Článek
Jako představitelka strany, která je pokračovatelkou zločinného uskupení KSČ a beze sebemenšího uzardění šíří ideologii zloby a nenávisti, dostávala ve veřejných sdělovacích prostředcích tolik prostoru, že by jí to mohli mnozí představitelé stran demokratických závidět. Je jen výjimkou den, kdy by se její tvář neobjevila ve vysílání některé z televizních stanic, kdy by nemudrovala v nějakém publicistickém či diskuzním pořadu. A rozhodně to není jen otázkou současného předvolebního období.
Jak je možné, že předsedkyně strany, která není zastoupená v parlamentu, dostává tolik veřejného prostoru? A když už tedy jsme v tom předvolebním čase, jak k tomu přijdou ostatní kandidáti? Třeba takový Jindřich Rajchl, o kterém jsem psal minule? Tedy, ne že bych po něm tak toužil, nicméně, pokud máme být společností demokratickou, měl by mít každý dostatek prostoru k šíření své agendy. Pokud tato není v rozporu se zákony. A ten prostor by měl být pro každého vyrovnaný.
V případě paní Konečné se domnívám, že tomu tak rozhodně není. Ostatně, když zapátrám v paměti, tak si vzpomenu, že i její předchůdci požívali u médií stejné obliby. Jakmile se něco dělo, hned jím pod čumáky strkali mikrofony a chtěli vědět, co na to říkají. Co na to říkají komunisti, chápete to? Divil bych se. Není to k pochopení.
Jakoby šéfové sdělovacích prostředků trpěli pocitem viny nebo nostalgií? Jakoby cokoliv, co má v názvu komunismus mělo mít automaticky přístup k národu, k veřejnosti.
Je tedy možný údiv, že Stačilo, dosahuje takových čísel? Snad jen naivka by si mohl myslet, že toto uskupení je něčím jiným než prodlouženou rukou „lumpenproletariátu“. Kdykoliv, kdokoliv z jejích představitelů promluví, jakoby se vrátil duch normalizace. A možná ještě dob dřívějších. Všichni, a to bez výjimky, kdo se zde spojili, přejali komunistickou rétoriku z dob minulých. Usměvavá Maláčová, věčně vzteklý Zaorálek, Sterzik s kloboučkem a za tím vším, Kateřina Konečná, která to jistí vzadu. Přesně jako v roce 1947 -1948, jak se můžete dočíst v historických pramenech. Ano, historie má tendenci se opakovat a dnes se to děje.
Jednou z nejhorších a současně nejnebezpečnějších fám je, že komunismus je mrtvý, že to, co se dělo před rokem 1989, se nemůže vrátit. Může, a jak vidíme v některých zemích, také se to vrací. Jistěže vám nikdo nebude bránit cestovat. Zatím. Jistěže vás nikdo nebude zavírat za dlouhé vlasy nebo za poslech závadné hudby. Také zatím. Problém ale je v tom, že ti, kdo jsou si jistí, že zlo komunismu se nevrátí, si neuvědomují, že to, co tu bylo, nebyl komunismus. To byl předstupeň a komunismus jako takový, tuto ideologii, nelze zničit. Ona totiž vychází z lidského snění. Z touhy po něčem, co by bylo spravedlivé, ovšem z touhy, která má základ v závisti.
Paní Konečná je představitelkou mladé generace komunistů. Tedy nikoliv těch idealistů ale ryzích praktiků. Je to generace, která je tuto zrůdnou ideologii schopná rozvinout. Je to generace mimo jiné Tomia Okamury, který řekl, že komunismus je to nejdemokratičtější, co lidstvo vymyslelo.
„Podívejme se do historie. Svým jménem se komunisté v původní podstatě hlásí - ač se to někomu nezdá - k asi nejdemokratičtějšímu systému, který svět poznal, to znamená ke komunismu ve smyslu komun, které například budovali komunardi v revoluční Paříži v 19. století - komunismus v jejich pojetí spočíval ve svobodném federálním sdružení obecních komun, společenství svobodných a rovnoprávných lidí, kde už tehdy měli hlasovací právo všichni. Komun, v nichž žijí dodnes američtí indiáni, kde společně hospodaří a dělí se skutečně podle potřeb. A to pěkných pár tisíc let bez ohledu na Marxe.“
V čem je tedy působení této nové komunistické generace nebezpečím? V tom, že nás odklání od přirozeného běhu života. Že popírá pravidla volného obchodu, že popírá pravidla trhu, že chce opět zavádět státem řízené hospodářství a že prakticky hodlá nastavit společnost tak, aby stát strkal noc do našich každodenních životů. Opětovně se ozývají slova o zbohatlících, kteří žijí na úkor dělníků. Opětovně se zde opakují slova jako bída a zoufalství. Ovšem stejně jako v minulosti ani dnes tito poslové zmaru nepřináší nic, co by naznačilo, jak bídu a nedostatek řešit.
Paní Konečná a Stačilo, jsou všude. Dokonce i místa, která pro mě byla vždy spojena s poetikou cestování a poznávání jsou dnes jaksi zaneřáděna reklamou na toto její uskupení. Není snad město či vesnice v České republice, kde by nádraží nebylo znečistěno plakátem podporujícím Stačilo.
Kateřina Konečná
Necháte se zlákat? Necháte se oblbnout jejích všudypřítomností a snahou zapomenout, co jejích předchůdci udělali? Necháte se zmást lhaním a planými sliby? Já doufám, že ne.
Anebo jste tak moc na dně a žije se vám opravdu natolik tragicky, že jste ochotní jim dát svou důvěru? Na to si musí odpovědět každý sám
