Ze života letušky Emirates: okradená v Johannesburgu

Podle mého Emirates letového plánu jsem měla letět do největšího města Jihoafrické republiky v polovině června 2023, kdy v Emirates ještě doznívaly poslední zbytky koronavirových opatření, což zahrnovalo i volbu posádky nosit roušky během letu. To mi přišlo vhod hlavně u nočních letů, kdy jsem si místo nanášení červené rtěnky mohla raději pět minut přispat. Tentokrát to ale noční let nebyl, a tak jsem s plným makeupem (včetně rtěnky) nakráčela do briefing roomu. Jako vždy jsem s bezmyšlenkovitým úsměvem na tváři pozdravila CSV (vedoucího) a crew, která tu už seděla. Pousmání sice nebylo to nejupřímnější z mé plejády úsměvů, ale na prolomení ledů vždy stačilo.

Automaticky jsem začala vytahovat dokumenty a uniformu ke kontrole, nedílná součást příprav před každým letem. Do této chvíle probíhalo vše jako obvykle. Najednou vešla do místnosti letuška, která zaujala moji pozornost. Zdálo se mi, že je mi trochu povědomá, ale protože měla obličej zakrytý rouškou, nedokázala jsem ji nikam zařadit. Odmávla jsem to rukou s pomyšlením, že jsme spolu už nejspíš letěly (což se stává ve většině případech). Když jí vedoucí kontroloval dokumenty včetně pasu a já zjistila, že knížečka na sobě nese znak České republiky, vítězoslavně jsem si pomyslela ‚Aha! Beztak jsme spolu letěly a já si ji pamatuji, protože je taky Češka.‘ Potom, co nám CSV sdělil všechny informace o nadcházejícím letu, měli jsme ještě chvíli čas, a tak jsme se s tou známou neznámou daly do řeči. Po prvotních zdvořilostech jsem se dozvěděla, ž e jí taky přijdu povědomá a chvíli jsme se snažily rozlousknout, jestli jsme spolu někdy letěly. Je ale skoro nemožné pamatovat si každého, natož společný let (leda jste spolu strávili layover), a tak se mě zeptala:

„Odkud jsi?”
„Z Brna.“
„Já jsem taky z Brna!”
„A odkud přesně?”
„Ze Žebětína.“
„Počkej, já jsem taky ze Žebětína!“

Mně to hned úplně nedocvaklo, nejspíš protože na sobě měla tu roušku, ale jí se najednou rozzářil celý obličej (aspoň z toho, co jsem viděla) a řekla „No jasně, vždyť ty jsi chodila se mnou na základku, jen o rok níž!“ A tak se přihodilo, že jsem na cestě z Dubaje do Johannesburgu potkala holčinu, se kterou jsem chodila na stejnou základní školu a se kterou jsem za celý ty školní léta prohodila sotva ‚ahoj‘. Jen mi řekněte, jaká je šance, že se dvě holky pocházející ze stejné malé části Brna, které se spolu nikdy vyloženě nebavily, potkají na druhé straně světa po cestě na úplně jiný kontinent? Obě dvě jsme z toho byly naprosto nadšené a vykládaly to každému, kdo nám věnoval alespoň chviličku pozornosti. Já jsem si spokojeně pochvalovala, jak to celé skvěle začíná a říkala si, že to bude parádní let a ještě lepší layover (v takovýchto situacích bych potřebovala, aby mě proplesklo mé budoucí já a vynadalo mi, ať přestanu být tak naivní). Do Johannesburgu jsme doletěli k večeru a tudíž už nemělo smysl někam chodit. Přece jen jsme se nacházeli ve městě s celkem vysokou kriminalitou.

V hotelu nás uvítal recepční, který vypadal, že tu celý den čekal jen na nás a je štěstím bez sebe, že nás konečně vidí. Na úvod nás informoval o zařízeních hotelu, času snídaně, ale hlavně o možnosti výletů. V Johannesburgu je nejoblíbenější a nejpopulárnější africké safari. Tam jsem chtěla jet já, nově nalezená stará známá, holka z Portugalska a ještě jeden kluk. Ve čtyřech jsme obestoupili ‚kazatelnu‘ recepčního a poslechli si, kam se na ty žirafy, lvy, gepardy a další šelmy můžeme jet podívat. Na výběr jsme měli ze dvou výletů; první začínal v 8 hodin ráno, zahrnoval projížďku safari parkem v obrněném autě. Druhý začínal v 6 hodin ráno, rezervací se procházelo pěšky a na seznamu viděných zvířat byly žirafy, gepardi a lvi. Ceny nám byly jasně sděleny v dirhamech (měně Spojených Arabských Emirátů) - první stál 250 dirhamů, druhý stál 350 dirhamů. Ten bodrý zaměstnanec doporučoval druhý výlet a nás nestálo moc přesvědčování, abychom si právě ten vybrali. Navíc se ukázal jako dobrá duše, když nám zajistil i snídani s sebou, jelikož bychom ji nestihli v hotelu. Zpětně to byl spíš vydřigroš, ale to předbíhám.

Následující den jsme v 5:50 ráno stáli nastoupení před hotelem, v ruce třímali hnědé papírové pytlíky se snídaní, a čekali na auto, které nás odveze do rezervace Ukutula. Náš řidič se jevil jako pohodový chlap přibližně stejného věku, i když byl trochu stydlín. Během hodinové cesty autem jsme ho ale zvládli rozmluvit a vše vypadalo na den plný super zážitků. Už jen cesta jihoafrickou krajinou za východu slunce byla sama o sobě podívaná. Spokojeně jsem seděla na zadním sedadle, kochala se vykukujícím sluncem nad jezerem a přikusovala svůj sendvič.

O dvě hodiny později jsme dojeli na místo a rovnou se vydali do „jámy lvové“. Hned na první dobrou bylo jasné, že prohlídka je naprosto bezpečná a nehrozí žádné riziko, že by se nám něco mohlo stát. Natož aby se k nám šelmy dostaly příliš blízko. Jako ‚štít‘ jsme totiž každý dostali bytelný dřevěný klacek, kterým jsme v případě nouze měli lvy odstrašit. Jak říkám, nejvyšší level naprosto zabezpečeného prostředí. Jizev na obličeji našeho průvodce jsem si raději moc nevšímala.

Nejprve jsme lvy pozorovali pouze zpovzdálí v jejich přirozeném prostředí a přitom poslouchali výklad průvodce. Z toho, co jsem viděla, můžu říct, že lev je opravdu kočkovitá šelma. Chovají se totiž úplně stejně jako micka u vás doma; olizovali si packy, váleli se na zádech v trávě a seskakovali z větví stromů na všechny čtyři, přesně jako kočka domácí.

Po ‚seznámení‘ se lvy přišel vrchol celé prohlídky, venčení lvů. A to myslím doslova. V průběhu venčení jsem měla možnost se ke lvům dostat na co nejbližší možnou vzdálenost (ale stále velice bezpečnou, samozřejmě) a s klackem v ruce za nimi pochodovala, stejně tak jako když jsem doma u rodičů venčila naši fenku.

Jakkoliv šíleně to zní, ani jednou mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát. Přišlo mi to přirozené a navíc jsem natolik důvěřovala našim průvodcům, že mi na mysl ani nevyvstala myšlenka ‚Co když se jeden z nich teď otočí a uvědomí si, že za ním kráčí jeho oběd?‘ Celý zážitek jsem si jednoduše užívala, bez ohledu na možná rizika. Přece jen jsem v 9 ráno místo ospalé procházky se psem venčila párek lvů!

Ten den ale ještě nekončil a neměla to být jediná šelma, ke které budu mít o trochu blíž. Prohlídka rezervace pokračovala prozkoumáním jejích dalších částí, tentokrát se sympatickým Jihoafričanem. Pověděl nám vše o způsobu chování a života tygrů, gepardů, karakalů a dalších šelem, jejichž druh si už ani nevybavuji. Završení celé prohlídky na nás čekalo až na samotném konci, u výběhu gepardů. Tentokrát se nemělo jednat jen o nevinné procházení; s těmito kočkami jsme se totiž rovnou pomazlili. Stejně jako předtím, i tato část byla velice bezpečná a hlídaná, ale pro jistotu se dva malí kluci od americké rodinky nesměli zúčastnit, a tak zůstali stát za plotem.

Opět, jako v předešlém článku, se odkážu na Harryho Pottera, protože celá tato situace připomínala scénu, kdy se Harry poprvé seznámil s Klofanem. ‚Nech ho přijít k tobě, ať tě očuchá'‘ žádné prudké pohyby, hezky pomalu.' radil tenkrát Harrymu Hagrid. Už chybělo jen to pukrle. A tak se stalo, že jsem si pohladila geparda, drbala ho za ušima a dokonce jsme se stali takoví kamarádi, že mi olízl i ruku. Ruka i se všemi prsty mi zůstala celá, jediným překvapením byla drsná struktura jeho jazyku.

Nevím, jak ty šelmy, ale naše čtveřice z toho chození dostala už pořádný hlad. Poděkovali jsme našemu průvodci, rozloučili se s ‚Klofanem‘, ostatním šelmám popřáli spoustu válení a masa a vydali se zpět do centra Johannesburgu na vyhlášené steaky. Na rozloučenou nás vyprovodily i žirafy, takže (snad kromě zeber) jsme viděli všechny zvířata typická pro africké safari.

S Chadem (naším řidičem) jsme si natolik notovali, že jsme ho přizvali i na oběd. On se zdál stejně nadšený (kdo ví, jestli díky nám nebo zážitku se lvy), a tak souhlasil. Došli jsme na náměstí s restauracemi, všechny hlásající ‚best steak in town‘. Do jedné z nich jsme zapadli a každý si objednali pořádný flák masa. Během čekání na jídlo přirozeně došla řeč na placení výletu. Z naší čtveřice výletníků jsme s sebou nikdo neměli ani jeden jihoafrický rand (vybírat a nosit pokaždé jinou měnu, když letíte do nové destinace se rozhodně nevyplatí, cinkali byste potom víc, než herní automat), takže Chad musel nejprve odběhnout a sehnat platební terminál. O několik minut později přiběhl zpátky, v ruce vítězoslavně držící kouzelnou krabičku. První jsem platila já. Číslům na displeji jsem moc pozornosti nedávala a stejně by mi to bylo k ničemu, protože ani nevím, kolik je jeden rand dirhamů. Kartu jsem prostě přiložila k displeji. A pak jeden z nás zavtipkoval „To by bylo, kdyby to stálo 500 nebo 600 dirhamů“. No…ono to minutku trvá, než mi dojde zpráva od banky, za co a kolik jsem právě platila. A přesně ve chvíli, kdy už zbývalo zaplatit poslednímu z nás, se mi na displeji mobilu rozsvítila smska, že jsem právě utratila 535 dirhamů. Pro představu, v přepočtu je to asi 3 250 českých korun.

Jako úplně první z naší výpravy se ze sluníčkové osoby do nezkrotné bouřky proměnila Portugalka. Steakový nůž svírala tak pevně a rázně s ním porcovala steak, že šel větší strach z ní, než ze lvů během procházky. Postupně jsme se přidali i my na stranu temperamentní jižanské nátury a protestovali, že taková cena je neúměrná výletu a hlavně, že nám byla sdělena úplně jiná částka, o 200 dirhamů nižší. Celá situace se začala víc a víc přiostřovat a podle mě si v tu chvíli Chad říkal, že měl raději oběd vynechat, místo toho nás zkasírovat a rychle odfrčet v autě pryč. Asi netřeba zmiňovat, že oběd jsme si rozhodně neužívali a jídlo do sebe spíš házeli jako dravé šelmy. K tomu největšímu útoku se ale teprve schylovalo.

Jak to nakonec dopadlo? Přečtěte si konec mé eskapády na www.krizovkanacestach.cz