Článek
Těžba uhlí patřila k pilířům sovětského hospodářství. Bez uhlí nebylo možné provozovat hutě, zpracovávat kovy ani vyrábět těžké stroje, bez uhlí by nefungovaly elektrárny, železnice ani většina těžkého průmyslu. V době stalinistické industrializace ve 30. letech byly doly dějištěm rychlé technologické proměny a zároveň místem, na kterém se kumulovaly ty nejpalčivější problémy sovětské výroby - chronický nedostatek materiálu, špatné pracovní podmínky i organizace práce a vysoká nehodovost.
V roce 1935, v předvečer nejtužších let stalinistické hrůzovlády, už byly všechny doly v zemi dávno majetkem státu a jejich provoz se řídil měsíčním výrobním cílem. Nedodržení plánu znamenalo problém jak pro pracovníky, tak pro jejich nadřízené. K nejmírnějším postihům patřila ztráta prémií, opakované prohřešky ale mohly být interpretovány také jako sabotáž, úmyslné poškozování socialistického hospodářství nebo politická neloajalita. Tresty byly v takovém případě daleko tvrdší.
Dělníci na šachtě v donbaské Kadijvce neměli pověst kdovíjakých pracantů. Jejich důl Tsentralnaia-Irmino v jinak bohaté uhelné části sovětské Ukrajiny patřil k těm nejméně výkonným. Předák Konstantin Petrov byl pod velkým tlakem. Za to, že jeho parta dlouhodobě pracovala hluboko pod normou, mu nadřízení hrozili odejmutím funkce, vysokými pokutami i kriminálem. Naplnit normu přitom nebylo jen tak. Horníci používali k práci krumpáče, kterými ručně okopávali uhlí, to nakládali na vozy a pomocí koňského spřežení vytahovali z šachty. Pracovali vleže na zádech a na boku, sem tam si nad sebou podepřeli střechu tunelu kusem klády, aby je nezavalila. Tento postup jednak nebyl vůbec bezpečný, jednak nepřinášel zdaleka takové výsledky, jak tvrdila státní propaganda. Neefektivní ruční práci sice tou dobou už na řadě míst nahrazovaly stroje, do Kadijvky ale mechanizace ještě nedorazila.
Trn z paty nakonec Petrovovi vytrhl brilantní nápad horníka Alexeje Stachanova. Stachanov navrhl, aby horníci místo obyčejného krumpáče používali na osekávání uhlí tehdejší žhavou novinku - důlní vrták. Ten byl sice velice těžký (vážil kolem 15 kg) a práce s ním vyžadovala speciální zaškolení, efekt se ale s ručním rubáním nedal srovnat. Dne 31. srpna 1935 oznámil ředitel dolu, že horník Stachanov trhl rekord. Během 5 hodin a 45 minut vyrubal neuvěřitelných 102 tun uhlí - tedy čtrnáctinásobek předepsané normy.
Stachanov, pracant s vrtákem
Alexej Stachanov se narodil 3. ledna 1906 ve vesnici Lugovaja v Orlovské gubernii tehdejšího Ruského impéria (dnešní Orelská oblast v Rusku). Původně se chtěl živit prací na rodinném gruntu a v dole se nechal zaměstnat jen proto, aby si vydělal nějaké peníze a mohl si do svého hospodářství koupit koně. Práce se mu ale zalíbila a v roce 1933 dosáhl svého prvního kariérního úspěchu - stal se obsluhou pneumatického kladiva. V roce 1935 absolvoval hornický výcvik, někdy kolem toho roku také opustil svou dlouholetou partnerku Jevdokii, se kterou měl dvě děti. Na střední škole v Charkově, kam zavítal v rámci svého prvního turné, poznal svou budoucí ženu Galinu.
Verze toho, co přesně se toho roku na donbaském dole událo, se různily už v té době. Podle některých byla snaha o vytvoření rekordu čistě iniciativou Petrova a ostatních předáků, kteří na Stachanova vyvíjeli nátlak. Stachanov sám o něj dost možná vůbec nestál. Byl to jednoduchý, přímý chlap, kterému velká pozornost nedělala dobře. Státní propaganda Stachanova pochopitelně vykreslovala úplně jinak - jako hrdinu, který sám od sebe toužil posílit sovětské hospodářství a ze všech sil usiloval o blaho svého lidu. Tento popis skutečnému Stachanovovi příliš neodpovídal, jeho dcera Violetta ale považuje právě tuto verzi za pravdivou. Podle ní byl její otec zkrátka pracant.
„Byl neuvěřitelně soutěživý, stále přemýšlel, jak zvýšit produktivitu svého dolu,“ pyšnila se Violetta. „Miloval svou práci a vše, čeho dosáhl, bylo díky jeho vlastní tvrdé práci, talentu a vytrvalosti.“
Ředitel dolu měl prý podle Violetty vážné pochybnosti o použití vrtáku. Její otec musel přesvědčit jak Petrova, tak šéfa místní stranické buňky, aby dali jeho inovaci šanci.
Vlastní rekord překonal ještě několikrát
Ať už se to seběhlo jakkoliv, ze Stachanova se stala legenda. Jakmile se zmínka o jeho fenomenálním výkonu rozšířila tiskem, jeho sláva nebrala konce. Z nenápadného horníka se stal doslova přes noc symbol sovětské prosperity, celostátní celebrita a vzor pro pracující lid. Událost se probírala na stranických schůzích, noviny otiskávaly Stachanovovy fotografie a rvaly se o rozhovor s ním. Stachanov, který dříve ani nevlastnil společenské šaty, byl najednou váženým hostem na večírcích, plesech a schůzích nejvyšších představitelů své země. Dostával moře dopisů a dárků - mezi nimi i luxusní byt v Moskvě, koně, po kterých tak toužil, a poukaz na lázně. Pozadu nezůstal ani Josef Stalin, který mladíkovi daroval automobil a několik státních vyznamenání. Město Kadijvka bylo na jeho počest přejmenováno na Stachanov. Byl natolik známý, že se jeho tvář dokonce objevila na titulní stránce amerického magazínu Time.
Život se stal jednodušším, soudruzi, stal se šťastnějším. A když je člověk šťastný, práce jde dobře. Kdyby byl náš život těžký, smutný a bez radosti, neměli bychom stachanovské hnutí.
Ne každý byl ale z toho úspěchu nadšený. Vedle zástupů horlivých mladých komunistů, pro které byl Stachanov idolem, se našlo taky dost těch, kteří pochopili, jak vážný dopad může mít takový rekord na jejich pracovní život. Nový rekord znamenal novou normu, a pokud byl rekord takhle vysoko, o to větší muselo být jejich úsilí. Říká se, že když Stachanov trhnul rekord, jeho spolupracovníci se do něj pustili pěstmi i holemi a hnali ho s pokřikem a výhrůžkami až domů. Za brankou se musel schovat za sukně své ženy, která výtržníkům mocně zahrozila:
„Jestli se někdo pokusí zabít mého muže, vlastnoručně ho podřežu!“
Rozlícený dav se ale odradit nenechal, a tak musela manžela ukrýt do bečky od zelí.
Stachanov se nespokojil se svými 102 tunami a během několika týdnů prolomil rekord ještě několikrát. V březnu 1937 vydoloval 321 tun uhlí za zkrácenou čtyřhodinovou směnu. V roce 1936 vstoupil do KSSS a zároveň nastoupil jako student na Průmyslovou akademii v Moskvě. Přestože byl téměř negramotný, v roce 1941 studium úspěšně dokončil a byl jmenován ředitelem dolu č. 31 v Karagandě ve středním Kazachstánu. Mezi lety 1943 a 1957 pracoval na Ministerstvu uhelného průmyslu SSSR, v letech 1957–1959 byl zástupcem ředitele nadace Chistiakovantratsit a poté asistentem hlavního inženýra v kanceláři správy dolu č. 2/43 trustu Torezantratsit. Tam zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1974.
Jednou na recepci představil Stalin mou mámu všem – vždy byla elegantně upravená – a řekl: ‚Jsem rád, že vám mohu představit manželku našeho budoucího uhelného ministra.‘ Táta málem omdlel. Byl vyděšený. Máma mi později řekla, že mu musela držet ruku, aby ho uklidnila.'
Stachanov si sice občas posteskl, že komunistické straně trvalo 35 let, než mu udělila nejvyšší státní ocenění Hrdina socialistické práce, jinak se mu ale jeho sláva spíše zajídala. Na život v Moskvě si nikdy nezvykl a postrádal své bývalé kolegy - dokonce i ty, kteří ho onehdy hnali ulicí s holemi. Když Stalin zemřel, nový sovětský vůdce Nikita Chruščov se chtěl Stachanova zbavit a nařídil mu návrat do Donbasu. Jeho rodina - oddaná a podporující manželka Galina a dcery Violetta a Alla - přitom zůstala v jejich moskevském bytě, což opuštěného Stachanova rozrušilo natolik, že posledních dvacet let života v podstatě propil. Zemřel po mrtvici roku 1977 ve věku 71 let.
Jméno Alexeje Stachanova se na piedestalu drželo skoro padesát let. Na jeho počest dokonce vzniklo celé hnutí stachanovců, jak sami sebe označovali ti nejhorlivější z dělníků. V 80. letech ale Gorbačovův režim povolil otěže cenzury a na veřejnost pronikaly informace, po kterých se začal Stachanovův kult hroutit. V roce 1985 se v The New York Times objevila zpráva, podle které sice rekord opravdu padl, nepodílel se na něm ale pouze Stachanov. V zádech prý měl tehdy mít celý tým lidí, kteří za něj během kopání elektrickým vrtákem odváděli nezbytnou práci okolo. Bez odklízení úlomků, nakládání na vozíky, zajišťování střechy a dalších nezbytných hornických činností by Stachanov takového výkonu nikdy nebyl schopen. Noviny citovaly i Konstantina Petrova, který připustil, že rekord z roku 1935 padl díky novému způsobu těžby, ne díky úsilí jednotlivce. V roce 1988 označil sovětský deník Komsomolskaja Pravda událost za zveličenou, nicméně připustil, že v důsledku opravdu vedla ke zvýšení produktivity a lepší organizaci práce. Systém těžby, při kterém Stachanov překročil normu o 1400 %, totiž začaly v tichosti napodobovat i jiné doly. Jen pár let po jeho úspěchu byla důlní těžba v Sovětském svazu plně mechanizovaná.
Alexej Stachanov na obálce časopisu Time (1935)
ZDROJE:
Newman, Dina: Alexei Stakhanov: The USSR's superstar miner (30.11.2015). bbc.com. Čteno 2.11.2026
Costea, Watt: How a Soviet miner from the 1930s helped create today’s intense corporate workplace culture (29.6.2021). theconversation.com. Čteno 2.11.2026
Alexei Stakhanov mined 14 times his quota on Aug. 31. (31.8.2019) themoscowtimes.com. Čteno 2.11.2026
RUSSIA: Stuck-Up Stakhanovites (9.3.1936). time.com. Čteno 2.11.2026
