Cesta smrti v Gruzii není pro každého

Gruzie se v posledních letech stala oblíbenou destinací českých cestovatelů. Malebná země na úbočí Kavkazu nabízí atraktivní mix teplého podnebí, krásné přírody a přátelských obyvatel. To vše za příznivé ceny.

Naše výprava se rozhodla projet zemi celou, což nám půjčeným autem zabralo zhruba týden. Místo, o kterém chci dnes vyprávět překonalo ve vzpomínkách svým zážitkem všechny ostatní.

Pokud byste hledali nejizolovanější oblast Gruzie, naleznete ji pod názvem Tušetie. Leží v horách Velkého Kavkazu a turisty je pro svou odlehlost zatím spíše opomíjená.

Hlavní vesnice oblasti se jmenuje Omalo a vede do ní jediná silnice, která se táhne přes hřbet Abano, skrz pohoří Kavkazu. Samotný hřbet leží ve výšce 2 864 metrů nad mořem a je z něj úchvatný výhled.

Samostatnou kapitolou je však samotná cesta, která se, jak název tohoto textu napovídá, někdy nazývá cestou smrti. Je to kvůli tomu, že šotolinový povrch se line podél hor, přičemž na kraji chybí jakákoliv svodidla a pak už je jen několikakilometrový sráz směrem dolů.

Pomníčky podél cesty napovídají, že pro nemálo cestovatelů se zdejší hory staly místem posledního odpočinku. Počet lidí, kteří do svého cíle nedojedou se pohybuje kolem 12 ročně, ale třeba v roce 2019 se stal případ, kdy při pádu náklaďáku naloženého lidmi zemřelo hned sedm lidí najednou, včetně malého dítěte.

Během cesty se navíc musíte neustále vyhýbat jiným vozům, včetně mnohatunových nákladních Kamazů a také stádům dobytka. Krom toho také přejíždíte tekoucí potoky a na jaře odtávající vodu ze sněhových závějí.

My jsme se zde paradoxně ocitli tak trochu náhodou, když jsme odpískali předchozí plán jet do jiné části Kavkazu, který nám přišel moc časově náročný. To jsme přitom nevěděli co nás čeká.

Naše Toyota Highlander sice byla vybavena pohonem všech čtyř kol, ale náročný výjezd na hřeben dávala s jistými obtížemi. Když v jeden moment vypověděl motor službu, nervozita začala stoupat. V tomto místě opravdu uvíznout nechcete. Naštěstí stačilo jen chvíli počkat, až si motor odpočine.

Když navíc cestou dolů potkáváme malý Fiat 500 s upraveným podvozkem, říkáme si, se smíchem, jestli nás nešálí zrak.

Ačkoliv jsme v jednu chvíli měli myšlenky, že to otočíme, nakonec se nám povede zdolat nejvyšší část cesty. Odměnou jsou majestátní výhledy na okolí vrcholky Kavkazu.

Druhá část cesty už vede z kopce a do Omala přijíždíme akorát za soumraku. Odměnou za poněkud praštěný nápad vydat se zrovna sem (navíc pro člověka jako já, který se bojí výšky i na české rozhledně) nám je druhý den božský klid a nádherná neporušená krajina.

Na procházce nám společnost dělá místní pastevecký pes a kolem pozorujeme volně se pasoucí koně. Nad námi krouží krákající havrani. No prostě ráj.

V Omalu, které leží ve výšce 1880 metrů žije oficiálně méně než 40 lidí. Kromě jednoho hlídače pak všichni před zimou odjíždí dolů do civilizace, než cesta smrti zapadne sněhem a už se sem nikdo nedostane.

Atmosféru místu dodávají také historické věže středověké pevnosti Keselo, tyčící se nad vesnicí, které dříve sloužily jako ochrana před nájezdníky. Při pohledu na celou scenérii si člověk nakonec řekne, že ten adrenalin při cestě sem za to stál.

Doufejme, že si místo uchová své kouzlo i po plánované modernizaci nebezpečné silnice. Dřívější bombastické projekty, jako vybudování letiště nakonec skončily neslavně.

Pokud se chystáte do Gruzie a trocha adrenalinu po cestě vám nevadí, pak mohu návštěvu tohoto místa jen doporučit. Určitě to však není pro slabé povahy a nepodceňte přípravu - je třeba především sehnat zkušeného místního řidiče, který vás tam za poplatek dopraví, anebo - pokud si věříte - se můžete do Omala jako my vypravit po vlastní ose. V takovém případě je nejlepší si půjčit džípa.

O dalších úchvatných místech Gruzie zas někdy jindy.