Článek
- Výzkumy ukazují, že 3 % až 10 % lidí trpí silným strachem ze smrti neboli thanatofobií. Pokud se podíváme na mírnější úzkosti, obavy ze smrti v různé míře vykazuje 20 % až 42 % běžné populace.
- Obavy VS realita: Většina lidí má větší strach ze smrti svých blízkých (až 63 %) než ze své vlastní. Lidé se navíc obávají spíše samotného procesu umírání a bolesti než smrti jako takové.
Smrt není jen jeden okamžik je to proces, během kterého se mohou střídat desítky různých pocitů. Jednou z nejčastějších emocí bývá strach. Ne vždy jde o strach ze smrti samotné. Mnoho lidí se více bojí toho, jak bude umírání probíhat, zda budou trpět, zda neztratí důstojnost nebo zda nezůstanou sami. Objevují se otázky: Co bude potom? Bude to bolet? Uvidím ještě své blízké? Zmizím úplně?
I lidé, kteří celý život působili velmi sebejistě, mohou na konci života pocítit zranitelnost, jakou nikdy předtím nepoznali. Další velmi silnou emocí bývá lítost. Nejde většinou o promarněné peníze nebo majetek. Lidé častěji myslí na vztahy, které nevyřešili, omluvy, které nikdy nevyslovili, lásku, kterou neprojevili, nebo sny, které odkládali tak dlouho, až už na ně nezbyl čas. Někteří vzpomínají na rozhodnutí stará desítky let. Věci, které se zdály dávno zapomenuté, se mohou vrátit s překvapivou intenzitou. Možná překvapivě bývá velmi častá i vděčnost. Lidé si začínají uvědomovat hodnotu zdánlivě obyčejných věcí jako například ranního slunce, smíchu dítěte, vůně domova, objetí nebo času stráveného s rodinou. V okamžiku, kdy člověk ví, že se jeho život blíží ke konci, často přestane řešit drobnosti, které ho dříve rozčilovaly. To, co zůstává, bývá podstata. Smutek se objevuje téměř vždy. Člověk totiž neopouští jen svět. Opouští lidi, které miluje. Mnoho umírajících netrápí ani tak vlastní konec jako představa, že zde nechají partnera, děti, rodiče nebo přátele. Někteří pláčou kvůli tomu, že už neuvidí vyrůstat své děti. Jiní kvůli tomu, že nebudou moci být oporou svým blízkým.
Na konci života se často mění priority. Staré hádky, uražená pýcha nebo dlouholeté konflikty najednou ztrácejí význam. Mnoho lidí zatouží někomu odpustit, požádat o odpuštění, usmířit se s rodinou nebo uzavřít staré rány.
Překvapivý klid
Přestože se to může zdát nečekané, mnoho lidí v posledních dnech nebo hodinách života zažívá hluboký klid. Po období strachu a boje někdy přichází přijetí. Neznamená to, že by chtěli zemřít. Spíše přestanou bojovat s tím, co už nemohou změnit.
Lékaři a sestry v paliativní péči často popisují okamžiky, kdy člověk působí smířeněji než kdykoli předtím. Někteří dokonce začnou uklidňovat své blízké místo toho, aby oni uklidňovali je. Možná nejsilnější emocí ze všech bývá láska. Když se život blíží ke konci, mizí mnoho masek, společenských rolí i každodenních starostí. Zůstávají lidé, na kterých skutečně záleží.
Mnoho posledních slov, která byla zaznamenána, obsahuje jednoduché věty:
- „Mám tě rád.“, „Děkuju.“, „Postarej se o sebe.“ nebo „Jsem šťastný, že jsi tady.“
Jako by se člověk v posledních chvílích vracel k tomu nejdůležitějšímu. Lidé si často představují, že umírání je jen temné a tragické.
Vedle smutku a strachu se často objevují humor, úsměvy, vzpomínky a pocit blízkosti. Někteří lidé vyprávějí vtipy ještě pár hodin před smrtí. Jiní vzpomínají na nejkrásnější okamžiky svého života nebo drží za ruku někoho, koho milují. Právě proto mnoho lidí, kteří doprovázeli umírající, říká, že smrt je sice smutná, ale zároveň dokáže odhalit něco velmi hlubokého o tom, co znamená být člověkem.
5 věcí, kterých lidé litují na smrtelné posteli
1. „Nežil(a) jsem život, který jsem opravdu chtěl(a) žít.“
Tohle je pravděpodobně nejhlubší lítost ze všech. Mnoho lidí si během života vytvoří představu, že jednou přijde správný čas. Správný čas na cestování, změnu práce, založení rodiny, studium vysněného oboru nebo splnění dávného snu. Jenže roky ubíhají a člověk stále čeká. Na konci života si pak někteří uvědomí, že velkou část svých rozhodnutí dělali proto, aby vyhověli rodičům, partnerovi, společnosti nebo očekáváním okolí. Ne proto, že by to skutečně chtěli oni sami. Nejbolestivější bývá vědomí, že příležitost existovala, ale strach byl silnější.
2. „Neřekl(a) jsem lidem, jak moc je miluji.“
Často si myslíme, že naši blízcí přece vědí, co k nim cítíme. Jenže život není nekonečný. Někteří lidé odejdou dříve, než čekáme. Někdy přijdou hádky, odcizení nebo prostě každodenní shon. Na smrtelné posteli lidé často nevzpomínají na to, kolikrát měli pravdu v hádce. Přemýšlí nad tím, zda dostatečně objali své rodiče, zda partnerovi dostatečně často říkali „miluji tě“ nebo zda věnovali dost času svým dětem. Bolest nevzniká z lásky, kterou dali. Vzniká z lásky, kterou si nechali pro sebe.
3. „Příliš jsem se bál(a).“
Strach dokáže člověka chránit, ale také ho dokáže připravit o život, který mohl mít. Lidé litují příležitostí, které nevyužili: neoslovili člověka, do kterého byli zamilovaní, nepřijali vysněnou práci, neodstěhovali se do města, kde chtěli žít, nezačali podnikat, neodešli ze vztahu, ve kterém byli nešťastní.
Když se člověk ohlíží zpět, často zjistí, že většina katastrof, kterých se bál, se nikdy nestala. Zato promarněné příležitosti už vrátit nejdou. Proto bývá na konci života častější lítost nad riskem, který nepodstoupil, než nad chybami, které udělal.
4. „Pracoval(a) jsem víc, než bylo potřeba.“
Nejde o to, že by práce byla špatná. Může přinášet smysl, radost i finanční jistotu. Jenže někteří lidé si až příliš pozdě uvědomí, že obětovali roky života něčemu, co si po jejich smrti téměř nikdo nebude pamatovat. Přesčasy, pracovní stres a neustálá honba za dalším úspěchem často vytlačí čas s rodinou, přáteli nebo vlastními zájmy. Na konci života málokdo říká: „Kéž bych strávil více času v kanceláři.“ Mnohem častěji zazní: „Kéž bych byl víc doma.“ „Kéž bych viděl vyrůstat své děti.“ „Kéž bych si užil více společných chvil.“
5. „Neužíval(a) jsem si přítomný okamžik.“
Tohle je možná nejtišší, ale zároveň velmi častá lítost. Mnoho lidí stráví život čekáním na další etapu. Až dostuduju. Až budu mít více peněz. Až zhubnu. Až si najdu partnera. Až odejdu do důchodu. Jenže život se odehrává právě mezi těmito „až“.
Na konci života si někteří uvědomí, kolik krásných okamžiků jim uniklo, protože byli myšlenkami stále někde jinde. Neviděli západ slunce, protože řešili práci. Neužili si dovolenou, protože mysleli na budoucnost. Neprožili naplno přítomnost, protože čekali na ideální podmínky.
Jak žít, abychom na smrtelné posteli nelitovali?
Z pohledu psychologie lidé na konci života nejčastěji nelitují svých chyb ani neúspěchů, ale spíše toho, že nežili podle sebe a nechali svůj život řídit strachem, očekáváními druhých nebo neustálým odkládáním. Proto je důležité dělat rozhodnutí, která jsou v souladu s našimi hodnotami a tím, kým skutečně jsme, i když nejsou vždy tou nejsnazší cestou.
- Velkou roli hrají také vztahy, protože dlouhodobé výzkumy ukazují, že kvalita vztahů s rodinou, přáteli a partnery je jedním z nejsilnějších faktorů životní spokojenosti.
- Stejně důležité je nebát se riskovat, protože lidé obvykle více litují příležitostí, které nikdy nevyužili, než chyb, kterých se dopustili.
- Psychologové také zdůrazňují význam otevřenosti ve vyjadřování emocí, neboť nevyřčená láska, poděkování nebo omluva bývají častým zdrojem pozdější lítosti.
Smysluplný život nevzniká tím, že čekáme na ideální okamžik, více času nebo lepší podmínky, ale tím, že si dovolíme žít naplno už teď. Lidé, kteří odcházejí smířenější, nejsou ti, kteří měli dokonalý život, ale ti, kteří mají pocit, že svůj život skutečně prožili, milovali, byli milováni a nezradili sami sebe. Právě proto psychologie dochází k jednoduchému závěru: největší lítost nevzniká z toho, co jsme udělali, ale z toho, co jsme neudělali kvůli strachu.
