Článek
Vztahy jsou komplikovaná věc, a aby fungovaly, musí se brát na zřetel mnoho různých faktorů, které je ovlivňují - charakter a vlastnosti člověka, jeho nálady, jeho věk nebo styl života a tak podobně. S manželem jsem chodila rok, než jsme se vzali, a během té doby jsem se samozřejmě stačila seznámit s jeho rodiči. Hned na začátku jsem poznala, kdo je u nich v domácnosti hlava rodiny a kdo tu vládne železnou ruku. Nikdo jiný než maminka. „Tak téhle korpulentní dámě se rozhodně nesmí odporovat,“ proběhlo mi hned hlavou. I v klidném módu zněl její hlas na můj vkus dost hlučně. Nechtěla jsem si ani představit, jak by to vypadalo, kdyby se na někoho rozkřičela. To by se jí určitě lekla i kdejaká operní pěvkyně.
Já, odjakživa tak trochu flegmatik a zároveň neustále pozitivně naladěná, jsem na každou její otázku vždycky zdvořile odpověděla a mile se usmála. Nebudu si přece dělat zle, rozhodně bych se nerada dostala do situace, kdy dostanu „facana“ jako chudák Blažena od Heleny Růžičkové ve filmu Slunce, seno, jahody. Nabyla jsem dojmu, že by se to velmi lehce mohlo stát, po tom, co jsem poznala tchýninu cholerickou povahu. V momentě, kdy se rozčílí, tak to v ní začne pod pokličkou tiše vřít. Chvílí se z ní kouří a hned nato vybouchne jako papiňák a všechen ten „vřelý“ obsah slov na vás vychrlí. Následně to v ní ještě chvíli bublá a probublává, nakonec ale vyhasne a za chvilku už ani neví, co bylo důvodem té nenadále exploze, nebo že k ní vůbec došlo. Prostě nějaký zkrat.
Tchán na její záchvaty vzteku reaguje zcela zodpovědným přístupem, a tedy tak, že se tiše a beze slov odklidí někam do vedlejší místnosti. Udělá to tak i v momentě, kdy on je příčinou všeho toho „zla.“ Posledně si například zul pantofle a nechal je ležet na místě, kde se tchýni neustále pletly pod nohama. Po třetím zapacknutí už to nevydržela a dala velmi hlasitě najevo, co si o manželově nepořádnosti myslí. Už jsem jen čekala, že tím pantoflem dostane přes plešku. Ale o minutu později už kolem něho zase poletovala a starostlivě se zajímala, co si dá na svačinu. Zpočátku mi tchána bývalo líto vždycky, když to od ní schytal za nějakou hloupost, ale postupně jsem si uvědomovala, že je ještě větší flegmatik než já a vůbec, ale vůbec! si z jejích výlevů nic nedělá.
Můj manžel má maminku svým způsobem taky „na háku,“ ale protože po ní trochu horké krve zdědil, tak se mu občas podaří vypustit páru a dovolí si ji zpražit nějakou ústnatou poznámkou. Všechny tyto scénky mě na začátku docela děsily a vyváděly z míry, ale po čase jsem si na ně zvykla i já a někdy jsem se dokonce musela hodně snažit, abych se nerozesmála.
Co odjakživa nemám ráda, je jablkový štrůdl s rozinkami. Tchýně, která však kupuje jablka po pytlích, ho zbožňuje a moc ráda mi s péčí a láskou vždycky velký kus zabalí, ať si taky dám později ke kafíčku. Vždycky jsem si jej od ní uctivě převzala a s radostí ho pak nabídla nějaké návštěvě, nebo ho snědl manžel, ačkoliv ani on se po něm neutloukne. Už se dokonce před maminkou párkrát zmínil, ať už nám tu dobrotu necpe, protože u nás se spíš zkazí. V takových momentech, když tchýně nechce něco slyšet, tak to prostě neslyší. Další její skvělá vlastnost. Místo toho začne mluvit na úplně jiné téma, jako třeba, že jí na zahradě vykvetly narcisy.
Nějakým zázrakem se stalo, že prvních několik let mého manželství jsem se já osobně úspěšně vyhýbala tchýniným záchvatům vzteku. I když jsme například s mužem přišli pozdě na oběd, schytal to za mě on. Neúspěšně na mě žaloval, že jsem si moc dlouho kulmovala vlasy, protože to tchýně opět slyšet nechtěla. Já jsem přece platila za vzornou, poslušnou snachu, která nikdy neodmlouvá a pořád se jen usmívá. Dokud jsem taková byla, měla jsem od ní klid. Jenomže čím je člověk starší, tím víc má svou hlavu, začíná mít plné zuby hloupých otázek a požadavků. Čestně prohlašuji, že přese všechno mám svou tchýní ráda, ale sem tam mi prostě leze dost na nervy a nejraději bych ji, jak se tak hezky říká „odstřelila“.
Jednoho pošmourného dne jsem se u tchýně měla zastavit vyzvednout dopisy pro mého manžela, které na jeho dřívější adresu sem tam ještě chodí. Neměla jsem zrovna náladu, protože jsem věděla, že se to neobejde bez minimálně půlhodinového rozhovoru, který budu muset s tchýní mezi dveřmi ze zdvořilosti absolvovat. Hned při příchodu jsem poznala, že ani ona není zrovna v nejlepším rozmaru. Pověděla mi, že se jí z mobilního telefonu vymazala všechna jména a místo nich teď vidí jen telefonní čísla. Ani mě vlastně nijak nepoprosila, hned mě vyzvala, ať jdu dál a ať jí s tím trochu pomůžu. Chvíli jsem zkoumala nastavení telefonu, zkoušela přijít na to, jak se ta nehoda mohla přihodit a nakonec jsem jí přístroj vrátila s verdiktem, že si je prostě musela nedopatřením všechny vymazat. Nastalo rozčilené obhajování, že něco takového by neudělala a ať jí telefonní seznam pomůžu nějak obnovit. Už docela podrážděně jsem jí vysvětlila, že to jen tak nejde a že zrovna nemám čas doplňovat jí do telefonu jména všech rodinných příslušníků.
No mohla jsem čekat to, co následovalo. V milované tchýni vzkypěl hněv, hned začala soptit, chrlit, syčet, burácet a hromovat. Co jsem to prý za snachu a že jí nejsem schopná s ničím pomoct, že jsem úplně k ničemu, jako bych ani neexistovala. Že se můj manžel se mnou rozvede, to ona mu hned všechno poví a mluvit jí do toho on nesmí. Co ona řekne, to on udělá a bude!
„Tak já se teda rozvedu, ať mám od vás klid!“ řekla jsem jí rozčileně, otočila se na patě a vypochodovala z domu. Vběhla do auta a celá rudá se rozjela, co nejdál jsem mohla. Uběhla asi minuta a už mi volá. Moje telefonní číslo očividně zná zpaměti, to zase když si něco pamatovat chce, tak to jí jde. Rozmýšlela jsem se, jestli to mám zvednout, ale nakonec jsem si dodala kuráž. Čekala jsem další příval nadávek, ale ozval se hlas jako milius a celý nešťastný: „Jéžíšmarjá, vrať se prosím tě, nechala sis tady ještě štrůůůdl ke kafíčku!“
Vypnula jsem telefon a musela se začít hlasitě smát. Rozvádět se určitě nebudu a tahle tchýně je a nejspíš už navěky bude jenom moje. Co s ní nadělám! Rozhodně si s ní ještě hodně užijeme.
