Článek
I když jsem film viděl už při premiéře v kině, rád jsem si jej pustil včera v klidu domova, bez otravných komentářů z publika a šustění všudepřítomného popcornu. A čekal jsem, že snad trošičku otupí mé rozpaky z prvního pokusu.
Budu upřímný - nepovedlo se
Předně. Jedná se o velice důležité téma, které je bohužel stále dost opomíjeno anebo naopak opředeno různými mýty. Předpokládám, že takto k tomu přistupoval i pan Mádl, že film cílil spíše na mladou generaci, která v událostech této části dějin hodně tápe. A právě zde mají původ mé rozpaky a jistá nespokojenost s výsledkem. Ovšem pozor, to, co píšu, neznamená, že se jedná o špatný či nekvalitní film. To rozhodně ne. Jenže a to je třeba říct jasně, tvůrci ho nedotáhli do konce a odbyli.
Vlny team
Vyprávění je rozděleno do tří časových úseků. První do období krátce po studentských nepokojích na strahovských kolejích v roce 1967, druhý těsně před a krátce po okupaci vojsky VS a třetí - tady právě vzniká jeden z problémů, třetí časový úsek není jednoznačně vykreslen.
Jelikož film evidentně má být primárně určen mladé generaci, která tu dobu neprožila, bylo by správné jednotlivé časové úseky jasně označit tak, aby divák z toho neměl chaos. To se ale bohužel neděle. Sledujeme jednotlivé obrazy, ze kterých není patrno, kdy se ten konkrétní děj odehrává. Postavy chvílemi jednají naprosto v rozporu s logikou, například když studenti přinesou do rozhlasu nahrávku a dva zástupce, mimo jiné bratra hlavního hrdiny, nechají hlídat v recepci, ten následně odejde s tím, že ho to nebaví. Proč měl hlídat a proč reagoval tak ztřeštěně není jasné, stejně jako je trochu krkolomná figura, která jej sleduje.
To jsou samozřejmě jen dílčí nesrovnalosti. Daleko horší je, že schází plynulost ve vyprávění událostí. Divák nemá šanci orientovat se, ve kterém období se vlastně nachází. Pak tady ale je ještě jedná problematická část.
Vojtěch Vodochodský - Vlny
Vím z osobních zkušeností, že dnešní generaci není snadné vysvětlit praktiky komunistů a StB. To, že represivní složky prováděly skutečnou represi, je pro ně nepochopitelné a zkrátka tomu nevěří. Ono stačí si přečíst některé komentáře a statusy různých novodobých komunistů, kteří je v té nevíře utvrzují. Pokud se tedy něco ukazuje jen v náznacích, bez bližšího vysvětlení, nesplní to svůj účel.
Film Jiřího Mádla je pro mě zklamáním v tom, že jsem čekal syrovou, výpověď o temných dějinách Československa. Diváci ale dostali jen jakýsi bezpohlavní odvar, který kromě zmíněných nedostatků přináší i faktografické nedomyšlenosti v podobě postavy Věry Šťovíčkové, která neemigrovala. Naprosto scházelo objasnění postavy bratra hlavního hrdiny, který dostal azyl v Rakousku, poslal pohlednici ze Švýcarska, ale nakonec se vrátil. Dokonce mě v jednu chvíli napadlo srovnání, že Vlny jsou taková Mádlová marvelovka. Jenže skutečnosti nebyla o komiksu, ale o skutečných hrdinech a o mnohdy zničených životech. A nejsem si jistý, že by paní Šťovíčková a ostatní byli z výsledné podoby nadšení. A Jiří Dienstbier by se nad žoviálním vykreslením zřejmě hodně pousmál.
Takže závěr?
Film Vlny přinesl bolestivé vzpomínky pro ty, kteří tuto dobu zažili. Pokud se oprostí od vyslovených nesmyslů, které se v něm objevily, tak jím bude běhat mráz po zádech. V tomto směru před Jiřím Mádlem smekám, protože tu atmosféru strachu vykreslil přesně, na to, že to období nezažil. To se nepovede někdy ani pamětníkům.
Na druhou stranu generace, která se narodila později, si bude muset na přesný popis ještě chvíli počkat.
Snad se dočkají.
