Článek
V našem prázdninovém itineráři zrovna nastal týden „divoké svobody“, tedy čas bez babiček, bez táborů a bez dovolené u moře. A protože mám v sobě zbytky rodičovské ambice, rozhodla jsem se vzít situaci do svých rukou a aspoň na jeden další den zaplašit online démony.
„Tak kam byste chtěli vyrazit?“ zeptala jsem se svých dětí, doufajíc v něco jako muzeum, zoo… nebo klidně jen koupaliště.
„Lezecký centrum!“ zaznělo překvapivě jednomyslně. Syn už tam prý byl se školou a hlavně – „mají tam i restauraci, mami!“
No tak jo. Sbalili jsme sportovní nadšení, mobil na focení (a Google Maps) a vyrazili jsme.
První dojem? Příjemný a přátelský
Parkování? Na první dobrou. Personál? Usměvavý, vysvětlil, půjčil, zaučil. Děti? Natěšené. Dokonce se shodly – žádné bouldry, jenom lana! V duchu jsem děkovala všem patronům klidu a vyrazili jsme vzhůru výškám.
Jako správní začátečníci jsme nejdřív jen oťukávali, co zvládneme (a hlavně co přežiju já). Děti se pomalu osmělovaly, já se tvářila odvážně a sebevědomě a tajně doufala, že to všichni přežijeme. Po hodině a půl šplhání jsme vyhlásili pauzu na oběd. A začala další disciplína: Rodičovský ping-pong u jídelního lístku.
Dcera: „Já nemám hlad.“
Já: „Tak si dej aspoň něco malého.“
Dcera: „Grilované kuře. Bez přílohy.“
Syn: „Já si dám tenhle burger za milion korun, díky.“
Já (v duchu): „Super.“
A objednala jsem si salát. Z pocitu, že když už sportuju, i když převážně pohledem, neměla bych to zabít hranolkama. Během oběda proběhla klasická sourozenecká výměna názorů – ani nevím o čem, ale určitě to bylo zásadní. Dcera překvapivě kuře zblajzla a syn prohlásil, že burger není tak dobrý, jak čekal. (To chápu, říkala jsem i si a mrkla zpoza salátu na účet.)
Druhé kolo lezení: lanové drama
Návrat k lezení přinesl nový konflikt: Kterou zeď první? Dohoda padla jako obvykle – budou se střídat. Ale syn prohlásil, že „to zvládne sám“. Odpověděla jsem mu něžně:
„To určitě ne. Máma = dohled. Tečka.“
„Ty mi nevěříš!“
„Věřím ti, ale věřím i v zákony gravitace.“ Zamyslel se. A zůstal u mě.
Po několika menších hádkách, velkých výškách a středně náročné trpělivosti jsme nakonec zdolali nejen stěny, ale i krizi identity jednoho předpuberťáka. Vrcholem dne byl dobrovolný (!) návrh, že syn umyje auto. Prý „automyčka je zbytečná“. Já slyšela: „ušetříš dvě stovky“. A hlavně: dělá to sám a dobrovolně. No neber to!
Happy end ve stylu domácího kina
Den jsme završili rodinným filmem a popcornem. Děti spokojené, maminka vyčerpaná, ale šťastná. A hlavně – objevili jsme aktivitu, která baví obě děti (i když každého jinak) a kde se nehádejí nonstop. Co víc si přát?
Možná už fakt začínají z některých atrakcí „odrůstat“… ale lezecké centrum jim zatím sedlo. A mně taky.
Takže ano – den offline přežil jak mobil, tak matka. A to se počítá.
