Článek
Možná se to zdá jako nesmysl, ale psychiatři a trenéři v posilovně mají hodně společného. Obě profese se starají o zdraví klienta - jedna o to psychické, druhá o fyzické. Dalších podobností najdeme spoustu - u obou například najdeme zajištěné klienty, kteří pomoc nijak zvlášť nepotřebují, ale jdou si prostě „pokecat“. Ačkoliv jsem sám chudý student a trenéra si v posilovně platím jen, když měním trénink, s trenéry se setkávám dennodenně. A někteří trenéři překypují skvělými hláškami, lidským humorem a působí spíše jako kamarádi než jako cizí lidé.
Co naopak nemám, jsou zkušenosti s psychiatry - psychické problémy jsem nikdy neřešil, ani nikdo z rodiny. A v tvrzení, že by psychiatr prospěl každému, příliš nevěřím. Myslím si, že většina lidí může pro duševní pohodu udělat dost jinými způsoby - vírou, pěknou dovolenou, výlety do přírody, a nebo časem strávený s rodinou a blízkými. Pro dobrou náladu můžeme zajít do posilovny stejně jako do restaurace, nebo ke kadeřnici. Každý spokojený člověk má bezpochyby nějaký vlastní způsob, jak se uvolnit, „šitý na míru“.
A zatímco psychiatři si účtují velké peníze nehledě na to, jestli se dostaví výsledky, a často se snaží klienty uměle udržet, s kadeřnicí nebo trenérem je to jiné. U kadeřnice je vidět výsledek okamžitě, a dobrý trenér vás dovede k výsledkům v rámci měsíců s tím, že pokrok v technice je znát ihned. Samozřejmě je pochopitelné, že psychiatr je rád za každého klienta. Ale v dnešní době, kdy jsou na vzestupu takzvané civilizační choroby, jejich nedostatek nehrozí. Větší zájem však pochopitelně bude o zámožné, pravidelné klienty, nehledě na vážnost jejich onemocnění.
Není divu, že bují aktivity jako je psí jóga (psy můžete vidět i u nás v posilovně), a lidé zjišťují, že nepotřebují psychiatra k tomu, jen aby jim řekl, že mají chodit víc do přírody - ano, o takovém případu jsem slyšel, a i za takovou „službu“ si pěkně připlatíte. Stejně jako za to, že potřebujete mít černé na bílém něco, co o sobě už dávno víte. Rozhodně bych psychiatrickou pomoc neoznačil za dostupnou. Samozřejmě, má to své důvody, ale jen to dokazuje, že psychiatr není pro většinu nespokojených lidí řešením.
Cílem článku není zdiskreditovat práci psychiatrů, jako spíše oslovit lidi, kteří nemají u psychiatra co dělat: jde to i jinak. A také je to pro lidi z nižších sociálních vrstev potřeba řešit jinak. A ano, pro člověka s klinickou depresí žádné procházky do přírody nepomohou, ale to ani netvrdím. Myslím si však, že je důvod, proč mluvíme o civilizačních chorobách, a ne o chorobách „přírodních“.
Zdroje:
