Článek
S vzrůstajícím věkem jsem se začala řekněme celkem spravovat. Nelíbilo se mi to, ale neměla jsem tak silnou vůli, abych doopravdy zhubla a aby mi strava i cvičení vydržely. Už nějakou dobu jsem v hlavě měla myšlenku, že když svou cestu začnu sdílet veřejně, bude to mnohem větší závazek a mně se konečně povede dosáhnout svých cílů.
Samozřejmě jsem musela překonat stud a strach, co si o mě lidé budou myslet a nakonec mě kamarádky přemluvily, ať do toho rozhodně jdu. Udělala jsem si tedy profil a rozhodla jsem se to rozjet ve velkém – Instagram, Facebook i TikTok.
Vydržela jsem to měsíc. Neunesla jsem ten hate, který mi lidé dávali. A nejhorší na tom bylo, že nejvíc nenávistné komentáře mi psaly děti v pubertálním věku. Možná jsem to mohla překousnout, ale moc se mě to dotýkalo, a tak jsem si řekla, že tohle teda nemám zapotřebí.
Na druhou stranu jsem za celkem krátkou dobu nasbírala dost sledujících, asi je moje sloní tělo přitahovalo. Jenže jsem nečekala ani tolik sledujících a ani tolik hněvu. Uvědomila jsem si, že tohohle nechci být součástí a nebudu to podporovat. Takže jsem se zase stáhla zpátky a tohle už nikdy neudělám, bylo to pro mě velké ponaučení.
Nechápu, kde se stala chyba. Místo toho, abychom se vzájemně podporovali a pomáhali si, na sebe kydáme špínu, pomlouváme se a jsme zlí. Fakt se ženeme do záhuby a já vlastně nevím, jestli toho chci být součástí. Co mi zbývá? Možná by to vyřešil život v jiné zemi, kdo ví.
