Článek
V Moskvě ještě nestihli oplakat zesnulého Josifa Stalina a smuteční zvony se rozezněly i v Praze. Dne 14. března 1953, přesně devět dní po Stalinovi, zemřel první československý dělnický prezident Klement Gottwald. Podobností mezi těmito dvěma velikány bylo více než dost: oba pocházeli z chudého venkovského prostředí, oba se kvůli svým radikálním myšlenkám dostávali do konfliktu se státem a oba se nakonec vyšvihli do nejvyšších pater politiky.
Oba se také měli po své smrti měli stát „nesmrtelnými“ symboly svého režimu. Stalinovo tělo bylo po smrti nabalzamováno, vystaveno v Domě odborů a nakonec uloženo vedle Leninova těla v mauzoleu na Rudém náměstí. S Gottwaldem chtěli jeho soudruzi naložit podobně.
Osudné loučení
Stalin umíral několik dní. Ráno 1. března se vrátil z večírku do svých pokojů a nevyšel až do pozdní noci. Jeho spolupracovníci si všimli jeho nepřítomnosti, ale protože vůdce předtím vydal přísný zákaz ho rušit, neodvážili se vstoupit bez povolení. Hospodyně, která nesměle otevřela dveře, našla Stalina zhrouceného na zemi, částečně v bezvědomí a v kaluži vlastní moči. O čtyři dny později zemřel.
Ještě téže noci zpráva o Stalinově smrti dorazila i do Prahy. Už kolem 3:30 ráno se v bytě prezidenta republiky sešlo vedení KSČ, aby připravilo oficiální reakci a domluvilo podobu smutečních akcí. Hned 6. března vyšlo Rudé právo ve zvláštním vydání se Stalinovým portrétem přes celou titulní stranu, fotografie zemřelého visely ve výlohách obchodů i na sloupech veřejného osvětlení. 9. března se na Václavském náměstí konala oficiální tryzna, které se účastnilo asi 300 tisíc lidí.
Nedochoval se přesný popis toho, jak na skon sovětského vůdce reagoval Klement Gottwald. Můžeme si ale snadno domyslet, že kromě politického dopadu to pro něj musela být i velká osobní rána. Pro Gottwalda byl Stalin vzor, opora a taky člověk, jehož autorita přímo ovlivňovala jeho vlastní režim. Utíkal k němu, kdykoliv se ocitl v nouzi. Když v roce 1934 prohrál v prezidentských volbách proti T. G. Masarykovi, kromě neúspěchu se musel vyrovnat také s trestním stíháním za své předvolební výroky. Před trestem uprchl do Sovětského svazu a v moskevském exilu vyčkával až do konce druhé světové války. Po ní se ujmul funkce předsedy KSČ, po volbách 1946 byl jako hlava vítězné strany dosazen do funkce premiéra. Ze své pozice umožnil nemocí oslabenému Edvardu Benešovi opětovné zvolení prezidentem, tlak, který na něj komunisté vyvíjeli, ale nakonec přispěl k jeho abdikaci. Po státním převratu roku 1948 Gottwald ve funkci nahradil Beneše a přeorientoval Československo na Moskvu.
Gottwaldova loajalita byla tak silná, že v 50. letech už byl v podstatě jen pasivním vykonavatelem Stalinovy vůle. Vina za léta politických procesů a policejní zvůle padá na jeho hlavu.
Gottwald sledoval Stalinovy poslední dny s úzkostí. Věděl o Stalinově dlouhodobě nedobrém zdravotním stavu a nejspíš tušil, že už se neuzdraví. V projevu, který pronesl 7. března v rozhlasovém vysílání, vyzval československé občany, aby se v této těžké době ještě více přimkli k Moskvě, a oznámil, že on sám pojede na Stalinův pohřeb. Tímto rozhodnutím přitom ignoroval své vlastní zdravotní problémy.
Lékaři znali jeho stav. On je nechal zatknout
Přiznávat, že prezident republiky řeší vážné zdravotní potíže, nikdy nebylo dvakrát taktické. A i když nějaké neověřené informace na veřejnost sem tam pronikly, Gottwald byl ke sklonku svého života mnohem více nemocný, než československá veřejnost tušila. Už v roce 1944, tedy v necelých 48 letech, prodělal těžký infarkt. Dlouhodobě měl problémy se srdcem a lékaři mu později zjistili výduť na aortě (aneurysma). Jeho cévní problémy byly často dávány do souvislosti se syfilidou, kterou se nakazil už v 20. letech a kterou nikdy neléčil. V pozdním stádiu přitom může syfilis poškodit srdeční stěnu a způsobit rozšíření i výduť. K tomu všemu byl Gottwald vášnivý kuřák, po většinu života popíjel velké množství alkoholu a paranoia, ke které ho v 50. letech dohnalo směřování jeho vlastní strany, ho dostávala pod permanentní stres.
Když 8. března 1953 odlétal na Stalinův pohřeb, nebyl na tom Gottwald vůbec dobře. Jeho lékaři mu kvůli změnám atmosférického tlaku důrazně nedoporučili létat, po příletu mu bylo nevolno a stěžoval si, že je nachlazený. Během smutečního obřadu otekly soudruhu prezidentovi nohy a byl spěšně převezen do kremelské nemocnice, kde obdržel vysoké dávky penicilinu. Po návratu do Prahy se jeho stav zhoršil natolik, že musel ulehnout na lůžko. O rok dříve nechal pod záminkou „nedostatečné péče“ zatknout dva své osobní lékaře (zjevně po inspiraci Stalinovými čistkami mezi lékaři), tím pádem došlo k určitému zmatení v jeho utajených lékařských záznamech. Přivolaní lékaři Gottwaldovi původně diagnostikovali těžký zápal plic a podávali mu špatnou léčbu, protože neměli ani zdání o jeho aneurysmatu. Když se na rentgenu objevila výduť, sovětští poradci po telefonické konzultaci se sovětským chirurgem Bakulevem navrhli otevřít prezidentovi hrudník a aortu mu sešít. Čeští lékaři tento zákrok odmítli jako neproveditelný, protože Gottwald by ve svém stavu nepřežil cestu do nemocnice. Dne 14. března 1953 dostal Gottwald injekci morfia, po které se mu citelně ulevilo. Poručil si sklenku piva, talíř vývaru a jablečné pyré. V jedenáct hodin dopoledne zemřel.
Z prezidenta nechtěli mít mumii
"Je to dojemná i bohatýrská píseň,
jako by ji pěvci z lidu zpívali.
Na začátku týdne loučili se.
Koncem týdne znovu setkali.
Sešli se – jak scházejí se bratři
nebo jak otec se synem,
kteří k sobě nerozlučně patří,
soudruh Gottwald se soudruhem Stalinem."
Těmito verši zareagoval básník Pavel Kohout na překvapivý skon Klementa Gottwalda. V tom, že oba státníci odešli tak brzy po sobě, viděla řada lidí cosi prozaického - jako by Gottwald bez Stalina skutečně nemohl existovat. Oficiální oznámení Gottwaldovy smrti vysílal ještě 14. března odpoledne československý rozhlas, druhého dne přinesl jeho medailon i deník Rudé právo. Pohřeb byl naplánován na 19. března.
Rozlučkový obřad s naším prvním lidovým prezidentem měl být monumentální. Po vzoru dalších komunistických vůdců (Lenina, Stalina i bulharského vůdce Georgi Dimitrova) mělo být i Gottwaldovo tělo mumifikováno a vystaveno na veřejném místě. Na tom se členové nově jmenované Komise pro organizaci pohřbu Klementa Gottwalda shodli bez výhrad. Bylo třeba jen vymyslet, kam s ním. Už v roce 1951 byly v památníku na pražském Vítkově slavnostně uloženy ostatky několika významných českých osobností a dva týdny po Gottwaldově smrti byla schválena přestavba památníku na hrobku. V „Gottwaldově mauzoleu“ pak mělo státníkovo tělo před zraky návštěvníků odpočívat věčně.
Marta Gottwaldová u otevřené rakve svého manžela. Na fotografii vlevo sovětská delegace
Aby mohla být zachována pro další generace, bylo nutné mrtvolu patřičně upravit. Hned 15. března přiletěli do Prahy odborníci z laboratoře při Leninově mauzoleu v Moskvě a patoložka Nina Vaščanova ještě toho dne provedla pitvu (čeští lékaři nebyli k výkonu připuštěni a diskrétně čekali za dveřmi) a základní ošetření těla před balzamováním. Vyjmula všechny vnitřní orgány, protože ty nejrychleji podléhají zkáze, a ponechala hlavní cévy.
Balzamování samo probíhalo následující noci ve Španělském sále Pražského hradu, ve kterém bylo tělo přes den vystaveno. Balzamovači při něm napustili cévy zemřelého balzamovacím roztokem a ty pak tekutinu rozvedly do všech tkání. V počáteční fázi byl roztok založen především na bázi formaldehydu, který stabilizuje bílkoviny a brání rozkladu.
Balzamovači usilovali o to, aby co nejlépe zachovali „živý“ vzhled těla a přirozené vlastnosti tkání. Nechtěli Gottwalda vysušit, aby z něj zůstal jen scvrklý kus tkáně, jako se to dělo se starověkými mumiemi. Po pohřbu následovalo několikaměsíční období, kdy tělo opakovaně máčeli v lázni s konzervačním roztokem. Glycerin pomáhal udržet tkáně vláčné a pružné a vázal na sebe vlhkost, octan draselný zase pomáhal s druhotnou konzervací. Původně se měl sovětský tým o tělo starat dlouhodobě, pak ale předali své know-how československým specialistům a vrátili se do Moskvy. Ti pak pokračovali v pravidelných lázních a denně kontrolovali estetický stav těla. Aby bylo možné tělo vystavovat veřejně, všechny viditelné části těla musely vypadat přirozeně. Pravidelně proto odsávali z kůže vlhkost, kontrolovali, zda někde neprosvítá steh a upravovali nebožtíkovi vlasy a makeup. V neposlední řadě taky čas od času pomocí modelovací hmoty zahladili některé nedostatky.
Gottwaldova pohřbu se účastnily téměř všechny významné osobnosti československého politického života. Ministři, členové ÚV KSČ, primátoři i náměstci, redakce Rudého práva a dokonce i někteří církevní hodnostáři. Dorazili i hosté ze zahraničí - polský předseda vlády Boleslaw Bierut, čínský premiér Čou En-laj nebo mongolský předseda vlády Jumdžágín Cedenbal. Pochopitelně nechyběla delegace ze Sovětského svazu, který tak mohl diplomaticky oplatit Gottwaldovu účast na Stalinově pohřbu. Po obřadech bylo tělo převezeno do mauzolea na Vítkově. Tam se o něj nepřetržitě staral tým tří lékařů a celou suitou zdravotních sester a pomocného personálu.
Stalin vydržel „nesmrtelný“ osm let. Po těchto osmi letech v Leninově mauzoleu nechalo sovětské vedení jeho tělo v rámci destalinizace tajně vyzvednout a pohřbít v nekropoli u kremelské zdi.
Gottwald nedopadl o moc lépe. Dne 1. dubna 1962 bylo vítkovské mauzoleum uzavřeno pro veřejnost. Tělo samotné tam zůstalo ještě osm týdnů, než bylo v červnu 1962 ve strašnickém sarkofágu zpopelněno a uloženo do kamenného sarkofágu. Důvody, proč se tak stalo, jsou dodnes předmětem dohadů. Podle jedné z verzí se ukázalo, že v chvatu a pod dohledem moskevských odborníků udělali českoslovenští specialisté při balzamování školáckou chybu a tělo se začalo rozkládat.
Sen o věčnosti se definitivně rozplynul po sametové revoluci. V roce 1990 byly Gottwaldova urna převezena z Vítkova na Olšanské hřbitovy. V té době byla ještě naživu Gottwaldova jediná dcera Marta i její tři dcery, nikdo z rodiny ale o ostatky svého slavného předka neprojevil zájem. Klement Gottwald skončil v hromadném hrobě se svou ženou Martou a dalšími komunistickými funkcionáři. Místo velkolepé hrobky se tak místem jeho posledního odpočinku stal hromadný hrob č.137.
Gottwaldův hrob na Olšanských hřbitovech
ZDROJE:
Československý lid se loučí s Klementem Gottwaldem. Rudé právo, 1953, ročník 33, číslo 76. Čteno 16.10.2026
Zpráva Komise pro organizaci pohřbu presidenta republiky a předsedy KSČ Klementa Gottwalda. Rudé právo. 1953, ročník 33, číslo 75. Čteno 16.10.2026
Gottwald byl alkoholik, kterému zřejmě prasklo aneurysma. Od 50. let byl už jen pasivním vykonavatelem pokynů Stalina. plus.rozhlas.cz. Čteno 17.10.2026
Krupka, Jaroslav: Smrt Klementa Gottwalda: Doplatil na životní styl, oddanost Stalinovi a paranoiu (14.3.2023). denik.cz Čteno 18.10.2026
