Erasmus v Turecku: Počáteční útrapy

Přílet do Antalye mezi skupinami nadšených českých turistů byl plný napětí a očekávání. Jakmile se hlasy krajanů rozplynuly, byl jsem v cizí zemi sám, a musel jsem si pospíšit. Cestu do Denizli, kde sídlí moje hostující univerzita, jsem si totiž naplánoval tak, že nebyl čas v metropoli otálet. Na přesun na autobusové nádraží jsem měl asi hodinu a půl. Původně jsem plánoval najít příměstskou linku, kterou bych měl podle instrukcí zahraniční univerzity na autobusové nádraží dojet. Na místo, odkud linka měla jet, jsem se vydal pěšky, ale neuplynulo ani 10 minut a zažil jsem první moment turecké vstřícnosti - u chodníku, po kterém jsem se tahal s kufrem, mi zastavil řidič autobusu a pokynul mi, abych si nastoupil. Anglicky nemluvil, a proto jsme si toho příliš neřekli. Zeptal se mě však, jestli nejsem Rus, tak jsem mu odpověděl, že jsem student z Česka.

Řidič to se mnou myslel dobře, ale na autobusové nádraží mě nedovezl, pouze k letištnímu, což nebylo stanoviště, odkud měla příměstská linka vyjíždět. To mu těžko mohu mít za zlé. Teď však čas tlačil. Proto jsem dvakrát nepřemýšlel, když jsem si objednal na nádraží taxi. Tam jsem měl tak akorát času, abych se zorientoval, koupil si vodu a stihl nastoupit do správného autobusu - ale ani o minutu déle. Riskovat pozdější odjezd jsem nechtěl, ale panovalo nepříjemné vedro, a kvůli letištním pravidlům jsem zažíval žízeň jako nikdy v životě. Navíc jsem si před 3 a půl hodinovou cestou potřeboval odskočit. Spěch však nebyl na místě, jelikož autobus odjel s půlhodinovým zpožděním - řidič nejspíš čekal na všechny cestující.

Řidič mě odbavil, zeptal se mě na číslo sedadla, což jsem mu samozřejmě nerozuměl - turecky jsem uměl (a stále umím) pouze ty nejzákladnější fráze. Úspěšně jsem však nasedl do správného autobusu, a to mi stačilo. Vybral jsem si sedadlo úplně vzadu a zbytek nejzadnějších sedadel obsadila matka s třemi dětmi. Cesta byla klidná a hned jsem pocítil tureckou pohostinnost - v Turecku je normální na cestách autobusem mezi většími městy cestujícím nabídnout občerstvení zdarma. Zprvu jsem pohostinnost ve formě sušenek a slazených nápojů odmítal, poté jsem si dal trochu ledového čaje. Nakonec jsem vyzkoušel i tureckou sušenku, kterou jsem zprve odmítl. Jedna z dcer matky, která seděla dvě sedadla ode mě, mi sušenku podala. To se nedá odmítnout. Poté mi dokonce anglicky poradila, kdy vystoupit, což by žádný dospělý cestující nedokázal.

Když jsem vystoupil, vydal jsem se pěšky směrem k hotelu, kde jsem měl zůstat přes noc, než se ubytuji na kolejích. Denizli je krásné, ale první co mi utkvělo v hlavě, bylo to, jak šílená doprava v Turecku je. Nejenže chodníky jsou pro Turky běžným místem na parkování, takže chodci někdy musí jít po silnici, ale také je normální, že v Turecku lidé jezdí po chodníku na motorkách. To pro mě byl velký kulturní šok. Také mi přišlo, že semafory pro chodce neberou vážně ani chodci, ani řidiči, a dokonce snad ani policie. Přesto jsem se i s kufrem dostal na hotel, kde jsem se ubytoval, a vyrazil se najíst. Vyrazil jsem samozřejmě na kebab, na místo, které si pochvalují všichni, kterým ho doporučím. Celý den jsem téměř nejedl, a už byl večer, proto jsem si objednal dva XL durumy, které jsem na místě snědl, na což mladý pracovník jen nevěřícně zíral.

Další týden pro mě byl jedním z nejnáročnějších v životě - byl čas se ubytovat na kolejích. Přestože byl víkend, zahraniční kancelář mě ujistila, že den po příjezdu se mohu na státních kolejích, které mi zajistili, ubytovat. Domluva s personálem - sekuriťáky byla obtížná, jelikož většina neuměla anglicky a mou jedinou útěchou byl překladač, s kterým však domluva byla táhlá. Většina sekuriťáků zvlášť ochotná nebyla a někteří mým směrem posílali pohledy, jako bych jim otravoval život. Co však člověk může čekat od kolejí, které stojí asi jen 500 Kč měsíčně. Jeden hlídač (ano, tyto koleje vypadají trochu jako vězení) mi lámanou angličtinou vysvětlil, že v rozporu s tím, co tvrdila univerzita, mě ten den přijmout nemohou, jelikož vedoucí kolejí není přítomen. Poslal mě na jiné koleje, kam prý zavolá a kde budu moci (prý) týden zůstat zdarma, než se budu moci vrátit na tyto koleje.

Tak jsem se vydal na koleje blíže k univerzitě, které vypadaly docela schůdně. Pokoj byl pro 4 osoby, měl vlastní lednici a koupelnu. Strážci na těchto kolejích se však chovali tak, jako by jim výše zmíněný pracovník vůbec nevolal a nebyli se mnou vůbec obeznámeni. Přesto mě ubytovali, i když jsem například nedostal klíč od pokoje, a jelikož jsem neměl čip, strážci mě při příchodu neustále zastavovali. Na těchto kolejích jsem však týden nezůstal, po třech dnech mě poslali zpět do první destinace. Tam mě konečně přijal vedoucí kolejí, a vypadalo to, že bude vše v pořádku - dokonce nás z těchto kolejí poslali na blok, který byl velmi blízko univerzity. Tento blok byl mnohem uvolněnější, a jediným problémem bylo to, že zatímco jsme tam s ostatními zahraničními studenty žili, lidé na kolejích stále pracovali. Řemeslníci dodělávali koupelny, a dokonce opravovali i stěny v pokojích, kde jsme zrovna bydleli. Přesto šlo o uspokojivou lokaci a na kolejích jsem byl relativně spokojený. Dokonce měl blok mít (po dokončení prací) i svou kuchyň.

Zničehonic nám však bylo oznámeno, že se budeme opět stěhovat. Na jiný blok, zpátky tam, odkud nás poslali. Na tomto bloku jsme byli sotva 4 dny. Následovala další cesta na hlavní bloky našich kolejí, které mimochodem byly na obrovském kopci, na který nejezdily autobusy. Není divu, že v jednom z hodnocení kolejí jeden student prohlašuje, že pokud se do kolejí nastěhujete, brzy z vás bude komando. Zde už to konečně vypadalo, že jsme v cílové destinaci, kde už budeme ubytováni nastálo (jak jsem se dozvěděl od ostatních studentů, nakonec se stěhovali znovu). Já jsem se však rozhodl koleje definitivně opustit, když jsem nové koleje viděl, a hlavně poté, co mi zabavili chytrý vařič, který jsem si před pár dny zakoupil. Na těchto kolejích žádná kuchyň nebyla, a přesto že nabízeli obědy a večeře, to pro aktivního člověka, jako jsem já, prostě nestačí. Dal jsem se do kontaktu s ostatními studenty a šel do spolubydlení na byt. Tam jsem spokojený.

Poté jsem si konečně začal užívat města v celé své kráse. Dokonce jsme se s přáteli jeli podívat do Pamukkale (což znamená bavlněný hrad), na jezírka. Přímo k nim po turistické trase jsme ale nešli, jelikož nám náš turecký kamarád poradil, že cestovat po památkách bude lepší, až budeme mít studentskou kartu a povolení k pobytu - zatímco turisté si za vstup na památky a do muzeí připlatí, Turci mají vstup za hubičku. Turci mohou vstoupit prý asi za 60 tl, ale turisté zaplatí zhruba 1000 tl - což je velký rozdíl. Pamukkale plnohodnotně navštívíme jindy. Další den jsme však šli na výlet po turistické trase nad Çamlik parkem. Ty výhledy jsou úžasné a ukazují, že Denizli má mnohem víc než bavlněný hrad v Pamukkale.

Takhle vypadal můj příjezd do Turecka. Chtěl jsem dobrodružství a měl jsem ho mít. Díky změně v harmonogramu jsem nakonec přijel příliš brzy, ale alespoň jsem měl čas se aklimatizovat - nyní už jsem navštívil první hodiny na univerzitě.