Článek
Ať se nám to líbí nebo ne, mluvit spisovnou češtinou znamená znít profesionálně, a v některých profesích se bez ní obejdeme jen stěží. Můžeme se dohadovat o tom, zda je tato skutečnost spravedlivá, a zda se nejedná o nic jiného než diskriminaci, ale tento fakt to nijak nezmění. Některé děti, které mají nářečí se až ve škole dozvědí, že vlastně nemluví „správně“, a musí se přeučit na správnou, spisovnou formu češtiny. Na druhou stranu se i děti, které nářečí nemají musí naučit rozdíly mezi obecnou a spisovnou češtinou, a dalo by se argumentovat, že i přesto, že musí pro komunikaci ve spisovné češtině věnovat méně úsilí, stále nejde o hotovou věc.
Určitá forma diskriminace vůči lidem hovořícím nářečím nepochybně v české společnosti působí - jak děti tak někteří dospělí si z lidí, kteří hovoří jinak než většina utahují, nářečí jim znějí podivně až nevkusně, a mají k nim odpor; s takovými lidmi mám osobní zkušenosti. To, jestli se opravdu jedná o diskriminaci, když se od lidí v některých profesích spisovná čeština očekává, je věc názoru, ačkoliv mně osobně to tak nepřipadá. Měli bychom si však dle mého rozmanitosti našeho jazyka cenit, a ne si z něho utahovat a považovat ho za něco podřadného, co nemá v našem diskurzu co dělat.
Zda se opravdu jedná o diskriminaci, je diskuzí pro celý svět, nejen pro Česko. Například ve Spojených Státech se ve firmách od zaměstnanců očekává nejen mluva spisovnou, profesionální a korektní angličtinou, ale také mluva takzvanou GA (General American) angličtinou, která souhrnně zahrnuje ty americké akcenty, kterými mluví většina Američanů. Pokud však někdo mluví méně častými regionálními akcenty a nářečími, zní méně profesionálně, a pokud se GA nenaučí, může brzdit svůj kariérní růst. Tento fakt je kontroverzní zvláště proto, že se také dotýká marginalizovaných skupin jako jsou černí Američané, kteří mají rovněž specifické akcenty, které zní neprofesionálně, a někteří lidé mluví právě o diskriminaci.
Tento problém se týká také původních obyvatel jak ve Spojených Státech, tak třeba v Austrálii, či na Novém Zélandu. V Británii zase převládá v profesních a akademických sférách RP (Received Pronunciation) angličtina. Tato obecná preference vůči těmto standardizovaným formám angličtiny se promítá také do umělé inteligence, která při psaní tyto formy angličtiny preferuje, a někteří lidé bijí na poplach, že tím se dostávají do pozadí různé unikátní formy angličtiny, jako ty, kterými mluví původní obyvatelé nového světa, a další marginalizované skupiny a kultury, které jsou tímto de facto diskriminovány.
Stejný trend, a také narůstající strach z toho, že diverzita a unikátní prvky mizí z našich jazyků, nepochybně působí v menší míře i zde v České republice. Jazyky se neustále vyvíjejí, a se stále postupující globalizací se do všech jazyků včetně češtiny dostávají anglicismy, a je možné, že jednou bude celý svět mluvit jedním společným jazykem. V tomto procesu bychom však neměli zapomínat na krásu, kterou diverzita a unikátnost jednotlivých kultur a jazyků skrývá.
Zdroje:
