Článek
Vlastimil Brodský patřil k hercům, jejichž hlas a tvář se zapsaly do paměti několika generací. Uměl být laskavý, komický, nesmírně civilní, ale také melancholický a zranitelný. Zatímco diváci ho znali jako člověka, který dokázal rozdávat humor a pocit bezpečí, v soukromí se potýkal s vlastními obavami a nejistotami. Jeho život proto představuje zvláštní kontrast: muž, který dokázal milionům lidí vykouzlit úsměv, sám v sobě celý život nosil i temnější stránku.
Málokdo o něm věděl, že mimo kamery často trpěl melancholií a opakovaně mluvil o smrti. Během natáčení filmu Babí léto, za který později získal Českého lva, dokonce podle kolegů prý několikrát žertoval, že se za pár dní sejdou na jeho pohřbu.
Z Ostravy až na pražská divadelní jeviště
Vlastimil Brodský se narodil 15. prosince 1920 v Ostravě-Hrušově. Když se později s rodiči přestěhoval do Prahy, původně vůbec nebylo jisté, že z něj jednou bude jeden z nejvýraznějších českých herců. Dokonce ho více lákal tanec. Jeho vzorem byl Fred Astaire a Brodský se tanci skutečně věnoval.
První kontakt s hereckým prostředím získal u E. F. Buriana, kde v roce 1939 složil zkoušky. Právě tam si ale začali všímat jeho hereckého talentu a postupně se ukázalo, že jeho budoucnost bude především na jevišti.
Jeho herecká cesta nebyla jednoduchá ani přímočará. Za okupace prošel několika menšími divadly, po válce působil například v Divadle satiry a v roce 1948 zakotvil v Divadle na Vinohradech. Právě s touto scénou zůstal spojený po většinu své kariéry. Během desetiletí vytvořil desítky divadelních, filmových, televizních i rozhlasových rolí a stal se jedním z těch herců, jejichž kariéra postupně prorostla prakticky celou českou kulturou.
Muž, kterého miloval rozhlas
Pro mnohé lidi ale Brodský nebyl pouze hercem z filmového plátna. Byl také hlasem dětství. V roce 1960 se v Československém rozhlase poprvé objevil jako Hajaja, pohádkový skřítek, který večer vyprávěl dětem pohádky. Jeho hlas se stal natolik charakteristickým, že pro celou generaci posluchačů téměř splynul s představou večerního pohádkového vyprávění. A právě v tom je něco symbolického.
Brodského hlas dokázal působit klidně, vlídně a důvěrně. Miliony dětí ho poslouchaly před spaním, aniž by samozřejmě mohly tušit, jak složitý člověk se za tím hlasem skrývá. Brodský byl totiž člověk, který měl k vlastnímu životu často velmi ironický vztah. Humor pro něj nebyl pouze prostředkem, jak pobavit ostatní. Podle Českého rozhlasu měl velmi blízko k sebeironii a černému humoru a sám říkával, že z věcí, na které člověk nestačí, si má dělat legraci.
Filmové role, které nezmizely ani po desetiletích
Na filmovém plátně se Brodský objevil už v roce 1937 ve Fričově filmu Svět patří nám. Výraznější filmová kariéra se ale rozvíjela především později a během života vytvořil obrovské množství rolí. Objevil se například ve filmech Bílá paní, Světáci, Rozmarné léto, Skřivánci na niti nebo Ostře sledované vlaky.
Významný úspěch přišel také v zahraničí. Za hlavní roli ve filmu Jakub lhář získal na Berlinale cenu za nejlepší mužský herecký výkon, čímž se stal jediným českým hercem, kterému se toto ocenění podařilo získat. Jeho kariéra tak nebyla významná pouze v českém prostředí, ale přesáhla i hranice tehdejšího Československa.
Jednou z jeho posledních velkých rolí se stalo Babí léto. Film z roku 2001 mu přinesl postavu Františka Hána, aktivního a životem stále okouzleného důchodce. Za tuto roli získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Ironií osudu je, že právě tato postava působí jako člověk, který se života nechce vzdát a snaží se ho užít navzdory věku.
Za úsměvem byla citlivost a nejistota
Brodského okolí ho často popisovalo jako mimořádně citlivého člověka. Česká televize připomíná například vzpomínku herce Stanislava Zindulky, podle kterého se Brodský styděl přijímat pomoc a obával se toho, že bude jednou na někom závislý.
Silně na něj zapůsobila také návštěva nemocného Miroslava Horníčka, když viděl, jak těžká nemoc člověka připravuje o schopnost běžně vnímat okolí. Právě obavy ze stáří, nemoci a závislosti jsou důležitou součástí příběhu, pokud chceme jeho konec skutečně pochopit. Neznamená to však, že lze jeho rozhodnutí jednoduše vysvětlit jedním důvodem. Lidská psychika je mnohem složitější a o přesných vnitřních motivech člověka, který už nežije, můžeme pouze opatrně hovořit na základě jeho slov a svědectví lidí, kteří ho znali.
Poslední roky a strach, který se nedal zahrát
Brodský se postupně stahoval více do soukromí a velkou část času trávil na své chalupě ve Slunečné v severních Čechách. Místní lidé ho podle vzpomínek znali jako přátelského člověka, který se nijak výrazně nechoval jako filmová hvězda. Společnost mu tam dělal především jeho jezevčík Hugo.
Současně se ale v dostupných svědectvích objevuje jeho strach z toho, co přinese stáří. Česká televize uvádí vzpomínku jeho přítele a rozhlasového režiséra Karla Weinlicha, kterému Brodský vysvětloval, proč měl u postele pistoli. Mluvil tehdy o možnosti, že by jednou „přestal“ chtít být na světě. Tato informace zpětně působí velmi silně. Ukazuje totiž, že jeho poslední rozhodnutí nebylo pro jeho okolí úplně bezprecedentní myšlenkou, která by vznikla z ničeho nic.
Zároveň je ale důležité nepřepisovat jeho život zpětně pouze přes jeho smrt. Brodský nebyl „člověkem, který se rozhodl zemřít“. Byl především člověkem, který žil více než osmdesát let, vytvořil obrovské množství práce a zanechal po sobě výraznou stopu.
Den, který se stal osudným
Poslední večer svého života strávil s přáteli v hospodě a později u sebe doma. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco tragického. Ale ráno 20. dubna 2002 jeho řidič odešel koupit snídani. Když se vracel uslyšel ze zahrady výstřel. Vlastimil Brodský ve věku osmdesáti jedna let dobrovolně ukončil svůj život.
Český rozhlas tehdy informoval o jeho úmrtí a zároveň uvedl, že rodina si zpočátku nepřála zveřejňovat okolnosti smrti. Pozdější důvěryhodné zdroje uvádějí, že Brodský svůj život ukončil sám.
Jeho smrt vyvolala obrovský zájem veřejnosti. Pro mnoho lidí bylo těžké spojit si oblíbeného herce, známého z komedií, pohádek a laskavých rolí, s tak definitivním rozhodnutím. Jeho konec tak zůstal v ostrém kontrastu s obrazem, který si o něm vytvořili diváci.
Muž, který po sobě zanechal mnohem víc než smutný konec
Když se dnes mluví o Vlastimilu Brodském, byla by škoda, kdyby jeho příběh skončil pouze u způsobu jeho smrti. Zůstaly po něm stovky rolí, charakteristický hlas, rozhlasové nahrávky, filmy, divadelní práce a vzpomínky lidí, kteří ho znali. Zůstal po něm také zvláštní druh herectví, který nestál na okázalosti, ale na civilnosti, jemnosti a schopnosti zahrát obyčejného člověka tak, že v něm divák poznal kus sebe. Možná právě proto jeho příběh působí i po letech tak silně.
Vlastimil Brodský dokázal být pro diváky veselý i smutný, komický i vážný, dětsky laskavý i překvapivě cynický. A jeho život nám připomíná něco, co se někdy těžko přijímá. To, co člověk rozdává světu, nemusí vždy přesně odpovídat tomu, co se odehrává uvnitř něj.
Vlastimil Brodský je dodnes považován za jednoho z největších českých herců, jehož talent zůstal nezapomenutelný.
zdroje: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zemrel-vlastimil-brodsky_200204201602_mkaclova
https://www.i60.cz/clanek/detail/30393/smrt-muze-byt-zuzo-toto-rikal-pred-dvaceti-lety-vlastimil-brodsky
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73556/popularni-sobe-navzdory-dnes-by-oslavil-ste-narozeniny-vlastimil-broda-brodsky.html
