Měsíc před Sametem pozval Husák na Hrad palestinské teroristy. Arafatovi dal pusu a ocenění za mír

Rolníci na Blízkém východě si už po staletí zakrývají hlavu a krk tradičním arabským šátkem zvaným kefíja. Jde o nesmírně praktický kus oděvu - je tenký a vzdušný, dobře saje pot a chrání před sluncem, prachem, pískem i chladem. Tradičně se vyrábí z bavlny, tká se do tvaru čtverce a opatřuje třásněmi, způsob nošení, vzor i materiál se ale výrazně liší podle regionu.

Kefíja může být utkána prakticky v jakékoliv barvě, po celém světě je ale nejvíce známá její černobílá varianta, která je nejčastěji spojována s Palestinci. Její vzor má prý odkazovat na rybářské sítě, olivovníky nebo obchodní cesty, protože historické území Levanty (Palestiny) po tisíciletí sloužilo jako křižovatka mezi kontinenty. Už v první polovině 20. století získalo nošení kefíji výrazně politický rozměr: během Velkého arabského povstání si s ní palestinští povstalci zakrývali celou tvář, aby nebyli rozpoznatelní pro britskou policii. Na znamení solidarity pak začali šátek podobně nosit nejen rolníci, ale i všichni ostatní Arabové ve velkých městech. Jen jediný člověk ale tento praktický kusu oděvu povýšil na jeden z nejvýznamnějších politických symbolů 20. století. Jásir Arafat, palestinský odbojový vůdce a první prezident Palestinské národní správy, od 60. let kefíju prakticky nesundal z hlavy. Šátek se stal nejen symbolem jeho politiky, ale i jeho osobní značkou i odkazem.

Málo se ví, že Arafat proslulou černobílou kefíju, zvanou také palestinka nebo arafatka, jako politický symbol poprvé vynesl během své první návštěvy Prahy. Stalo se tak v roce 1956 na kongresu Mezinárodního svazu studentstva, kam byl pozván jako řečník. Byly časy, kdy se u nás šátek těšil velké oblibě jako módní doplněk, a minimálně na politické úrovni tady byl populární i Arafat sám. Socialistické Československo navštívil minimálně devětkrát a vždy se mu zde dostalo vřelého přijetí. V jednom případě si z Prahy neodvezl jen slova díků a uznání, ale i naše nejvyšší vyznamenání.

V roce 1989 navštívil Arafat Československo asi čtyřikrát. O třech z návštěv se nedochovaly téměř žádné informace; pravděpodobně si do střední Evropy zajel kvůli setkání s izraelskými a palestinskými komunistickými představiteli. Nejznámější a nejlépe zdokumentovaná je oficiální návštěva z 18. října, tedy necelý měsíc před Sametovou revolucí, kdy se na Pražském hradě setkal s prezidentem Gustávem Husákem. Setkání to bylo vřelé, srdečné, plné úsměvů před kamerami a bratrskou zdravici s polibkem na obě tváře. Kromě soudruha prezidenta přivítal Arafata také generální tajemník KSČM Milouš Jakeš.

„Vítáme vás jako vzácného hosta, nejvyššího představitele Palestinského státu, Organizace pro osvobození Palestiny a hrdinného palestinského lidu, jehož pokračující povstání na okupovaných územích ztělesňuje vůli po svobodě,“ vyjádřil Jakeš podporu právě probíhajícímu povstání proti izraelské okupaci Pásma Gazy.

Arafat za tento kompliment poděkoval v plamenném projevu během státní večeře. Malému národu v srdci Evropy sklonil poklonu za podporu „spravedlivého boje Palestinců“, který, jak věřil, brzy skončí ziskem Jeruzaléma coby hlavního města nové Palestiny.

„Palestinci své odhodlání zcela jednoznačně potvrzují při nynějším lidovém povstání na okupovaných územích,“ zahřímal Arafat a ujistil československé občany, že palestinský lid je i nadále „plný sebedůvěry a odhodlaný přinést ty nejvyšší oběti za svá národní práva, svobodu a spravedlnost“. Za „nejvyšší oběť“ palestinskému boji přitom nepadli jen hrdinní bojovníci, které Arafat osobně posílal do boje, ale také značné množství jimi zavražděných izraelských civilistů.

Ono „lidové povstání“ bylo ve skutečnosti první z nechvalně známých intifád. První intifádě (z arabského výrazu pro probuzení) se přezdívá také „válka kamenů“ podle toho, že během ní Palestinci pochodovali ulicemi a házeli kolem sebe kameny. První intifáda byla sice o poznání méně násilná než ta druhá, i při ní ale Palestinci někdy ke kamenům přihodili taky nějaký ten granát nebo zápalnou lahev, čímž pokořili křehkou hranici mezi protestem a teroristickou akcí. Arafat tyto lidové protesty považoval za legitimní projev hněvu palestinského lidu, který toužil po osvobození, a Československo mu dávalo zapravdu.

„ČSSR vyjádřila pevnou solidaritu s hrdinným povstáním palestinského lidu a odsoudila represe izraelských okupačních úřadů proti Palestincům na okupovaných územích,“ stálo v oficiální zprávě vydané na závěr Arafatovy návštěvy v Praze. To, že Československo je plně solidární s myšlenkou svobodné Palestiny, tlumočilo československým občanům také Rudé právo.

Arafata na návštěvě v Československu doprovázel jeho poradce Bassam Abu Sharif. Můžeme se zdráhat označit za teroristu přímo Arafata, Sharif jím ale byl zcela nepochybně. V 60. letech patřil k nejznámějším militantům teroristické Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP), odkud byl vyloučen až na kraji 80. let kvůli podpoře Arafata, který už tehdy vystupoval jako zastánce mírových řešení. Americký magazín Time dokonce Sharifa označil za „nejznámější tvář teroru“ kvůli jeho zapojení do únosů letadel v 70. letech a podpoře a propagaci útoků na mezinárodní cíle. Na rozdíl od Arafata byl Bassam v té době přesvědčený marxista a nadšený obdivovatel Mao Ce-tunga a Che Guevary.

Arafat se ideologicky hlásil jak k socialismu, tak k nacionalismu, které v boji za nezávislost Palestiny propojil v křehké symbióze. Politická strana Hnutí Fatah, kterou založil, i samotná Organizace pro podporu Palestiny (OPP), které předsedal, byly obě postaveny na sekulárních a levicových základech. Arafat byl pragmatik a jako takový správně vyhodnotil, že geopoliticky nejvýhodnější je se orientovat na sovětský svaz a jeho satelity, které poskytovaly povstalcům jak finanční, tak i vojenskou a politickou podporu. Do této pomoci se přirozeně zapojilo i Československo. V 70. a 80. letech fungovala v Zastávce u Brna specializovaná pobočka pro zahraniční studenty, která byla v roce 1982 oficiálně pojmenována jako Ústav zahraničních studií Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti (SNB). V oploceném a přísně střeženém areálu probíhala politická, zpravodajská i bezpečnostní formace kádrů ze spřátelených režimů a organizací ze zemí třetího světa, zejména z OOP a tehdejšího Afghánistánu. Husákův režim také teroristům v Palestině nepřímo dodával Semtex. Jen v 80. letech bylo z Československa vyvezeno asi 40 tisíc tun výbušnin: ty sice oficiálně skončily v Sýrii nebo Íránu, odtud pak ale byly snadno distribuovány do Gazy a na Západní břeh Jordánu. Arafatova OOP přitom měla na svědomí řadu brutálních teroristických útoků, včetně např. útoku na izraelský školní autobus z května 1970, při kterém zahynulo devět dětí.

Pro Husáka Arafat nebyl terorista, ale osobnost, skrz kterou bude obnoven mír na Blízkém východě. Při příležitosti přátelské návštěvy mu proto jako výraz úcty a podpory jeho mírotvorných snah udělil Čs. řád Bílého lva I. třídy s řetězem. Tím se Arafat dostal do vybrané společnosti několika málo hlav státu, které mohly naše nejvyšší státní vyznamenání nosit s masivním řetězem kolem krku přes ramena. Před Arafatem získal stejný řád v roce 1977 íránský šáh Muhammad Réza Pahlaví, o rok později i libyjský diktátor Muammar Kaddáfí, v roce 1987 si pak Bílého lva převzal z genocidy obviněný etiopský vůdce Mengistu Haile Mariam. Husákovi nutno přečíst ke cti, že nebyl jediný, kdo podlehl iluzi, že Arafat zajistí mír Palestinou a Izraelem. Mezinárodním společenstvím byl Arafat vnímán jako jediný vůdce, který dokáže usměrnit radikalizující se palestinské frakce a sjednotit palestinské hnutí za svobodu tak, aby byl mírový dialog s Izraelem vůbec možný. V roce 1990 pozval samozvaného palestinského prezidenta na diplomatickou návštěvu i Václav Havel.

V roce 1993 uznal Jásir Arafat jménem Organizace pro osvobození Palestiny státu Izrael právo na existenci. Zaručil se za to, že nechá svého souseda existovat v míru a bezpečí, zřekl se veškerých vojenských intervencí proti němu a ostře odsoudil teroristické činy, kterým on sám v minulosti vydatně napomáhal. Izrael se mu odvděčil tím, že uznal OPP jako zástupce lidu Palestiny a projevil ochotu s ním jednat. Za tento historický krok obdržel Arafat spolu s izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a ministrem zahraničí Šimonem Peresem v roce 1994 Nobelovu cenu za mír. Dodnes patří toto ocenění k těm nejkontroverznějším v historii Nobelovy ceny. Arafat pokračoval v mírových jednáních i po smrti Rabina, který zemřel roku 1995 následkem útoku izraelského extremisty. Roku 1996 nahradil mírotvorce Perese na pozici izraelského premiéra skeptik Benjamin Netanjahu a palestinské hnutí za svobodu začalo infiltrovat teroristické uskupení Hamás.

ZDROJE:

Drda, Adam: Černobílý šátek si Arafat nasadil poprvé v Praze (11.11.2004). bbc.co.uk. Čteno 20.10.2026

Gáfriková, Erika: Nejkontroverznější Nobelova cena? Získal ji Jásir Arafat, emoce vyvolává dodnes (14.10.2024). denik.cz. Čteno 20.10.2026

Nobel Peace Prize 1994. nobelprize.org. Čteno 20.10.2026

Yasser Arafat - passé et présent des relations du « rais » défunt avec Prague (11.11.2004). francais.radio.cz. Čteno 20.10.2026