Článek
Jana Jochová využila další příležitosti vyjádřit se k projednávanému návrhu zákona o manželství pro stejnopohlavní páry. Že z možnosti uzákonění stejnopohlavních manželství není, kulantně řečeno, právě nadšená, asi není třeba připomínat. A protože Marie Bastlová umí vést rozhovor tak, aby z vášněmi cloumaného hosta vytáhla emoce až na dřeň, o zajímavé názory nebyla nouze:
„Pro mě je to takzvané manželství pro všechny kulturní revoluce. (…) Jestli se to uzákoní, tak já půjdu proti státu.“
„Pro mě to zas není něco, kvůli čemu bych šla na barikády. (pozn. otázka, co by dělala, kdyby jako žena neměla volební právo) Když bych měla manžela, jako mám teď, tak proč by to volební právo nemohl vykonávat za mě?“
Za to nejdůležitější, co zaznělo z úst Jany Jochové v rozhovoru s Marií Bastlovou, však osobně považuji tento výrok:
„Boří mi to obraz světa. Dříve jsem říkala svým dětem něco… A teď jim budu říkat něco jiného?“
Takových Jan Jochových, které se bojí o svůj svět, je totiž spousta. Tato konkrétní Jana Jochová je pouze veřejně činnou představitelkou ideálů, které ve skutečnosti sdílí mnoho dalších lidí. Dobře se do ní osobně strefuje, protože je hodně vidět, protože je v pozici pevná, v řeči nevybíravá a nelze jí upřít odvaha sdělovat uprostřed sekulární společnosti veřejně radikální myšlenky, které, přiznejme si, nejsou vždy zrovna trendy.
Existuje kreslený vtip, ve kterém kulatý nízký muž v růžovém polotričku stojí před otevřenými dveřmi do bytu. V ruce svírá kufřík a vyjevenému obyvateli bytu sděluje: „Dobrý den. Jsem homosexuál a přišel jsem vám rozbít rodinu.“ Jakkoliv absurdně tato anekdota zní, pro mnoho tradicionalistů se o žádný vtip nejedná. Představa světa, který je pro ně důležitý, který zahrnuje jejich víru, přesvědčení, jejich rodinu a vše, co je jim milé, to všechno v jejich očích nemilosrdně ohrožuje teoretická možnost, že by dvě ženy nebo dva muži mohli uzavírat manželství. Může nám takový svět připadat zvláštní a cizí, ale je jejich. V tomto světě žena nepotřebuje volební právo, když má svého volícího muže, je v něm zapovězen mimomanželský sex, používání antikoncepce nebo umělé ukončení mimoděložního těhotenství. Něco jako stejnopohlavní manželství do něj nikdy nemůže zapadnout. Kdo z nás by zůstal netečný, kdyby se mu někdo chystal, do slova a do písmene, zbortit svět? Kdo z nás by nevyrazil do boje, kdyby věřil, že jeho rodině někdo ublíží, že napadne jeho ženu, děti? Jde o uvažování vysoce emocionální, které ale dává hluboký smysl.
Svět Jany Jochové a těch, kdo s ní sympatizují, je skutečně takový. Ten reálný už tolik ne. Už dávno, desítky let, u nás manželství a rodina nevypadá tak, jak prezentuje Aliance pro rodinu. Už dávno nemá muž v průběhu života pouze jednu ženu, už dávno mají některé děti dvě (heterosexuální) matky nebo dva otce, už dávno nefunguje pluralita mužsko-ženských vzorů v tradičním pojetí, rodné listy už dávno neodrážejí především biologickou realitu, ale spíše realitu sociální a právní. Až někdy uslyšíme podobné argumenty proti manželství pro všechny, mějme na paměti, že jejich autory málokdy motivuje nenávist, ale spíše strach. A v čistě lidské rovině lze skutečně chápat toho, kdo má strach - zvlášť, když ho má o dítě. V žádné rovině ale není legitimní, aby výsostně subjektivní strach jednoho ovlivňoval objektivní realitu druhého. Paní Jochová se může snažit zachovat svojí výchovou svůj obraz světa pro svoje děti. Může jim třeba říct, že lidé jsou různí, různě věci vnímají a prožívají, různým věcem věří a podle různých hodnot jednají. Co ale nemůže vůbec nikdo, je zastavit pohyblivý a měnící se svět a přinutit ostatní, ať se zastaví s ním.
