistují už nějaké hranice, které překročit nelze? A ještě jinými slovy, není současný styl Rajchlova působení spíše odrazem jeho neschopnosti politické a snahou ji zakrýt agresivními útoky. Na to si každý musí odpovědět sám, ale je jistě prospěšné si uvědomit, jakým stylem se do nejvyšší politiky pan Rajchl probil. Nebylo to předložením plánu cesty rozvoje republiky. Bylo to díky hlasitému hulákání na náměstích a sociálních sítích. Nebyly to konkrétní kroky, které ho vynesly až do poslanecké sněmovny, ale prázdné sliby a nevybíravé útoky na tehdejší koalici. Ve skutečnosti, kdokoliv se jej odvážil zeptat, jak chce své sliby realizovat, se zlou se potázal. A proč na něj Tomio Okamura vsadil? Možná pro jeho schopnost hovořit a nenechat se odstavit. Možná, a to teď hrubě spekuluji, je to Okamurova taktika, aby se konečně sám zbavil nálepky kazisvěta a v příhodné chvíli mohl vinu svalit na někoho jiného.
Ať tak či onak, to, co představuje a předvádí pan poslanec, jeden z dvou stovek poslanců, Jindřich Rajchl, není důstojnou reprezentací a prochází mu to snad jen kvůli momentálnímu rozložení sil. Je ale na místě si položit otázku, zda Česká republika, její parlament, zda její politická scéna, následuje stále demokratický směr a demokratická pravidla. Ta totiž určují, že i ty subjekty, se kterými bytostně nesouhlasíme, ale dostaly důvěru svých voličů, mají právo na respekt a úctu. A mělo by být naprosto nepřípustné, bojovat pomocí osobních urážek.
Pokud by mělo docházet k popření těchto pravidel, mohla by brzy Česká republika a její parlament následovat to, co se občas děje na Balkáně nebo v Asii.
