Článek
Stalinova propaganda se snažila přesvědčit svět, že Sovětský svaz je to nejlepší a nejbezpečnější místo k životu. Když se po konci druhé světové války do Československa vraceli přeživší z východní fronty, přinášeli si s sebou ze země nekonečného blahobytu zážitky, které tomuto obrazu vůbec neodpovídaly. Mezi navrátilci byly stovky a tisíce očitých svědků nejzrůdnějšího výmyslu bolševického systému - nechvalně známých gulazích, kterých za dobu existence sovětského systému vyrostlo asi 30 tisíc. Životní a pracovní podmínky v táborech byly extrémní. Práce byla nelidsky náročná, pracovní nástroje primitivní, příděly jídla se podmiňovaly splněním vražedných norem. Hlavní složku stravy tvořil rozmočený černý chléb a balanda - polévka ze shnilé zeleniny a rybích hlav. Vězně kosil hlad, mráz a nemoci. Na začátku války Sověti v gulazích věznili asi milion zajatců, na konci dekády už to bylo desetkrát tolik. Každý desátý z nich se domů nikdy nevrátil.
Ukrajinec Mikuláš Hulín patřil k těm šťastnějším. Přežil. O tom, čeho byl v gulagu svědkem, ale stejně jako ostatní promluvit nesměl.
Malá ryba
Mikuláš Hulín (Nikolaj Gulin) se narodil roku 1922 v Rachově na Podkarpatské Rusi. Jeho otec byl majetný sedlák, hluboce věřící katolík a přesvědčený komunista zároveň. V roce 1939, krátce po maďarské okupaci Podkarpatí, Maďaři otce Hulína zatkli a ve vězení s ním zacházeli tak drsně, že po několika měsících na následky týrání zemřel. V těch dobách se vina dědila po krvi a po smrti otce se sotva dospělý Mikuláš začal bát i o svůj život. S kamarádem uprchl do Protektorátu, gestapo ho ale zatklo už na nádraží v Moravské Ostravě a deportovalo do vězení ve Vídni. Po dlouhých šesti měsících, kdy ověřovali jeho identitu, se vyšetřovatelé rozhodli, že mladík je na ně malá ryba, a přes slovenskou policii ho poslali zpátky do Užhorodu. Mikuláš věděl, že Maďaři ho po příjezdu nejspíš zastřelí, a po celou cestu vlakem na východ myslel jen na to, jak jim utéct. Na jedné ze zastávek těsně před Užhorodem se odhodlal k troufalému činu: požádal strážce, aby mohl odejít na toaletu, a utekl pootevřeným okýnkem.
„Buď byli neteční, nebo se nade mnou smilovali,“ vysvětloval si Mikuláš jejich nečinnost.
Po několika dnech, kdy zmizel v lesích u Velkého Berezného, narazil na skupinu dřevorubců. Podařilo se mu přesvědčit jejich předáka, aby ho přijal k práci jen za stravu a nocleh. Měl dvě podmínky: nikdo z pracovníků se ho nebude vyptávat na jeho minulost a nikdo ho nenahlásí úřadům. Nejen, že dělníci své slovo dodrželi, ale už po několika týdnech mu předák vystavil potvrzení, že s nimi v lese pracuje celých šest měsíců. Vyzbrojen rukou psaným lejstrem se pak Mikuláš vrátil do rodného Rachova.
O iluze přišel pozdě
Maďarským úředníkům se ten papír zdál hned podezřelý. Mikuláš se ocitl znovu na útěku - tentokrát prchal se skupinou osmi dalších chlapců do východní Haliče v Sovětském svazu. Podařilo se jim sice překonat hranice, v Haliči je ale zastavili policisté a předali do rukou komisařů z NKVD (rusky Narodnyj komissariat vnutrennich děl, česky Lidový komisariát vnitřních záležitostí, centrální státní orgán a sovětská tajná policie). V první chvíli se Mikuláš zaradoval; otec ho učil, že v Sovětském svazu vždycky najde přátele. Ochotně tudíž svým domnělým zachráncům vyprávěl o všem, co na cestách zažil, a doufal, že až věc řádně prošetří, poskytnou jemu i jeho přátelům azyl jako uprchlíkům. Nemohl se mýlit víc. Jedné noci vytáhli dozorci všechny vězně z cel, nastrkali je do vlaku a odvezli zpátky na hranice. Tam jich asi pět set vyhnali z vagonů a nařídili jim, ať jdou přes kopce zpátky do Maďarska a neodvažují se vracet. Pokud se prý vrátí, postřílejí je. Mikuláš se vydrápal na kopec až na místo, kde před válkou ležela československo-polská hranice, když najednou uslyšel zvuk střelby. Zespoda na ně stříleli Maďaři, shora Sověti. Během pár chvil se už všude kolem válela mrtvá těla, Mikuláš ale zázračně přežil. Zbývající vězně Maďaři posbírali a odvezli do budapešťského kriminálu.
Maďarský důstojník držel v ruce protokoly NKVD. Mikuláš nepochyboval o tom, že tahle hra o zajatce postupovala podle předem připraveného scénáře. Na základě jím podepsané výpovědi, ve které se přiznával ke spolupráci se Sovětským svazem, Maďaři Mikuláše označili za špiona a zrádce a odvezli do pracovního tábora. V něm si dozorci krutostí nezadali s nacisty v koncentrácích. Nebýt pomoci Slováka Janka, který ho naučil, jak se vyhnout oprátce, Mikuláš by maďarské vězení nepřežil. Během práce na nádraží se mu naskytla příležitost k útěku. Z předchozí zkušenosti se Sověty se nepoučil a během půlhodinové pauzy na oběd, kdy opadla pozornost bachařů, naskočil na vlak do Berehova. Znovu se pokusil překročit hranice - a znovu ho zatkli a uvěznili, tentokrát ve vězení pro špiony v městečku Stanislavja. Jeho usilovná snaha vrátit se zpátky tam, kde mu už jednou málem napálili kulku do hlavy, prohlubovala přesvědčení sovětských komisařů, že Mikuláš je ve skutečnosti tajný agent. Nikdo jiný by přece nebyl tak hloupý, aby se po tom všem vracel. Týdny ho vyslýchali, mučili, polévali ho v mrazu ledovou vodou a nutili ho, aby ve čtyři hodiny ráno sledoval popravy jiných vězňů na nádvoří.
Nakonec ho nezabili, ale připravili k dalšímu transportu. V té době už Mikuláš definitivně ztratil i ty poslední iluze, které o svých věznitelích měl. Ani už se nedivil, když ho naložili na další vlak a odvezli nejprve do Ivanovy u Moskvy, a nakonec mimo civilizaci, do gulagu v nejodlehlejším koutě daleké Sibiře. Horší už je jen smrt, pomyslel si.
Spletl se i v tomhle.
S mrtvolami za ostnaté dráty
V pracovním táboře máte šanci jen tehdy, když jste užiteční. Mikulášovým úkolem pro prvních pár měsíců bylo kácení stromů v lesích okolo tábora. Práce to byla tak vysilující, že kdysi vitální, statný mládenec zanedlouho vážil jen něco málo přes 40 kilogramů. Mikuláš často hladověl, protože vězni z řad skutečných kriminálníků byli schopni svého soudruha pro kousek chleba i zabít. Když se zcela vyčerpaný ocitl na ošetřovně, pojídal chlorové vápno z latrín, aby se na chvíli vysvobodil z dvanáctihodinových směn. Dvěma lékařkám, také vězenkyním, se mladíka zželelo natolik, že mu přiřadily speciální práci: měl se zhostit funkce táborového hrobaře. K práci dostal od dozorců jenom tupou sekyrku a lopatku s nakřápnutým listem, která zanedlouho praskla. Práce to sice byla fyzicky snesitelnější, peklo gulagu pro něj ale rázem dostalo nový rozměr.
Mikuláš nosil mrtvoly ven ze zóny, jak se tomu říkalo, za ostnaté dráty. S vybavením, jaké měl k dispozici, ale nebylo možné vykopat větší jámu, než stačilo jen na mělký hrob. Snažil se vyhloubit díru aspoň tak hlubokou, aby šlo tělo zeminou alespoň přikrýt, když už ne zakopat, jak se sluší a patří. Jednoho dne, když se vracel k pohřebišti s dalším tělem, s hrůzou zjistil, že nebožtík z čerstvého hrobu zmizel. Netrvalo dlouho a Mikuláš si všiml, že kolem se to hemží vlčími stopami. To oni vyhrabali mrtvolu a vytáhli ji z hrobu. První z toho byl v šoku, ale nakonec mu nezbylo, než se smířit. Někde házejí mrtvoly do pece, říkal si, jinde je pohřbívají do země - tady se o nezbytné postarají divoké šelmy, které se stejně jako on snaží na nehostinné Sibiři přežít. Byl to krutý řád přírody, ale alespoň to byl řád. Co dělali lidé - to bylo teprve bezpráví.
„Nakonec mě vlci vítali, když jsem tu mrtvolu nesl,“ vzpomínal Mikuláš po válce. „Jen jsem ji formálně přikryl a oni už si udělali to svoje.“
Z gulagu nakonec Mikuláše vysvobodila československá vojenská mise, která ho jako vězně původem z Podkarpatí dopravila do Buzuluku, kde právě vznikala nová československá zahraniční jednotka. Zde Mikuláš absolvoval tvrdý vojenský výcvik. Bojoval u Sokolova, Bílé Cerekve, Dukly, Nižného Komárniku. Byl celkem třikrát vážně zraněn a v důsledku svých zranění přišel o levou nohu.
Když Spojenci vyhráli válku, Mikuláš jásal jen polohlasem. Když se pak v Československu dostali k moci komunisté, byl zdrcený. Věděl dobře, co přijde. Po válce začal studovat práva, ale když se roku 1946 oženil, odešel do Mikulova, kde dostal jako válečný invalida trafiku. V únoru 1948 ho zatkla StB - za pomoc protikomunistické odbojové skupině a za údajné šíření pomluv o SSSR. Podle úřadovny StB „rozšiřoval mezi zahraničními vojáky východní armády různé nepravdivé zprávy“.
Dále měl tvrdit, že „nikdo ze zahraničních vojáků si nebude přát, aby v ČSR byl zaveden takový pořádek a způsob života, jaký je veden komunisty v Rusku.“ Pravdu, kterou prožil na vlastní kůži, bolševici hbitě převrátili v lež.
O pár let později by ho možná poslali do uranového lágru, tehdy ještě ale komunistická zvůle nebyla tak bezbřehá. Mikuláš nějakou dobu pracoval v trafice na Karlovarsku a když po pár letech přišla nabídka k návratu do armády, z pragmatických důvodů ji přijal. Patnáct let pracoval jako vedoucí zásobování, před normalizačními prověrkami v roce 1972 ale raději dobrovolně odešel do civilu a od roku 1975 byl v důchodu. Zemřel v roce 2015.
ZDROJE:
Kroupa, Mikuláš: Vlci mě vítali, když jsem nesl další mrtvolu, říká vězeň gulagu Mikuláš Hulín (29.11.2015). plus.rozhlas.cz. Čteno 23.10.2026
Mikuláš Hulín. pametnaroda.cz. Čteno 23.10.2026
Mikuláš Hulín (Nikolaj Gulin). ustrcr.cz. Čteno 23.10.2026
