Článek
Už od dětství si nepřipadám dvakrát chytrá. Není to jen o množství znalostí a o tom, kolik toho vím o historii, kultuře nebo jaký mám všeobecný přehled. Jde o selský rozum, praktičnost a zájmy. Prakticky všechno mám na velmi nízké úrovni.
Pozor ale, mám vysokou školu a vždycky jsem se učila dobře. Tak si asi řeknete, to asi nemůžeš být hloupá. Na jednu stranu, kdybych byla úplný negramot, školu bych nikdy nezvládla dotáhnout do konce. Ale pravdou je, že to mám vše vydřené. Vždy jsem se něco naučila a následně to zapomněla. Nikdy to u mě nevyvolávalo žádný zájem učit se věci proto, že mě to opravdu upřímně zajímá. Šlo mi jen o poslušnost a o to, vystudovat školu.
Sama se nyní v dospělosti potýkám s tím, že si neumím s ničím sama poradit, nic vymyslet, dotáhnout věci do konce nebo být k něčemu užitečná – a v tom tkví moje hloupost. Ano, moc mě toho nezajímá a když se někdo začne bavit o schvalování konsolidačního balíčku nebo válce na Ukrajině, nemám k tomu co říct, protože se zkrátka nezajímám. Mám tedy začít číst noviny, abych vypadala před ostatními dobře? To přece nedává smysl. Proč to dělat pro ostatní? Jak v sobě vyvolat motivaci? To jsou otázky, které si kladu.
Nikdy neumím přidat nějaký užitečný nápad ani vyřešit nějakou situaci. Samozřejmě k doktorovi si zavolám, ale pokud se řeší něco, kde je třeba zapojit mozek, moc mi to nejde. Zároveň umím být ve společnosti lidí netaktní a zkrátka mluvím dřív, než myslím. Jsem zářná ukázka toho, že vysokou školu může mít kdejaký blbec. Není to tak, že bych se shazovala a měla extrémně malé sebevědomí, já si prostě uvědomuji, jak na tom jsem. Jsem realista a možná i kvůli tomu, že to o sobě vím, jsem introvert a čas nejradši trávím o samotě. Sice bych raději byla středem pozornosti, ale nejde to. Nemám na to evidentně povahu ani osobnost. Lidé v mém okolí na mě často koukají skrz prsty a i ti, kteří mě mají rádi, mi naznačují, že bych se nad sebou měla víc zamyslet.
Mám pocit, že tyhle pocity nemám jediná, jen je nikdo neříká nahlas a nechlubí se s nimi. Někdy to chce přiznat barvu a i to, že jsem se z toho vypsala, mi trochu ulevilo.
Přála bych si najít něco, co mě bude opravdu zajímat a v čem budu vážně dobrá. Nutit se do toho ale nechci. Věřím, že jednou to přijde!
Zdroj textu: Lucie (29)
