Do svých útrob vcucne letadlo i helikoptéru. Sibiřský důl Mir je víc, než jen díra plná diamantů

V červnu 1955 dorazil do Moskvy zvláštní telegram.

„Zapálili jsme dýmku míru, tabák je vynikající,“ stálo v dnes už slavné zprávě, kterou odeslal tým geologů tzv. Amakidské expedice během své výpravy na východě Sibiře. Adresáti v Kremlu měli důvod k radosti: šifrovaná zpráva znamenala, že průzkumníci právě natrefili ložisko vzácného kimberlitu - magmatické horniny, která je hlavním zdrojem přírodních diamantů. Sověti potřebovali diamanty jako nic jiného a s nasazením, které hraničilo až s posedlostí, se snažili vypátrat jejich zdroj na vlastním území. Objev kimberlitového komína potvrdil teorii geologa Vladimira Soboleva, který si už ve 40. letech všiml nápadné geologické podobnosti mezi na diamanty bohatou jihoafrickou plošinou a sibiřskou platformou. Na základě tohoto zjištění Sobolev správně predikoval, že pokud jsou někde v Rusku diamanty, tak na Sibiři.

Po velkém nadšení z přelomového objevu přišlo rychlé vystřízlivění. Teploty na východě Sibiře se běžně držely desítky stupňů pod nulou a zdejší půda byla trvale zamrzlá. Těžba v tak extrémních podmínkách se zdála být technicky nemožná. Sověti ale byli zvyklí posouvat hranice nemožného a v duchu hesla „poručíme větru, dešti“ se i tentokrát pokusili převrátit zákony přírody ve svůj prospěch. Naběhli do Jakutska s dynamitem a za pomocí ohňů a horkého vzduchu z proudových motorů začali permafrost rozpékat. Zima byla nesnesitelná: paliva v náklaďácích zamrzala, pneumatiky praskaly jako sklo a ocelové nástroje křehly. Nakonec se ale podařilo, půda kapitulovala a na ložisku Mir byl otevřen stejnojmenný důl - první diamantový důl v historii Sovětského svazu. Uprostřed liduprázdné tajgy pak Sověti založili město Mirnyj jako zázemí pro tisíce dělníků.

Důl Mir (známý také jako důl Mirnyj) je obří kimberlitový lom, který se nachází na okraji ruského města Mirnyj ve východosibiřském Jakutsku. V průměru měří 1,2 kilometru a jeho hloubka dosahuje úctyhodných 525 metrů, což z něj činí jednu z největších umělých děr na světě. Navzdory tomu, co se o něm traduje, Mir nikdy nebyl nejhlubším dolem světa. Pro srovnání: v době, kdy existoval zatím jen v hlavách sovětských inženýrů, Američané už 50 let těžili měď z dolu Bingham Canyon Mine hlubokého několik set metrů, podobně na tom byl obří měděný důl Chuquicamata v Chile, který začal s povrchovou těžbou v roce 1915 a už na počátku 50. let přerostl konečné rozměry sibiřského dolu. Jednoho prvenství však Mir přece dosáhl: stal se nakonec největším diamantovým dolem na území Sovětského svazu. Vzhledem k tomu, jak urputně se Sověti snažili diamanty těžit, to už něco znamenalo.

Diamantové doly jsou pozoruhodné svými proporcemi a tvarem hrdla, které je takřka dokonale kruhové. Kimberlitový komín je struktura, která se rozšiřuje směrem k povrchu, povrchový důl tedy nabývá podoby obráceného kuželu: dole je úzký, nahoře se rozšiřuje. Tvarem tak připomíná vír nebo gigantický trychtýř zapuštěný přímo do země. Stěny komínu jsou tvořeny obrovskými stupni zvanými etáže, kolem kterých vedou serpentiny a dopravní komunikace. Jde o praktický důsledek způsobu těžby: těžaři nemohl jednoduše vyhloubit kolmou šachtu, protože při takové hloubce by se zřítily horní stěny. Důl Mir je unikátní souhrou obrovské hloubky s relativně malým průměrem a strmými stěnami, takže vypadá užší a hlubší, než ve skutečnosti je. Pohled do jeho útrob je tak mnohem dramatičtější než u jiných povrchových dolů.

Sověti netoužili po diamantech, aby si jimi mohli zdobit upracované ruce a krky; zoufale je potřebovali pro svou armádu a těžký průmysl. Diamanty byly klíčovou surovinou pro obrábění kovů a těžkou metalurgii - pomocí diamantových nástrojů se řezaly součástky do tanků a letadel, z diamantů se vyráběly vrtné hlavice pro těžbu ropy i pro geologický průzkum. Krom toho viděli Sověti v diamantech obrovský zdroj valut, kterými by mohli financovat stavbu svého impéria. Před druhou světovou válkou byl Sovětský svaz závislý na dovozu technických diamantů z ciziny (zejména z jihoafrických dolů, které kontroloval britský diamantový gigant De Beers Group), s nástupem studené války ale uvalil Západ na východní blok přísné embargo na strategické suroviny - a to včetně diamantů. Hledání kimberlitových ložisek se tak pro Josifa Stalina stalo absolutní prioritou.

Důl Mir své tvůrce nezklamal. Deset let po založení produkoval asi 10 milionů karátů ročně, což je množství představující asi dvě tuny syrových diamantů. Asi 20% z nich přitom byly kusy drahokamové kvality. Ve svých nejlepších letech byla produkce tak mimořádná, že si zástupci De Beers Group vyžádali návštěvu v dole, aby si tam ověřili skutečný stav sovětských zásob. To, co tam viděli, je ohromilo a vyděsilo zároveň. De Beers tehdy kontrolovali asi 75% světového obchodu s neopracovanými diamanty a regulovali jejich množství na trhu tak, aby nedocházelo k drastickým propadům v ceně. Nové supernaleziště v Jakutsku jim do této strategie, lidově řečeno, hodilo vidle. Nízká cena diamantů byla neatraktivní i pro Sověty a tak přesto, že mezi Jihoafrickou republikou a SSSR panovalo politické napětí, diamanty z Miru se na světový trh šířily prostřednictvím systému De Beers. Spolupráce těchto dvou zemí trvala 35 let. Sovětský svaz tak podstatnou část své existence prosperoval z jednoho z nejkapitalističtějších nástrojů, kterým západní trh disponoval.

Povrchová těžba dolu Mir byla ukončena roku 2001. Dělníci se dostali velmi hluboko a protože s postupující hloubkou koncentrace minerálů v kimberlitu klesala, další práce na se zdály být neúčelné. Těžba z ložiska jako takového ale neskončila - lom byl napuštěn vodou a sloužil dál jako rezervoár vody, zatímco těžební činnost se přesunula z povrchu do podzemí. Příběh prvního sovětského diamantového dolu definitivně skončil až roku 2017, kdy v důsledku technické havárie proniklo do podzemí asi 300 tisíc krychlových metrů vody a solanky z bývalého povrchového lomu. V dole se tou dobou nacházelo 151 horníků, 8 z nich při neštěstí zahynulo. Po této události byl provoz Miru definitivně ukončen. Důl přešel do módu tzv. „morké konzervace“, což znamená, že je záměrně ponechán naplněný podzemní vodou, protože tento stav pomáhá stabilizovat stěny a brání sesuvům půdy. Technický stav dolu byl nedávno zhodnocen jako dobrý a konzervace byla prodloužena do roku 2047. V současné době připravuje ruská státní společnost Alrosa gigantický projekt s názvem Deep-Mir, v rámci kterého má proběhnout kompletní přestavba a restart dolu. Ložisko zdaleka není vytěžené; pod zatopeným podložím se podle geologických průzkumů stále nachází asi 173,5 milionu karátů diamantů.

Zatopený kráter dnes funguje především jako turistická atrakce. Dovnitř lomu se pochopitelně nedostanete, existuje ale vyhlídkové místo, odkud ho můžete pohodlně pozorovat i se s ním vyfotit. Zajímavostí je, že nad dolem platí přísný zákaz letu. Obrovský objem prázdného prostoru způsobuje střetávání teplého vzduchu stoupajícího z hlubin a mrazivého vzduchu na povrchu. Kombinace těchto jevů vytváří silné turbulence a rotující víry, které mohou vážně narušit stabilitu letounů. Kdyby nad kráterem letělo letadlo nebo helikoptéra, lom by je mohl doslova vcucnout do svých útrob.

Důl Mir nikdy nebyl jen obří díra plná diamantů. Byl zdrojem sovětského sebevědomí, mocným činitelem na poli mezinárodních vztahů a svědkem mnoha dějinných paradoxů. Město Mirnyj, které původně vzniklo jako bydliště pro těžaře a jejich rodiny, je dnes živým a prosperujícím sibiřským městem s 33 tisíci obyvateli.

ZDROJE:

Jabůrek, Václav: Diamantový důl na Sibiři zaplavila voda. Sedmnáct horníků je nezvěstných (4.8.2017). irozhlas.cz. Čteno 29.9.2026

Mir Diamond Mine, Siberia (23.3.2023). jpl.nasa.gov. Čteno 29.9.2026

In time: the world’s biggest mines (1.4.2019). mining-technology.com. Čteno 29.9.2026

Alrosa starts construction of big new diamond mine (5.9.2023). miningweekly.com. Čteno 30.9.2026

Russia: Eight missing in flooded diamond mine (7.8.2017). bbc.com. Čteno 30.9.2026