Článek
Každý má kamaráda, známého, nebo člena rodiny, který má problém s kouřením, alkoholem, obezitou nebo třeba se špatnými finančními návyky, a je přirozené chtít našim blízkým pomoci a nakopnout je tím správným směrem. Problém je v tom, že ve spoustu případů si člověk buď neuvědomuje, že má problémy, nebo i přesto že si moc dobře uvědomuje že nějaký problém má, již na něj rezignoval a řešit ho nechce. Takový člověk vaši pomoc nechce, a pravděpodobně ji bude vnímat spíše jako sekýrování, moralizování a manipulaci. Dává smysl, že pokud má někdo přijmout nějakou změnu, pokud jde o vnitřní impuls, taková změna má mnohem vyšší šanci přetrvat, než když jde o vnější tlak. Avšak v případě, kdy vidíme, že se náš blízký ničí, a žádné množství argumentace a přesvědčování z něj onen vnitřní impuls nedostane, a je jasné, že pomoc potřebuje ať už ji chce, či nechce, nic jiného než intervence není na stole.
U lidí s drogovými závislostmi je standardním postupem pomoci léčba, která zahrnuje nucenou (často postupnou) abstinenci, změnu prostředí, psychoterapii a tak dále. Jde však o léčbu, která nikdy nemůže být úspěšná do té doby, než závislý přehodnotí situaci, a změnu, společně s naší pomocí sám nebude chtít, jinak po léčbě snadno sklouzne ke starým návykům. Určitě by bylo lepší, kdybychom lidi dokázali přesvědčit dříve, než se situace vymkne kontrole a nastanou nezvratné změny, ať už jde o drogové závislosti, nebo například o obezitu. Jak však na to? Kdyby byla odpověď jednoduchá, žili bychom ve velmi odlišném světě, ale jakákoliv odpověď je lepší než žádná. Jelikož každý člověk má jiný temperament a různící se osobnostní rysy, odpovědi se budou lišit v každé situaci.
Ačkoliv argumentace a přesvědčování nemusí zafungovat, dá rozum to alespoň zkusit, přičemž platí, že je lepší zvolit klidnější, nekonfliktní cestu, měli bychom se snažit cílit na to, na čem našemu blízkému záleží, a nijak netlačit na pilu, přesně abychom nepůsobili jako moralizující chytráci, kteří se snaží poučovat. Je také třeba respektovat jejich svobodu a odpovědnost za svá rozhodnutí, a přijmout že jedno „ne“ stačí. Bohužel, pokud argumentace nikam nevede, nemůžeme už dělat nic. Člověk musí pomoc chtít, abychom mu mohli pomoct, alespoň dokud budeme respektovat jeho svobodu a autonomii. Myslím si proto, že důležité je sponzorovat ty, kteří se nechají přesvědčit, a pomoc chtějí, těm pomoci, a zbytek nechat na pokoji a doufat, že se pro změnu rozhodnou sami, a být připraveni.
Už jsem narazil na spoustu článků tady na médiu, které vyzdvihují nezdravé návyky našich spoluobčanů, a pochybuji, že tyto moralizující publikace mají za cíl je přesvědčit něco změnit, a potažmo jim pomoci. Je třeba nechat lidi dělat svá vlastní rozhodnutí bez toho, abychom je neustále soudili, někteří z nich třeba změnu přehodnotí, a pak jim můžeme pomáhat. Je však třeba si uvědomit, že lidé, kteří kouří 40 let, jsou obézní, protože cukr je na každém rohu, a navíc kvůli práci a dětem nemají možnost nežít sedavým způsobem života, pokud si ho chtějí i trochu užít, nechtějí ani naši pomoc (pokud nemáme kouzelný prsten), ani naše připomínky. Naši energii lépe využijeme tak, že pomůžeme těm, kteří pomoc chtějí, s tím že i malé krůčky jsou důvodem k oslavě a uznání.
Je však také důležité se o své známé a své spoluobčany zajímat - některým chybí pouze určité informace, jiná perspektiva či myšlenka, aby změnili svůj pohled nebo to zkusili znovu. Může stačit jen malinký impuls, a člověku změníme celý život k nepoznání. Určitou skepsi k pomoci, zvláště těm, kteří pomoc očividně nechtějí, a možná si ji ani nezaslouží je pochopitelná, nač dávat bezdomovcům peníze, když je stejně utratí za „krabicák“ že? Musíme si však uvědomit, že někdy může pomoc druhým pomoct i nám samotným.
