Článek
Opakuje se to každý rok. Vždy, když nastává čas konání hudební soutěže Eurovize, objevují se v českých médiích nebo blozích texty, ironicky si utahující nebo i otevřeně zesměšňující tuto událost.
Málokdo z kritiků si přitom alespoň na moment klade otázku, jak je možné, že tuto show sleduje tolik lidí a proč je populární v tak naprosto odlišných zemích, jako je Island a Ázerbajdžán. (V posledních letech se dokonce jako aktivní účastník přidala naprosto vzdálená Austrálie.
Eurovize jako sebeironická show, co si na nic nehraje
Základ nepochopení přitom podle mého vězí v tom, že lidé nechápou základní koncept této soutěže. Ten přitom neleží čistě ve snaze najít nejlepšího zpěváka, zpěvačku či hudební skupinu z Evropy. Od počátku jde spíše o cíleně (někdy více a někdy méně) ustřelenou zábavu, která má ale významný podprahový cíl spojovat jednotlivé země a mírumilovné evropské soužití.
Celý étos Eurovize leží v jasné symbolice tolerance, vzájemnosti a zároveň umění udělat si legraci sami ze sebe. Většina Evropy toto chápe, pouze v Česku se zdá, že musíte tuto show brát smrtelně vážně. A to je chyba.
Česko se do Eurovize zapojilo až relativně pozdě (v roce 2007) a nestačila tu proto zakořenit tradice jejího sledování jako v jiných zemích.
Za dobrý příklad, jak účast v soutěži pojmout, může posloužit Švédsko. To platí obecně za hudební velmoc a nelze nepřipomenout, že právě Eurovize odstartovala hudební dráhu skupiny ABBA. I v posledních letech se umisťuje v této show na předních místech a to nejen seriózně pojatými účastníky, jako byla zpěvačka Loreen (kterou hrají i česká rádia), ale i více poťouchlými vstupy, jako třeba letošní skupina KAJ, která uspěla s písní o saunování.
Bizáry i hudební poklady
Na Eurovizi se mi vždycky líbilo, jak dokáže nabínout pestrou paletu hudebníků, kteří často vnáší do primárně popové show prvky vlastní národní identity. Jsou to paradoxně oni, kteří pro reprezentaci svých zemí udělají více, než tisíce nacionalistů mávajících státními vlajkami.
Ano, je samozřejmě možné hodnotit hudební i pěveckou úroveň zúčastněných, ošklíbat se nad bizáry některých vystoupení (také to občas dělám) nebo kroutit hlavou nad tím, jaké převleky jsou schopni někteří účastníci na sebe vzít. Nikdo neříká, že jde o přehlídku nejtalentovanějších umělců Evropy.
Já osobně však přesto každý rok najdu v plejádě vystupujících osobité skladby, broukavé melodie a nebo třeba jen vtipné výstřelky, nad kterými se směju ještě pár let poté. Zkuste to také.
