Slovníček letušky Emirates

Celý můj příběh najdete na krizovkanacestach.cz

Už během samotného výcviku se jako Emirates crew seznámíte s úplně novou slovní zásobou. První slovo, které vás zajímá ,jakmile začnete létat, je layover. To znamená, že v určité destinaci zůstáváte přes noc. Většina layoverů trvá 24 hodin, u některých destinací (jako například Auckland) i 56 hodin. Čím delší layover, tím líp. Máte tak jistotu, že stihnete všechno, co jste si naplánovali; prozkoumat destinaci, poznat se s ostatními crew a hlavně, pro letušky to nejdůležitější, odpočinout si.

Layovery ale nemusí nutně být jen v jedné destinaci, objevují se mezi nimi i několikadenní ve více destinacích. V tom případě se layover mění na multisektor. V praxi to vypadá tak, že vyrážíte z Dubaje, přiletíte do nějaké destinace, kde strávíte den a noc, letíte do další destinace, kde opět strávíte noc, následně se vracíte do první destinace, znovu následuje layover a nakonec se letí zpět do Dubaje. Zní to možná trochu komplikovaně, ale váš letový plán potom vypadá například takto; Dubaj – Barcelona – Mexiko – Barcelona – Dubaj. Lehko se tak stane, že se do Dubaje vrátíte po pěti až sedmi dnech. Ve spalujícím létě takový únik z Dubaje ale rozhodně uvítáte.

Existuje i protiklad layoveru, a tím je turnaround. Každý 26. den v měsíci jsem otevírala svůj nový roster (letový plán) a doufala, že turnarounds se v něm budou objevovat co nejmíň, ideálně vůbec. Jsou to totiž ty kratičké lety, v rozmezí od jedné do čtyř hodin, kdy v destinaci sice přistanete, ale jediné, co z ní vidíte, je samotné letiště. Jako crew zůstáváme na palubě letadla, s úsměvem na rtech a vděční, že máme půlku ‚šichty‘ za sebou se rozloučíme s pasažéry, nabereme nové cestující a letíme rovnou zpět do Dubaje. Na první příčku těch nejhorších turnaroundů bych umístila ty, kdy odlétáte z dubajského letiště v jednu v noci a vracíte se okolo sedmé hodiny ráno. Na druhou stranu při nočních letech většina cestujících spí a tak můžete čekat málo call bellů. To jsou takové ty „ding-dong“ zvuky doprovázené rozsvícením světla v blízkosti dveří. Pro nás letušky to signalizuje jeden z dlouhé řady požadavků, které na nás zákazníci můžou mít; sklenici vod(k)y nebo jiného drinku, jídlo pro děti, špunty do uší (při těch letech, kde je hodně dětí), kartáček na zuby a tak dále a tak dále. Věděli jste, že u některých aerolinek je povoleno stisknout call bell jen v nouzových případech, jako je ohrožení života? Tak si příště rozmyslete, jestli opravdu potřebujete asistenci letušky, nebo si pro tu vodu zvládnete dojít sami.

Bez pasažérů a jejich call bellů bych se na letu klidně obešla, bez posádky už ale rozhodně ne. Posádka se dělí na dvě hlavní skupiny, cabin crew a flight crew. Ta druhá sestává vždy minimálně ze dvou lidí; kapitán a first officer, zkráceně FO (první důstojník nebo kopilot). Na delších letech (10 hodin a více) můžete mít ale i 4 členy flight crew, tedy dva kapitány a dva FO's. Hned na prvním místě pod kapitánem, už ve skupině cabin crew, je purser. Doslovný překlad tohoto slova neexistuje, aspoň jsem se ho nedopídila. Purser zastává roli nejpovolanější osoby mezi cabin crew a kdyby se něco stalo celé posádce v kokpitu, bude to on/ona, kdo převezme velení (jestli i řízení letadla jsem raději nikdy nezjišťovala). Má na starosti vše, co se děje v kabině; od rozvržení pracovních pozic ve first, business i economy třídě, přes určení časů servírování jídla až po rozdělení přestávek. Hlavně je to ale osoba, na kterou se můžete (a měli byste) obrátit, pokud jste narazili na pasažéra, který nespolupracuje (odmítá si zapnout bezpečností pás), kolabuje (v extrémním případě) nebo obtěžuje ostatní pasažéry. Hned za purserem stojí cabin supervisor (CSV), na každou třídu minimálně jeden. Ten zastupuje pursera, dohlíží na hladký průběh pracovních úkonů a zároveň vykonává stejnou náplň práce jako ta nejnovější letuška v economy. Po CSV už následuje zástup všech ostatních cabin crew, bez ohledu na to, v jaké třídě pracujete. A kolik nás na jednom letu bývá? Když letíte Boeingem 777, musí nás být minimálně deset. U dvoupatrového Airbusu 380 (ano, to je to letadlo se sprchou a barem jako ve filmu Sex ve městě 2) klidně i přes dvacet. Přece jen na těch 550 lidí na palubě potřebujete dostatek pracovní síly.

Je to ale taky z toho důvodu, že na každé dveře potřebujete jednoho člověka. Letadlo nesmí odletět, pokud u každých dveří nesedí minimálně jeden člověk. Proč? Z bezpečnostních důvodů; zaprvé, aby si nějakej šílenec nerozmyslel svoje výletování během vzletu a nesnažil se dveře otevřít a zadruhé, kdyby došlo na nouzové přistání, aby měl ty dveře kdo otevřít a zajistit tak co nejrychlejší evakuaci. Proto má každý z crew přidělený svůj jumpseat, což je to sklápěcí sedadlo u dveří. Občas tam bývají ne jeden, ale dva jumpseaty vedle sebe. To je zase proto, že potřebujeme více crew, než je dveří. Kvůli těm výše zmíněným 550 cestujícím.

Ti, co sedí na druhém jumpseatu ve většině případů obsluhují galley, tedy kuchyňku. Při servisu jídla je v kabině neuvidíte, jsou schovaní v kuchyňce a chystají vozíky s jídlem a pitím. Může se zdát, že mají největší pohodičku, ale ve skutečnosti na jejich rychlé práci závisí celý servis, vlastně spokojenost všech zákazníků na palubě. Je to jako v restauraci; můžete mít sebekrásnější interiér a naprosto perfektní obsluhu, ale když nemáte kuchaře, sedí vám tam 500 hladových, a tudíž naštvaných, lidí.

Celou crew, flight i cabin, pro daný let poprvé vidíme až během takzvaného briefingu. Je to vlastně taková porada před samotným bojem (nemohla jsem si odpustit tohle přirovnání, některé lety jsou opravdu taková bojiště a na jejich konci jste rádi, že jste vyvázli ven celí a živí). Kromě toho, že okouknete ostatní a určíte si, s kým byste chtěli strávit layover, dozvíte se taky důležité informace o samotném letu; jaká je vaše pozice, kolik letí pasažérů, zda mezi nimi jsou i „special customers“ (děti, deportovaní, handicapovaní), číslo letu a mnohem víc. Spoustu informací víte už před samotným briefingem, třeba jakým typem letadla letíte, kam letíte (to se hodí hlavně při balení kufru) nebo v kolik je odlet i přílet. Co spoustu lidí překvapí je, když jim řeknu, že nikdy neletím s tou stejnou posádkou dvakrát. V Emirates pracuje jen samotných cabin crew přes 20 000 a jejich počet stále roste. Proto je naprosto nereálný, abyste někdy letěli přesně s tou stejnou sestavou crew jako na předchozím letu. Čas od času se stává, že letíte s osobou, se kterou jste už někdy měli společný let, ale tím to končí. Každý a každá crew má svůj osobní a unikátní roster a nenajdete dva lidi, kteří mají naprosto stejné lety v daném měsíci.

Co mají ale všichni crew v Emirates společný (kromě uniforem), je, jak bych to nazvala já, „emirates slang“. Po prvních několika týdnech se každý stane „habibi“, v překladu zlato, drahoušku. Tohle univerzální oslovení se vám hodí především ve chvílích, kdy během letu zapomenete jména ostatních crew, což se stává při jejich každodenní obměně snadno. Jde to ale i opačným směrem. Když se během layoveru, nebo i samotného letu, s někým sblížíte a opravdu si rozumíte, vyjadřujete tím přátelství a náklonnost.

Každý sportovní tým má svůj motivační pokřik, většinou o jednom či dvou slovech (aspoň myslím, já moc na týmový sporty nejsem). U Emirates crew tohle slovo představuje „yalla“ neboli „jdem na to“. S železnou pravidelností uslyšíte yalla těsně před začátkem servisu v galley, na znamení odhodlání. Na layoverech se to už potom pronáší s veselejším přívlastkem, většinou když se vyráží ven prozkoumat destinaci.

Hodně používané je i „Ramadan Kareem“, které jsem zmiňovala v článku o Ramadánu. Tohle slovní spojení uslyšíte ale jen během jednoho měsíce v roce.