Článek
Výlet za hranice zdravého rozumu
Někde mezi snahou být dobrou mámou a touhou nepřijít o rozum jsem se rozhodla pro výlet do zábavního parku. Jen já a moje děti.
Přesvědčit svého předpubertálního syna, aby odložil ovladač a šel ven, bylo jako vyjednávat s odbory o mzdách. Ale kývnul. S mobilem v kapse a výrazem, že se obětuje pro vyšší dobro.
Playlistová válka a první minidrama
Cesta byla… snesitelná.
Tedy pokud nepočítám hádku o to, kdo vybral víc písniček na Spotify. Dcera vyhrála – o jednu. Syn z toho samozřejmě vyvodil, že je „maminčin mazánek“. A tak jsme už v autě měli první minidrama. (Takové rozehřátí, než se rozjede hlavní program.)
Kolotoč zážitků a sourozenecká demokracie
Na místě jsme naskočili do kolotoče zážitků.
První atrakce? Vzácná shoda. Krátká euforie. Ale než jsem se stihla radovat, přišlo klasické sourozenecké:
„A kdo vybírá další?“
Zavedla jsem tedy pravidlo střídání. Samozřejmě že se hádali i o to, kdo střídá první. Tak to syn vyřešil po svém – prostě se sebral a šel:
„Taky mám právo rozhodovat!“
No, má. A taky má výdrž.
Vydržel na atrakci simulující těžbu v dole víc než hodinu. Bez kšiltovky. V poledne. V červenci. Živý důkaz, že zábava eliminuje riziko úpalu.
Slza v oku a návrat do reality
Na lavičce ve stínu jsem si vychutnávala chvilku klidu.
Pozorovala jsem je, jak se – světe div se – v družném duchu zapojili do kolektivní hry s ostatními dětmi. Málem jsem uronila slzu.
Ale ouha – nic netrvá věčně.
Slunce pálilo, tekutiny bylo potřeba doplnit, stejně jako energii. Domácí svačina zafungovala – a šlo se dál.
Kozy, plastoví koně a úrazy na pokračování
Výběr měla dcera. Šlo se do zookoutku.
Dcera se odvážně snažila přiblížit ke kozám (které podle ní vypadaly „dost nebezpečně“). Při úprku z ohrady si odřela záda.
Slzy. Pofoukání. Matčino objetí.
Přesun k umělým zvířatům – pro jistotu.
Tam se ovšem praštila do hlavy o plastového koně. Ano, i ten může být nebezpečný.
A začalo to nanovo.
Slzy. Sušení slz. Pofoukání.
Mezitím syn začínal být nevrlý. Už ho nebavilo čekat, až se zase někdo zraní.
Situaci zachránily prolézačky.
Skoro jako terapie. Až do chvíle, než přišel na řadu kolotoč.
Dceři moc rychlý. Jemu moc pomalý.
Zase nespokojenost.
Nakonec si našli „vlastní tempo“ – a protože syn mezitím získal zpět mobil, byl náhle spokojený. Kroužil dokola a hrál hry.
„Aspoň je na čerstvém vzduchu,“ chlácholila jsem se.
Vodní zóna a matky ve varu
A pak přišla vodní zóna.
Začalo to nevinně.
Můj syn se ponořil do zkoumání vodní atrakce s červeným ventilem, přepadovými rameny a samospádovým trychtýřem. Fyzikální hádanka: když to natočíš správně, vystříkne voda do vzduchu. Cyklicky.
Syn?
Jako Newton. Nadšený, soustředěný, odhodlaný sledovat celý cyklus.
A pak přišel jiný chlapec (cca 9 let), který usoudil, že to radši celé restartuje.
Syn ho slušně požádal, ať to nedělá.
A v tu chvíli přiletěla jeho matka – ve stylu:
„Moje dítě je střed vesmíru, jděte mi z cesty.“
A pak jsem to řekla
Můj syn? Nedal se.
Odsekl jí, ať se do toho neplete.
Já? Musela jít hasit požár.
Paní byla ve varu – připomínala mi moje děti po třetím lízátku. Snažila jsem se to vyřešit klidně:
„Atrakci rád uvolní, jen si chtěl dokončit cyklus.“
Ale paní dál omílala, jak jí bylo ukřivděno.
A pak mi ruply nervy.
„Paní, není třeba hysterčit. Možná jste se jen potřebovala s někým pohádat.“
Jo. Řekla jsem to.
Jo, trochu mě to mrzí.
Ale taky ne tak úplně.
Co si z toho odneseme?
Stáhla jsem se zpět do stínu a syna nasměrovala jinam.
A přemýšlela jsem:
- Proč my dospělí musíme dětem všechno řídit?
- Proč je nenecháme najít řešení samy?
- Proč z dětské výměny názorů vznikne bitva mezi dospělými?
Na odpověď jsem ten den nepřišla.
Ale jedno vím jistě:
Byl to náročný den.
Plný hádek, pádů, slz, radosti i smíření.
Prostě den s dětmi.
Takový, který bolí i hřeje zároveň.
A který si – navzdory všemu – ráda zopakuju.
(Ne hned. Ale časem. Po pár nocích spánku a minimálně kyblíku kávy.)
