Zpoveď matky, která se modlila za českého Honzíka

Celý můj příběh najdete na krizovkanacestach.cz

„Já tě zabiju.“

S těmito slovy se se mnou mamka loučila v Brně u hotelu Grand, když jsem nastupovala na autobus směr Praha. Čekaly mě čtyři měsíce v Americe, a i když to nebyla ta nejdelší doba, kterou jsem měla strávit pryč od domova, rozhodně to bylo od něj nejdál.

Pro někoho to může vyznít jako výhrůžka, ve skutečnosti byla tahle věta plná lásky (aspoň doufám). Mamka byla prostě na nervy z toho, že sotva co jsem se vrátila po třech letech z Anglie (s menšími návštěvami v Česku), už jsem se zase hnala pryč. A ještě k tomu na druhou stranu světa. Jediné, co jsem během týdne doma stihla, bylo přebalit si kufr, zamávat všem na uvítanou a zároveň na rozloučenou a honem nasednout na let do Chicaga.

Když se za mnou potom mamka o tři roky později chystala letět do Dubaje, taťka jí před odletem kladl na srdce, „hlavně se tam prosím tě nehádejte“. Jako kdyby tím mohl předejít našim už klasickým potyčkám. S mamkou máme prostě takový ten klasický mám tě ráda - nemám tě ráda vztah, kdy v jednu chvíli po sobě zvládneme křičet a o minutu později už spolu otevíráme láhev Prosecca a smějeme se samy sobě.

Jak celý to moje cestování vidí moje mamka, jsem se dozvěděla až pár měsíců zpět. A já jsem si uvědomila, že to se mnou nemá vůbec jednoduché.

Co ta holka vyvádí, kam se to zase přihlásila? To jí jako nestačilo v 19 letech odjet do Anglie studovat vysokou a ve 21 letech odjet sama na 4 měsíce do Ameriky? Mezitím co já doma s mokrým hadrem na čele a čokoládou v ruce doufám, že se jednou trvale vrátí do moravské kotliny. Což se díky covidu a českému Honzíkovi nakonec povedlo. A já si mohla konečně vydechnout. Říkala jsem si ‚už bude klid, zbavím se závislosti na čokoládě. A najednou bum, „Mami, odjíždím pryč!“

Když se poprvé zmínila o náboru do Emirates, v duchu jsem si opakovala ‚doufám, že ji nevezmou‘. To jsem si ale jen namlouvala, ve skutečnosti jsem jí přála, ať ji vezmou. A vzali. Při té novince se mi nahrnuly slzy do očí. Štěstím, ale i strachem. To mě zase budou čekat bezesné noci a úzkostlivé kontrolování Facebooku s pulzující otázkou v hlavě: ‚Byla dnes aktivní, žije?‘

O několik týdnů později se přistihnu, jak ji držím palce, ať udělá zkoušky a cvičení a může si splnit ten svůj sen. S každým novým dnem přichází další a další obavy; ‚Jí pořádně, spí pravidelně?‘ a ta ze všech nejstarostlivější, ‚Jak to, že mi nevolá?‘ A když už zavolá, valí se na mě moře neznámých pojmů, které jsou pro generaci vychované na ruštině naprosto cizí; roster, layover, turnaround…To abych si udělala vlastní slovníček.

V noci chodí zprávy, které mě budí ze spaní - ‚Mami, doletěla jsem v pohodě!‘, ‚Mami, zítra nemůžu volat, budu v Melbourne a tam je o osm hodin víc.‘, ‚Mami, já jsem tak unavená, je 6 hodin ráno a já teprve doletěla.‘ Ale díky bohu za ně. Aspoň vím, že je v pořádku.

Po tom všem přichází největší výzva coby pro matku z české vesnice; sama jet autem do Vídně, na přepážce vyzvednout letenku a doufat, že jsem nasedla na to správné letadlo. Odměnou mi je plný servis na letu do Dubaje. Ale! Sranda nekončí. Přistávám na jednom z nejrušnějších letišť na světě a v tom babylonu mám najít můj kufr a hlavně dceru.

Do tohoto kolotoče emocí skládajících se z obav, štěstí, soucitu a strachu čas od času přijde i zpráva začínající ‚Mamiiii!!! Co mám dělat?‘ A já v tu ránu vím, že je to pořád moje holčička a i když ji občas lezu na nervy, stále mě potřebuje - díky za to.

Má pravdu. Mamka mi přispěchala na pomoc, kdykoliv jsem to potřebovala. A to nejen v těch těžkých časech, jako když jsem neudělala zkoušku na výšce nebo jsem „prchala“ z Anglie před covidem, ale i v těch chvílích, kdy jsem se snažila bobkovým listem vyhnat moly z kuchyně. A za to všechno, a mnohem víc, ti děkuji já.