Článek
Jakmile ten zápach jednou ucítíte, už nikdy v životě si ho s ničím nespletete.
Silný, vtíravý, nasládlý a štiplavý zároveň, trochu jako tlející maso, trochu jako zkažená vejce. Tak intenzivní, že pronikne skrz dvoje zavřené dveře, a tak obtěžující, že i ty největší flegmatiky přiměje k činu. Obyvatele činžáku v pražských Holešovicích už několik dní obtěžoval zápach táhnoucí se chodbou v prvním patře. První si mysleli, že někdo zapomněl za dveřmi odpadky, potom, že na některé z rohožek ulpívají nedbale uklizené následky alkoholového opojení. Podobné věci se někdy stávají - zvlášť, když v baráku bydlí taková existence, jako je ten Volek. Byl jediným z patra, kdo si na zápach nestěžoval, a sousedé se marně rozpomínali, kdy ho naposledy viděli vylézat z bytu. Klepali na něj, zvonili, volali přes dveře. V srpnovém horku smrad rychle sílil a když se u sousedky vedle objevily mouchy, v neblahé předtuše zalarmovali policii a hasiče.
Když dveře násilím vypáčili, nalezli byt v žalostném stavu. Ze zakouřených stěn opadávala omítka. Dveře do pokoje někdo vyrval i s panty. Na zemi se válely nedopalky, prázdné lahve od alkoholu se opíraly o stará zrezlá kamínka. Byl to takřka holobyt - žádný stůl, žádná skříň, žádné teplo domova. Zůstala jen postel s kovovým rámem, pod kterou se válel doklad o ztrátě občanského průkazu, jedna složenka a tři předpisy na léky. V posteli leželo tělo v pokročilém stádiu rozkladu. Patřilo Mikimu Volkovi - zkrachovalému muzikantovi, geniálnímu šoumenovi a nekorunovanému králi českého rokenrolu.
Miki, máma a Dikobraz
Miki Volek se narodil 21. května 1943 v Uherském Hradišti jako jediný syn armádního důstojníka Václava Volka a jeho ženy Ludmily. Rodiče ho pojmenovali Michal Vítězslav Volek, on sám si ale říkal různě - Michal, Michael, Mickey i Miki. Malý Michal se s rodiči hodně stěhoval, po druhé světové válce totiž jeho otec jako voják z povolání často měnil působiště. V roce 1958 se rodina usadila natrvalo v Praze, ještě téhož roku byl ale Václav Volek nucen armádu opustit kvůli problémům souvisejícím s jeho alkoholismem. Pití se mu nakonec stalo osudným - zemřel v roce 1969, když ho cestou z hospody na šrot opilého srazilo auto. Miki i jeho matka rádi šířili verzi, podle které otce srazil velorex řízený invalidou.
Miki nikdy nezastíral, že si s otcem příliš nerozuměl. Možná k tomu přispěly i pochybnosti o jeho otcovství (Mikiho biologickým otcem mohl být i spisovatel František Kožík, se kterým měla Ludmila před svatbou intimní vztah), Václav každopádně nebyl dvakrát přítomným otcem. Ve službě byl zvyklý udílet rozkazy, doma se ale stahoval do ústraní a spíše než synovi se věnoval flašce. Domácnosti Volkových vládla pevnou rukou matka, která k sobě syna poutala až nezdravě. Velice ji miloval a byl jí naprosto oddaný, se vším se jí svěřoval a hlásil jí každý svůj krok. V Mikiho dospělosti vypadalo až úsměvně, když on, nespoutaný rocker, vedl za rámě drobnou kulatou paní v elegantním prvorepublikovém kostýmku, v druhé ruce jí nesl tašku a všechny okolo zdvořile zdravil. Podobně uctivě jako k ní se choval i k jiným starším dámám - tím byl překvapivě pověstný.
Matka byla zároveň tou, kdo Mikiho k hudbě přivedl. V dětství mu platila hodiny kytary a klavíru a podporovala ho, aby našel svůj styl. V roce 1956 vyšel v satirickém časopise Dikobraz článek, který posměšně komentoval hudbu a styl vycházející hvězdy Elvise Presleyho. Elvis toho roku zboural žebříčky se svým debutovým albem a megahitem Heartbreak Hotel, československý plátek ale tento úspěch shazoval komentáři o „novém úpadkovém hudebním stylu, vzniklém v prohnilém imperialismu“. Na pubertálního chlapce tato zpráva zapůsobila přesně opačně - byl zvědavý a toužil si rokenrol poslechnout. Když mu matčina sestra Irena, provdaná tehdy do Západního Německa, poslala desky s podpultovou hudbou, bylo vymalováno. Od té chvíle mu matka podepisovala omluvenky do školy, když dopoledne na západní Radio Luxembourg vysílali živé přenosy Elvisových koncertů.
Líbil se mi, protože byl úplně jiný než tehdejší swing. Ale vůbec mě nenapadlo, že ho jednou budu zpívat. A že rock’n’roll se pro mě stane životním stylem.
V roce 1960 začal Miki vystupovat s kapelou Crazy Boys, ve které hrál na sólovou kytaru a zpíval doprovodné vokály. Setkal se tam mimo jiné i s Ladislavem Štaidlem a pozdějším klávesistou Olympicu Mirkem Berkou. V kapele zažil Miki fenomenální úspěch - stávalo se, že ho diváci nechtěli pustit z pódia. Crazy Boys se rozpadli v roce 1963, když se nechal Miki dobrovolně hospitalizovat na psychiatrii, aby nemusel na vojnu. Po propuštění ještě téhož roku nahrál své první desky s Olympicem.
S fenmetrákem až do konce
V polovině 60. let přišla Mikiho zlatá éra. Srovnávali ho s hvězdami, jako byl Waldemar Matuška, Eva Pilarová nebo Karel Gott, oproti nim ale nebyl zdaleka tak uhlazený a melodický. Potrpěl si na kontrasty - pěstoval si blond nebo odbarvenou hřívu, kterou doplňoval tmavými brýlemi, černou koženou bundou a masivními prsteny na světlých rukavicích. Jeho vzhled zapůsobil na československé scéně jako hotové zjevení. Miki sdílel přesvědčení svého oblíbence Elvise, že zpěvák musí být nejen dobrý interpret, ale i dobrý šoumen. Kladl velký důraz na fyzickou rovinu zpěvu: na pódiu křičel, chraptěl, sípal a vzlykal, podupával nohou, houpal se v kolenou a hrozil pěstí. S publikem si hrál, hecoval jej, povzbuzoval drzým odsekáváním slabik a trhavými pohyby. Vycházel z nejdrsnější verze americkéh rokenrolu - jeho inspirací byli Chuck Berry, Fats Domino, Screamin Jay Hawkins či Little Richard. Zpíval anglicky, ale ukazoval, že rekonrolové rituály můžou velmi dobře fungovat i v českém prostředí s českými texty. Přezdívka „král českého rokenrolu“ vznikla právě v této době.
Žádný z lidí, kteří mají něco společného s naší taneční a populární hudbou, si o sobě za celou svou kariéru nepřečetl tolik odmítavých kritik jako dvacetiletý bigbeatový zpěvák Michael Volek za jedinou sezónu.
Tento úspěch byl ale draze vykoupený. Miki na pohled překypoval sebevědomím, ve skutečnosti ho ale užírala úzkost, kterou ještě zhoršoval jeho velký handicap - neuměl mluvit anglicky. Jeho nekonformní vzhled a styl mu ztěžoval přístup do nahrávacích studií a tehdy velmi vlivného rozhlasu, navíc trpěl šílenou trémou. Nikdo si nevšiml, že do sebe před každým vystoupením kope pár fenmetráků a zapíjí je vodkou, aby byl vůbec schopný postavit se před publikum. Fenmetrák, jak se lidově říkalo fenmetrazinu, je psychostimulační látka a anorektikum původně používané jako součást léku při terapii obezity. Chemicky jde o látku podobnou metamfetaminu (pervitin), na které vzniká velmi silná závislost. Než byl lék s fenmetrazinem stažen z výroby, byl v Československu velmi rozšířený jako psychostimulační droga a Miki se rychle přidal do skupiny spokojených uživatelů. Šokující je, že k užívání drog Mikiho v brzkém mládí přivedla jeho vlastní matka. Radila mu, které prášky má užívat na zklidnění a které na povzbuzení a míchala mu je jako koktejl, aby dosáhl maximálního výkonu. Pravděpodobně syna seznámila i s opojnými účinky fenmetrazinu - aniž by si přitom uvědomovala, jak zrádné jsou její rady. Pro Mikiho byla matka nepřekonatelná autorita a i jako dospělý ji poslouchal na slovo. V druhé polovině 60. let se stal z dopingu před vystoupením návyk a v 70. letech už závislost ovládala celý jeho život.
V roce 1965 se Miki pohádal s Petrem Jandou a roku 1966 odešel z Olympicu. Začal vystupovat se skupinou Old Stars, následujícího roku dostal angažmá v divadle Semafor, kde mu Jiří Suchý a Jiří Šlitr ponechali i prostor pro vlastní tvorbu. Od roku 1968 zpíval v kapele Mickey & The Samuels Petra Kaplana a v roce 1969 se s nimi v rámci turné podíval do Západního Berlína. Členové kapely dostali propustky a mohli procházet mezi oběma částmi města. V Západním Berlíně si Miki nakoupil plakáty, zábavné publikace a také tiskoviny o Pražském jaru, což následná hraniční kontrola klasifikovala jako protirežimní činnost. Půl roku Mikiho zadržovali a vyslýchali ve vazbě v Berlíně, následně ho za protistátní štvaní odsoudili na osmnáct měsíců za mřížemi. Po třinácti měsících ve věznici v Drážďanech ho za doprovodu Stasi eskortovali do Československa. Zde ho StB dotlačila ke spolupráci na pozici informanta. Zprávy o osobnostech české kultury ale schválně podával takovým způsobem, že ho z této nechtěné služby po necelém roce StB propustila s cejchem „nepoužitelnosti“.
Přelom 70. a 80. let znamenal definitivní konec Mikiho hudební kariéry. Veškerý jeho dřívější drive pohltila závislost. I když se pokusil o návrat k normálnímu životu - oženil se, začal studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a vydal své první a jediné sólové album - drogy a alkohol byly silnější. Manželka Olina nevydržela jeho opilecké eskapády a požádala o rozvod, studium nedokončil a peníze z vydaného alba mu nevydržely dlouho. Aby měl na alkohol, prodával svoje věci - nábytek, sbírky desek, později i hudební nástroje. Nakonec přišel i o byt a odvrátila se od něj většina jeho dosavadních přátel. Petr Janda vzpomínal, že nejcennějším majetkem Mikiho Volka byl v té době kufřík s léky, které mohutně zapíjel vodkou. Jeden z hrstky posledních přátel mu půjčil zdemolovaný byt v holešovické Veletržní ulici, i bez toho ale dožíval jako bezdomovec.
Fenmetráku tam byly hromady, kokain jsme ještě neznali, ale míchali jsme koktejly z vermutu a prášků jako o závod.
Tělo Mikiho Volka bylo nalezeno dne 14. srpna 1996. Tento den byl také určen jako datum jeho úmrtí, podle znalců ale smrt nastala týden až deset dní předtím. Až deset dní ho nikdo nepostrádal. Lékař, který dorazil do bytu ve Veletržní ulici, na místě vyloučil cizí zavinění, i tak ale nařídil pitvu, jejíž výsledky potvrdily celkové selhání organismu i krvácení do jícnu jako bezprostřední příčinu smrti. Jícnové varixy jsou častým průvodním jevem jaterní cirhózy, která vzniká jako následek nezřízeného pití alkoholu. Mikiho život završil konec jako z rockové balady.
Ostatky Mikiho Volka jsou uloženy v hrobě na Olšanském hřbitově v Praze. Miki neměl v okamžiku smrti žádné potomky ani blízké příbuzné, o vypravení pohřbu se proto postarali jeho kolegové z umělecké branže. Náhrobek nechal zhotovit Petr Janda, jeho autorkou je Jana Krausová. Od roku 2014 je hrob adoptován.
ZDROJE:
Bystrof, Michal: Miki Volek: Podivín, feťák a smutná postava, na kterou si opilci v hospodě ukazovali. A geniální showman (14.8.2026). reflex.cz. Čteno 30.10.2026
Kapinus, Oleg: Miki Volek jako syn slavného spisovatele Kožíka? Možné to prý je (4.10.2015). denik.cz (archiv). Čteno 30.10.2026
Kříženecký, Jaroslav. Miki Volek: nespoutaný život krále českého rock and rollu. XYZ, 2016. ISBN 978-80-7505-398-5.
SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Miki Volek (16.8.2013). ireport.cz (archiv). Čteno 30.10.2026
