Článek
Bývá označován za klenot anglické literatury, přitom se epos v anglofonních zemích neodehrává a ani v nich nevzniknul. Neveršovaný, plný aliterace, keningu (typ figurativní řeči) a směsi pohanských a křesťanských motivů. Tedy alespoň verze, která se dochovala - křesťanští kněží, jež dílo sepsali do svitků, ho interpretovali očima křesťanů. Dílo bylo po staletí interpretováno různě, než se tak vůbec stalo. Doboví básníci ho předávali z generace na generaci, a tak jeho původní podoba zůstává věčným tajemstvím. To, co se dochovalo, je zkrátka výsledek dlouhé tiché pošty. Epos uchvátil mimo jiné také lingvistu a spisovatele Pána prstenů, J.R.R Tolkiena. Dílo dokonce ze staroangličtiny přeložil do prózy.
Úryvek z Beowulfa se slovy „eotenas ylfe orcneas“ pojmenovává zlobry, elfy a ďábelské mrtvoly. Zde se Tolkien inspiroval.
Epos se odehrává na území dnešního Dánska a Švédska v první polovině šestého století a s jistotou můžeme říct, že zde i vzniknul. Pojednává o hrdinovi jménem Beowulf, který přichází na pomoc dánskému králi Hrothgarovi v boji proti zákeřnému monstru Grendelovi. V průběhu eposu porazí jak ono monstrum, tak jeho matku a také draka. Nakonec se stane králem Gétů (kmene z jihu dnešního Švédska). Epos místo veršů používá aliteraci. Ta je založená na tom, že se na začátku slov verše či několika slov opakuje stejná hláska nebo skupina hlásek. Například „Přece pozdravíš pana prezidenta, Pavle!“
Anglosasové, jejichž řeč označujeme také jako staroangličtinu, byli původně pohané a zastávali hodnoty poněkud odlišné od svých křesťanských potomků. Kromě hodnot jako je čest, statečnost a loajalita vyznávali také hodnoty jako je síla, pomsta nebo soudržnost. Soudržnost byla pro tuto společnost obzvlášť důležitá, jelikož přírodu vnímala jako krutou a lhostejnou, a pokud v jejím sevření chtěl člověk přežít, musel se držet blízko své rodiny a kmene. Zůstat o samotě bylo pro pohanské Anglosasy horším osudem než smrt. Pomsta pak přirozeně šla proti křesťanským ideálům.
Vzhledem k tomu, že hlavními centry vzdělanosti za vlády anglosasů v Anglii byly kláštery, většina gramotných lidí byli mniši. Proto se dá předpokládat, že dochované dílo sepsal mnich. Není tak divu, že se v díle prolínají prvky křesťanství a pohanství. Postavy v Beowulfovi často odkazují na pohanskou víru a praktiky, zároveň jsou však v díle přítomny křesťanské prvky, jako odkazy na Boha a křesťanskou morálku. Díky dílu tak víme mnoho o germánském pohanství, leč očima křesťana. Zároveň nám dílo nabízí pohled na postupnou integraci pohanských zvyků do křesťanského světa.
Beowulf není epos, je to tragédie; Jeho vrcholné okamžiky nejsou „epické“.
Přestože je příběh původně ryze pohanského původu, v dochované verzi jsou všechny postavy křesťané, ačkoliv ne příliš dobří křesťané. Beowulf sice vyznává mnoho pohanských hodnot, z textu však vyplývá, že věří pouze v jednoho boha. Původní příběh si tedy křesťané přivlastnili a přetvořili k obrazu svému, přestože pohanské motivy zůstaly. Můžeme se tedy pouze domýšlet, jakou podobu příběh měl, když si ho pohanští obyvatelé Skandinávie předávali z generace na generaci, než začali konvertovat na křesťanství. I zarytý křesťan, jakým byl Tolkien, si byl vědom těchto změn a citátem naznačuje, že mohlo původně jít o tragédii, ne o epos.
Zdroje:
