Článek
Den bez pohybu? Ani náhodou.
Že si nedám pokoj. Já vím. Ale den bez pohybu je jako palačinka bez marmelády – prostě neúplný. A přiznejme si, naše dětství se taky odehrávalo mezi stromy, bazény a krvavými koleny.
Tak proč by moje děti neměly taky trochu trpět… ehm, tedy užít si sport?
Zkusila jsem opatrně sondu do reality:
„Dali byste si něco offline?“
Dcera nadšeně: „Trampolíny!“
Syn od monitoru: „No… asi bych to přežil.“
Skvělé. Další výhra v mateřské tombole.
Logistická olympiáda
Rychle vařím oběd (ano, proč si to ulehčit – rovnou boloňské špagety), zapínám sprchu, dodělávám práci, naháním děti a připomínám základní výbavu: skákací ponožky, pití… i mozek, kdyby to šlo.
A samozřejmě se dvakrát vracím domů – jednou pro peněženku, podruhé pro notebook.
Navigace radostně hlásí, že dojezd bude s mírným zpožděním – asi 10 minut.
Netuším, že opravdové zpoždění nás teprve čeká. V přístupu k logice.
Vítejte v zóně nelogiky
Přibíháme k recepci – já s notebookem v podpaží, dětmi po boku a záchvatem pracovního stresu v hlavě.
„Máte rezervaci?“ vybafne slečna u pultu.
„Eh… ne, ale volno máte, že?“
„Máme. Ale bez rezervace vás tam nemusím pustit.“
…Pardon? Zvažuju, jestli jsem omylem nepřišla na vojenské cvičiště.
„Ale vždyť tu máte místo?“
„Jo, ale nemám povinnost vás tam pustit.“
Následuje výměna názorů, při které se snažím zjistit, zda jde o skrytou kameru, nebo nový školící program pro pasivně-agresivní obsluhu. Nakonec si nechám zavolat vedoucí.
Slečna recepční se schová dva metry za rohem a šeptá do telefonu, že jsem „nepříjemná paní bez rezervace“.
Přichází šéfová, vrací se racionalita a děti se dostávají dovnitř – hurá. Ale ne zadarmo:
„Budete skákat o 11 minut méně,“ neodpustí si slečna na recepci.
Ovládnu se: „Díky, Einsteine,“ odpovím jí v duchu.
Káva, e-maily a rodinná diplomacie
Děti mizí na trampolínách, já na ledovou kávu. Notebook otevřený, pracovní tempo na poloplyn. Po hodině jsou děti zpocené a spokojené.
„Tak co, ještě jednu hodinku?“
Dcera: „Joo!“
„Prosím, ne…“ kňourá syn.
Zkouší vyjednávat. Nabízím mu ledovou tříšť jako úplatek a kazím představu samostatného výletu domů. Mezitím dcera chce, ať jdu s ní, protože mezi „velkýma“ se necítí komfortně.
Když odejdou velcí, přicházejí malí – tak ji tam nechávám a jdu zpět k e-mailu.
Syn nudou žvýká brčko a rozhodne se navázat kontakt – zrovna ve chvíli, kdy jsem ponořená do třetího odstavce. Paráda.
Závěr dne: únava, nákupy a malá satisfakce
Další hodina končí, dopíjíme nápoje, děti se převlékají a míříme na nákupy – protože kemp se blíží a ponožky se samy nekoupí.
Před odchodem míjíme recepci. Slečna nikde. Možná si šla taky skočit. Třeba hlavou o zeď.
My odcházíme unavení, zpocení, ale šťastní.
Rovnováha po našem
A večer? Večer samozřejmě s notebookem. Protože práce nepočká – a děti taky ne.
Ale víte co? Vlastně je tohle možná ta rovnováha, o které dospělí pořád mluví.
Trochu skákat, trochu se hádat, trochu psát maily na hraně zoufalství.
A pak si dát tříšť a říct si:
„Jo, vlastně to byl fajn den.“
