Článek
Na první pohled jsou to ženy, které by si přál téměř každý. Jsou laskavé, věrné, ochotné pomoci, naslouchají a pro své blízké by udělaly téměř cokoliv. Přesto právě ony někdy končí ve vztazích, které jim místo lásky přinášejí bolest, zklamání a pocit, že nejsou dost dobré.
Proč se to děje?
Psychologové upozorňují, že problém často nespočívá v tom, že je člověk hodný. Problém nastává ve chvíli, kdy se laskavost změní v neustálé obětování sebe sama.
Když je láska podmínkou vlastní hodnoty
Někteří lidé vyrůstají s pocitem, že si lásku musí zasloužit. Že budou přijímáni jen tehdy, když budou milí, výkonní, bezproblémoví a vždy připraveni pomoci druhým. Takový člověk si pak často zvykne dávat potřeby ostatních před své vlastní. Partnerovi odpouští věci, které by jiný člověk nepřijal, omlouvá jeho chování a věří, že když bude milovat dostatečně, všechno se časem změní. Jenže zdravá láska nevzniká z neustálého dokazování vlastní hodnoty.
Proč si některé ženy vybírají emocionálně nedostupné muže?
Na první pohled to nedává smysl. Proč někdo opakovaně skončí s partnerem, který neumí dávat lásku stejným způsobem? Odborníci vysvětlují, že člověka často přitahuje to, co je mu podvědomě známé. Pokud byl odmítán, kritizován nebo musel o pozornost bojovat už v dětství, může mít i v dospělosti pocit, že láska musí bolet a že si ji musí zasloužit. Nejde o vědomé rozhodnutí. Jsou to vzorce, které si mnoho lidí ani neuvědomuje.
Dávají všechno, ale dostávají minimum
Ve vztahu bývají první, kdo se omluví. První, kdo navrhne usmíření. První, kdo hledá kompromis. Postupně ale přestávají vnímat, co potřebují ony samy. Místo otázky: „Jsem v tomhle vztahu šťastná?“ si kladou otázku: „Co ještě můžu udělat, aby byl šťastný on?“ A právě v tom bývá největší problém.
Láska totiž nemůže stát jen na jedné straně
Každý vztah prochází těžkými obdobími. Rozdíl je ale v tom, zda oba partneři hledají řešení společně. Pokud jeden člověk neustále dává svůj čas, energii, pochopení i podporu, zatímco druhý pouze přijímá, vzniká nerovnováha. Takový vztah může fungovat měsíce i roky, ale dlouhodobě vede k vyčerpání. Láska není soutěž o to, kdo vydrží víc.
Hodná žena nemusí být žena bez hranic
Jedním z největších omylů je představa, že říct „ne“ znamená být sobecká. Ve skutečnosti jsou právě zdravé hranice základem kvalitních vztahů. Člověk, který dokáže otevřeně mluvit o svých potřebách, nesouhlasí se vším jen proto, aby měl klid, a nebojí se vyjádřit svůj názor, bývá ve vztahu spokojenější. Laskavost totiž neznamená nechat si všechno líbit.
Proč někteří lidé neumí lásku vracet?
Ne každý člověk vyjadřuje city stejným způsobem. Někteří mají problém mluvit o emocích, jiní je nikdy nezažili ve vlastní rodině a další jednoduše nejsou připraveni na hluboký vztah. To ale neznamená, že je úkolem druhého člověka je zachraňovat.
Ve chvíli, kdy jeden partner dlouhodobě investuje všechno a druhý téměř nic, začíná vztah připomínat jednostrannou snahu, nikoli partnerský vztah.
Skutečná láska nezačíná u partnera
Mnoho žen si myslí, že až potkají toho správného muže, budou konečně šťastné. Psychologové ale často připomínají, že zdravý vztah začíná mnohem dříve a to ve vztahu člověka k sobě samému.
Když si žena uvědomí svou hodnotu, přestane přijímat chování, které ji zraňuje. Ne proto, že by byla méně hodná, ale proto, že pochopí, že láska nemá bolet.
Největší chyba není být hodná
Být laskavá, věrná a obětavá není slabost. Naopak. Jsou to vlastnosti, které dokážou vytvořit krásný a pevný vztah. Problém nastává až ve chvíli, kdy člověk zapomene, že stejnou péči, úctu a lásku, jakou dává ostatním, si zaslouží také on sám. Proto možná neplatí, že hodné ženy vždy končí zraněné. Častěji platí něco jiného, že nejvíce trpí ty, které příliš dlouho věří, že láska znamená vydržet úplně všechno. A právě ve chvíli, kdy si uvědomí vlastní hodnotu, mají největší šanci potkat člověka, který jim stejnou lásku dokáže vrátit.
Mnoho žen si až po letech uvědomí, že největší změna nepřišla ve chvíli, kdy potkaly nového partnera, ale když změnily svůj pohled na sebe. Přestaly se bát samoty, přestaly přijímat vztahy, ve kterých musely neustále dokazovat svou hodnotu, a začaly si vybírat lidi, kteří je respektují takové, jaké jsou. Paradoxně právě tehdy se často objevují zdravější a vyrovnanější vztahy. Sebevědomí totiž není o tom být dokonalá nebo nedostupná. Je o vědomí vlastní hodnoty a o odvaze odejít z míst, kde člověk dlouhodobě není šťastný. Láska by neměla být odměnou za obětování sebe sama, ale prostorem, ve kterém mohou růst oba partneři společně. Ve chvíli, kdy žena přestane hledat potvrzení své hodnoty v druhých, dává zároveň největší šanci tomu, aby našla vztah založený na vzájemném respektu, důvěře a opravdové blízkosti. Právě takové vztahy totiž nestojí na tom, kdo dává víc, ale na tom, že oba chtějí jeden pro druhého to nejlepší.
