Hlavní obsah

Jako by mě blesky řezaly vejpůl. Muž, který uvízl v bouřkovém mraku, zažil scény jako z hororu

Foto: Pixabay.com

Cumulonimbus, král mraků

„Byl jsem pytlem masa a kostí, které naráží do betonové podlahy.“ Těmito slovy popsal americký pilot William Rankin chvíle hrůzy, když po havárii svého letadla zřítil dovnitř bouřkového mraku. V něm pak dlouhých 40 minut sváděl boj o holý život.

Článek

V roce 2012 překonal rakouský parašutista Felix Baumgartner rekord ve skoku z výšky. K zemi se vrhl z kapsle, která se vznášela přesně 38 969 metrů nad zemí - uprostřed stratosféry, kousek od hranice stratopauzy a asi třikrát výše, než létají běžná dopravní letadla. Seskok, do posledního detailu pečlivě naplánovaný v rámci projektu Red Bull Stratos, trval 9 minut a 9 sekund, z toho 4 minuty a 20 sekund Baumgartner padal volným pádem. Jako první člověk v historii přitom prorazil zvukovou bariéru a na 30 sekund dosáhl nadzvukové rychlosti. Byl to unikátní výkon, ale nic pro slabé žaludky. Hrdinný parašutista později vzpomínal, kolik úsilí ho stálo neztratit vědomí, když ho tlak vzduchu začal zběsile otáčet do vývrtky, a jak sotva postřehl sonický třesk, který udeřil, když pokořil hranici nadzvukové rychlosti. Jak on sám říkal - zážitek to byl silný, vzrušující a nanejvýš brutální.

Felix Baumgartner si při seskoku z vesmíru užil své. Ve srovnání s tím, co všechno si při pádu z nebeských výšin vytrpěl muž jménem William Henry Rankin, bylo ale jeho pár minut strastí procházkou růžovou zahradou. Na rozdíl od Baumgartnera se Rankin nevydal do nebe, aby tam trhl světový rekord, přesto se mu ale podařilo dotknout hranice nemožného. Stal se totiž jediným známým člověkem, který seskočil s padákem přímo doprostřed bouřkového mraku.

Veterán dvou válek

Pamatujete si ještě, čím jste chtěli být, když jste byli děti? William Rankin odmalička snil o tom, že se stane slavným pilotem. Narodil se roku 1920 v Pittsburghu v americké Pensylvánii, od devatenácti sloužil v námořní pěchotě a o dva roky později od mariňáků odešel, aby se mohl přidat k letectvu. Ještě předtím, než stihl dokončit letecký výcvik, vstoupily Spojené státy do druhé světové války a Rankin byl jako nehotový letec nasazen na bojiště v Tichomoří. O tom, jak se mu tam dařilo, nejlépe svědčí fakt, že získal tzv. field commission - důstojnické povýšení udělené za zvláštní zásluhy přímo na frontě. Než válka skončila, složil letecké zkoušky a stal se profesionálním vojenským pilotem. Na konci 50. let už byl Rankin veteránem dvou válek (kromě druhé světové války se účastnil také války v Koreji) a za sebou měl asi stovku bojových akcí. V boji byl nesčetněkrát zraněn, přežil několik sestřelů a jednou jen tak tak unikl zajetí, když musel svůj letoun nouzově opustit na nepřátelském území. Jednou se mu podařilo bezpečně přistát na palubě letadlové lodi s letadlem, které utržilo 138 průstřelů. On sám přitom seděl v kokpitu s prostřílenýma nohama. Z korejské války se vrátil jako dvakrát vyznamenaný hrdina a ostřílený vojenský pilot v hodnosti podplukovníka.

Nikdy jsem nevěřil v hrdiny ani v jejich uctívání.
William Rankin

Během válečných let se Rankin dostával opakovaně do velmi nebezpečných situací. Nejblíže smrti se ale paradoxně ocitl 26. července roku 1959, kdy prováděl rutinní let z námořní letecké základny South Weymouth v Massachusetts na leteckou základnu námořní pěchoty Beaufort v Jižní Karolíně. Rankin seděl v jednomístném proudovém stíhacím letounu Vought F8U Crusader, doprovázel ho poručík Herbert Nolan, který pilotoval druhý Crusader.

Počasí toho dne nebylo ideální. Ačkoliv v South Weymouth bylo jasno a nebe bez mráčků, v okolí plánované trasy se vyrojilo hned několik mohutných bouřkových buněk. Dvojice pilotů odlepila své stroje od země přesně v 17:00. Let měl trvat asi 70 minut, při přeletu nad Virginií v asi 17:45 se ale letadla dostala do těsné blízkosti bouřkového mraku (cumulonimbu) s mimořádně vysokým vrcholem. Rankin se pokusil mrak nadletět a vytáhl Crusader až do výšky 14 300 metrů, tedy vysoko nad běžnou letovou hladinu dopravních letadel. Letoun v té době dosahoval rychlosti asi 0,82 Mach (82% rychlosti zvuku, tedy cca 870 km/h).

Když bojujete o vlastní přežití, nemáte čas vnímat strach.
William Rankin

Krátce před 18:00 Rankin náhle uslyšel silnou ránu. Po ráně následoval zvuk, jako když uhodíte do kovadliny kovovou tyčí, a v kokpitu se spustil alarm. Výstražná kontrolka zlověstně blikala a hlásila, že letadlu hoří motor. Jen pár okamžiků nato motor vypověděl službu. Rankin se pokusil nouzově aktivovat pomocnou elektronickou turbínu, v ruce mu ale zůstal jen ulomený ovládací mechanismus. Věděl, že za těchto okolností mu nezbývá, než letadlo nouzově opustit, a v 18:00 provedl katapultáž. Jeho Crusader nějakou chvíli pokračoval v letu i bez pilota a nakonec se zřítil do pole s hrachem necelý kilometr od městečka Scotland Neck v Severní Karolíně.

Zatímco lidé na zemi alarmovali záchranné složky, devět mil nad jejich hlavami bojoval William Rankin o holý život. Katapult ho vymrštil z bezvládného těla Crusaderu dál nad vrchol mraku, do výšky skoro 15 kilometrů nad zemí, kde panovala teplota -55 °C a extrémně nízký atmosférický tlak. Na nic z toho nebyl připravený. Byl by i snesl trochu toho nepohodlí, kdyby se s padákem volně snesl mezi mraky tak, jako to udělal už nesčetněkrát předtím. Tentokrát to ale bylo jinak. Hrozivý cumulonimbus, kterému se neúspěšně snažil vyhnout, ho nasál přímo do svého nitra.

Nad vrcholem mraku

Cumulonimbům se někdy přezdívá „králové mraků“. Jsou to husté, mimořádně mohutné a vertikálně se rozvíjející mraky, které tvarem připomínají horu, věž či hradbu. Známe je jako původce silných přeháněk, krupobití, bouřek i nárazových větrů. Na výšku mohou měřit i deset kilometrů, vrchol oblaku je přitom často zploštělý a rozšiřuje se do tvaru kovadliny, protože naráží na samou hranici tropopauzy.

To, co Rankin zažil po pádu do útrob tohoto hrozivého mraku, připomíná scény z hororových filmů. Bezprostředně po katapultáži začal pociťovat účinky nebezpečně nízké teploty i tlaku, na které nebyl nijak připravený. Měl sice padák, přilbu i kyslíkovou masku, chyběl mu ale izolační i tlakový oblek a jedna z rukavic, kterou mu vítr takřka okamžitě sňal z ruky. První omrzliny vznikly do minuty po opuštění letadla. Následovalo vzedmutí břicha a masivní krvácení z nosu, úst i uší. Rankinův padák měl zabudovaný výškoměr, díky kterému se měl sám rozevřít ve výšce 3 kilometrů, Rankin se ho ale zdráhal otevřít ručně, protože se obával, že v tak ohromující výšce by se při zpomalení mohl udusit nebo jednoduše umrznout. Rozhodl se proto vyčkávat, až automatické zařízení samo rozpozná vhodný čas.

Pět minut po katapultáži Rankin skutečně ucítil rychlé trhnutí, jak se padák rozevřel. Pomyslel si, že to nejhorší už má za sebou, netušil ale, že se padák aktivoval mnohem dříve než měl. Místo, aby mrakem proplul, uvízl přímo v něm. Cumulonimbus si s nezvaným hostem pohrával jako s loutkou. Silné vzestupné proudy vynášely Rankina pořád výš, jen aby ho pak nechaly spadnout zase dolů, jeho tělo se navíc otáčelo kolem vlastní osy jako uvnitř ohromného víru. Později uvedl, že podle svých vlastních propočtů se tehdy pohyboval nahoru a dolů po dráze asi 1800 metrů - jako by jezdil tam a zpět obrovským rychlovýtahem. Jeho jedinou nadějí byl padák, který se neustále překlápěl, deformoval a někdy i úplně zhroutil do sebe. To, co kdysi považoval za jistotu, se stalo krutě nevyzpytatelným.

Viděl jsem blesky všude kolem sebe, pode mnou, nade mnou, ze všech stran, a měly všechny představitelné tvary. Když však udeřily velmi blízko, vypadaly především jako obrovská namodralá plocha, několik stop silná. Někdy se objevovaly těsně vedle mě ve dvojicích, jako čepele nůžek, a já měl velmi zřetelný pocit, že mě rozřezávají vejpůl.
William Rankin

V 18:15 Rankina mrak odnesl do oblasti, ve které se tvořily kroupy. Ledové koule o velikosti pingpongového míčku mu narážely do obličeje a způsobovaly bolestivé modřiny a podlitiny, navíc se obával, že některá z krup poškodí nebo protrhne padák. V 18:20 začaly v jeho těsné blízkosti intenzivně probíjet blesky, pět minut nato se přidal i déšť. Ten byl tak hustý, až měl pocit, jako by se procházel pod hladinou, zatímco s ním bouřkové proudy pohazovaly sem a tam. Pak přišla bouřka: blesky šlehaly všude kolem něj a promítaly na bílý plášť jeho padáku děsivé stíny. Když zazněl hrom, cítil, jak se mu otřásají kosti. Bylo to nejhorší, co kdy zažil, a z vyčerpání a bolesti zvracel.

Bylo to, jako bych se nacházel pod hladinou plaveckého bazénu, a několikrát jsem zadržel dech, protože jsem se bál, že se utopím.
William Rankin

Kolem 18:35 se začala situace uklidňovat. Vzduch se pomalu oteploval, turbulence slábly a vzestupné proudy ztratily na síle. Místo toho, aby byl dále unášen vzhůru, najednou začal klesat, až konečně spatřil v hloubce pod svýma nohama skupinku vysokých jehličnanů. V 18:40 dopadl do zalesněné oblasti v severovýchodní části Severní Karolíny, poblíž městečka Rich Square, nedaleko obce Ahoskie. Poté, co se osvobodil z padáku, který se mu zamotal ve větvích stromů, prošel lesem a přilehlým kukuřičným polem, až narazil na statek místního farmáře Jasona Dunninga. Dunning, jehož syn upozornil otce na Rankinovu leteckou výstroj, poskytl parašutistovi první pomoc a odvezl ho do nemocnice v Ahoskie. Tam ho přijali s těžkými omrzlinami, hematomy, otlaky, modřinami a těžkou dekompresí. Dunningovým byl Rankin tak vděčný, že jim později daroval svoji přilbu.

Byl jsem natahován, mrštěn a otloukán. Byl jsem pytlem masa a kostí, který naráží do betonové podlahy.
William Rankin

Rankinův Crusader po nárazu do země explodoval a vytvořil kráter hluboký asi šest metrů. Záchranné složky dorazila k troskám asi hodinu po havárii, už ale nebylo skoro co zachraňovat. Podařilo se jim najít jen kousek palivového čerpadla; právě jeho analýza následně potvrdila, že příčinou nehody bylo zadření turbíny motoru. Korunním svědkem při vyšetřování byl Herbert Nolan, pilot druhého Crusaderu, který přihlížel selhání Rankinova motoru a obdržel jeho hlášení ve znění:

„Power failure. May have to eject.“ ("Výpadek proudu. Budu možná muset provést katapultáž.")

Rankinův zážitek se stal jedním z nejneuvěřitelnějších příběhů o přežití v historii letectví. Své zážitky detailně popsal v knize The Man Who Rode the Thunder (Muž, který jel na hromu), která vyšla roku 1960. William Rankin zemřel v červenci 2009 ve věku 88 let.

ZDROJE:

Barrett, Claire: Meet the Marine Who ‚Rode Thunder‘ and Lived to Tell the Tale (17.7.2023). navytimes.com. Čteno 12.11.2026

Demerly, Tom: The Incredible Story Of „The Man Who Rode The Thunder“ (26.7.2020). theaviatonist.com. Čteno 16.10.2026

Hiskey, Daven: The Survival Story Of The Only Known Person To Parachute Through A Thunderstorm (29.1.2013). businessinsider.com. Čteno 12.11.2026

Smith, John P.: REVIEW: The Man Who Rode the Thunder, by William H. Rankin (27.11.2023). thepsmith.com. Čteno 16.10.2026

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz